Stesky nad domácím nedostatkem relevantní komiksologické literatury (třebas jen překladové) mne zachvacují takřka kvartálně, minimálně pokaždé, když si v návalu nostalgického „brouzdání internetem“ v přehledech komiksově orientovaných diplomových či bakalářských prací dohledávám, kdo že to nejnověji přežvýkával McClouda a neobratně se vyhýbal nepochopitelnému Groensteenovi, tedy jak se kdo vyrovnával s úhrnem komiksologických teoretických prací dostupných v češtině. Komiks v tom ale jistě není sám: českému kulturnímu prostředí totiž zřetelně chybí nejen poučenější pojednání o možnostech a prostředcích komiksového média, ale například i – a to ještě mnohem nepochopitelněji – jakýkoli moderní, smysluplný, interpretačně či teoreticky orientovaný text o dětské literatuře, jíž byl ostatně komiks v domácím kontextu po většinu 20. století poněkud pochybně podřizován.
Ne snad, že by se žádné práce věnované literatuře pro děti a mládež neobjevovaly: co rok či dva se s neúprosnou pravidelností na oborovém knižním trhu představují nové svazky, které slibují problematiku popsat. Jana Čeňková s kolektivem takto například v roce 2006 připravila knihu Vývoj literatury pro děti a mládež a jejich žánrové struktury, nejnovějším „objevem“ pak pro mě je skriptum Blanky Janáčkové z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, pojmenované Přehled vývoje literatury pro děti a mládež, z roku 2009. I jen letmý pohled na poslední jmenovaný titul nám naplno potvrdí, jakým zanedbaným úhorem je české myšlení o literatuře pro děti.
Jako v každém správném skriptu začíná se i zde úvodem, který má popisovat způsoby práce s textem: „Při studiu problematiky dětské literatury je zapotřebí systematicky konfrontovat získané poznatky s četbou vybraných děl literatury pro děti a mládež, seznamovat se s odbornou literaturou a sledovat literárněhistorické soudy ve vybraných periodikách.“ Nechme pro teď stranou otázku, nevynáší-li v periodikách soudy spíše literární kritika než historie, za pozornost ve vztahu k přítomnému textu ale stojí ona poučka o odborné literatuře. Janáčková, jež se ostatně dětské literatuře věnuje souvisle a obdobné skriptum vydala již v roce 1999, totiž v soupisu použité literatury neuvádí žádnou literaturu zahraniční, nechybí tam ale naopak nikdo z oborových etalonů, ztělesňujících vše, co je na tomto oboru v českých a moravských kotlinách tak pěkně zatuchlého.
Otravně přehledové, didakticky polopatické a k předmětu zkoumání vlastně arogantně nadřazené české uvažování o literatuře pro děti a mládež se tedy dodnes rozvíjí v nepřerušené, novými či zahraničními impulsy prakticky neobohacované linii, jejímž ztělesněním jsou například práce Miroslavy Genčiové. Literaturu pro děti a mládež je tak třeba chronologizovat, zasadit do obecnějších mantinelů literatury (jak Janáčková pěkně činí hned v první kapitole, kde se mimo jiné dozvídáme, že „historická próza byla velmi oblíbená a za jejího zakladatele považujeme Kosmase“) a poté už postačí vypisovat jednotlivé tvůrce a tituly a pokaždé je doprovodit autoritativní a poučenou anotací („V roce 1997 vyšlo knižní zpracování televizního seriálu Markéty Zinnerové Kde padají hvězdy. Příběh se odehrává v romantickém prostředí dětské ozdravovny, kde skupina tří hrdinů – Lojza, Sandra a Kristýna prožívá své osudy“), popřípadě, jako u Genčiové či Čeňkové, žánrově charakterizovat (stálo by jistě za zamyšlení, proč že se literární genologie rozvíjí především právě v kontextu čtení pro děti, respektive pedagogických fakult). Pokud se někdy do textu vetře kritický soud, zásadně je neargumentovaný a zřetelně vyvěrá z nezpochybňované maximy pedagogova vkusu: „Původní básnická díla nemají často příliš dobrou úroveň a na počátku devadesátých let se mezi ně dostávají i některé abecedáře, knihy veršů, podle kterých se učí začínající čtenáři.“
Světy literatury pro děti a mládež či obecně „dětské kultury“ přitom nabízejí rozlehlý prostor, který přímo vybízí k analýzám a interpretacím. Z popisu dětských her můžeme třeba leccos zajímavého vyčíst o dobových lokálních společenských standardech, jak činí například americký japanolog John W. Dower, když popisuje pouliční hry, jimž se oddávaly předškolní či mladší školní děti v poválečném okupovaném Japonsku, tedy hry na černý trh či na americké vojáky a japonské prostitutky. Literatura (ale i tvorba filmová, divadelní, výtvarná či komiksová) určená dětem zase mnoho vypovídá nejen o idejích, které její autoři doufají dětem zprostředkovávat, ale i o stereotypech, které si k naší společnosti a fungování dítěte v ní inherentně hýčkáme.
Angloamerická literární věda nabízí jen z poslední dekády desítky monografických, přehledových i poměrně specializovaných svazků na toto téma. Čtení pro děti a mládež se tam dostává pozornosti nejen coby jakémusi nutnému apendixu kurikula pedagogických fakult, ale i jako samostatné a svébytné kategorii literatury a literárního provozu vůbec. Českému zájemci o toto téma bohužel nezbývá než sáhnout třeba po vynikající přehledové antologii editorů M. O. Grenbyho a Andrey Immelové The Cambridge Companion to Children’s Literature (Cambridgeský průvodce po dětské literatuře, 2009) a snít, že se snad jednou takového svazku dočká i v rodném jazyce. Domácímu uvažování o literatuře pro děti a mládež by to jistě prospělo. Blance Janáčkové konkrétně by pak prospěla i trocha času k redakci: Foglarem psané (tedy nikoli „Foglarovy“) komiksy Svorní gambusíni a Kulišáci by pak nemuseli být v učebním textu překřtěni na Svorné Bambusíny a Kulišníky.
Autor je bohemista.