Před deseti lety začala válka v Iráku, o níž jsme se v Česku dozvídali především to, jak je rychlá a úspěšná. Odvrácené tváře války se u nás příliš nediskutovaly, a současné kulaté výročí je tedy vhodnou příležitostí reflektovat, co vše změnila.
Devatenáctého března 2003 byly ulice v Bagdádu prázdné. Většina obchodů zavřela. Nemocnice přestaly přijímat pacienty s výjimkou nejtěžších případů, aby si zajistily místa pro přísun raněných. „Je mi hrozně. Připadám si, jako bych čekal na vraha, který mě má zabít. Platíme draze za něco, co jsme neudělali,“ řekl tehdy jeden Iráčan v rozhovoru pro tiskovou agenturu Reuters. Následující den ráno začaly dopadat na irácké hlavní město střely Tomahawk z amerických lodí a ponorek. První útok trval jen několik hodin – mnohem kratší dobu, než lidé předpokládali. To se ale brzy změnilo. Následující bombardování probíhalo dnem i nocí a zanechalo za sebou přes šest tisíc mrtvých civilistů. Lhostejnost vůči nevinným obětem, které nejsou ničím víc než jakousi položkou ve statistice na trnité cestě za demokracií, zastřešil pojem „kolaterální škody“. To v mnoha lidech vyvolalo obavy z budoucnosti. Jestliže na životech Iráčanů nezáleželo, ve vzduchu visela otázka, kdo přijde na řadu příště.
O jednom vyšším principu
Irácká válka byla na veřejnosti prodána jako další díl ze seriálu o souboji dobra se zlem, ve kterém ušlechtilá velmoc hájí světovou bezpečnost. Válečné bubnování proti sobě postavilo síly světla a tmy, začalo nové kolo zápasu demokracie s totalitou. Zlo tentokrát ztělesňoval diktátor, údajně napojený na teroristy a náboženské fanatiky plánující ovládnout svět; zkrátka ty, kteří nás bezdůvodně nenávidí, zvířata, s nimiž podle toho mělo být naloženo. „Obrana útokem je vyšší princip,“ vybavuji si název jednoho novinového komentáře. Ti, kdo to nepochopili, byli morálně podezřelí a právě k nim směřovaly dotazy typu: Podporujete snad Saddáma Husajna, tyrana, který skrývá zbraně hromadného ničení a zabíjí vlastní lidi?
Jako každá válka se i tato stala pornografií násilí a její temná přitažlivost pomohla probudit vášně, které by jinak zůstaly v říši fantazie. Úspěšně měnila skutečnost a narýsovala dělicí čáru mezi útulným „my“ a cizím „oni“ – nepřáteli, s nimiž se poměřujeme a nad něž se vyvyšujeme, a to nám dávalo smysl. Vnitřní hlas lidem našeptával, že hrozby přicházejí zvenčí a že „nepřizpůsobiví“ všeho druhu musejí být zpacifikováni, protože jsme ve smrtelném ohrožení… Jenže když se z války proti teroru stane nestravitelné sousto, smysl se vytrácí a spolu s ním i náš obraz jako vítězů. Oslavné zprávy zmizí, nadšení vystřídají chlácholivé úvahy o menším zlu a o tom, že přišel čas na usmíření. Zároveň se objeví důkazy o lžích politiků a novinářů, kteří dobře vědí, že okupace Iráku skončila katastrofou, že to žádná válka za demokracii nebyla a že za sebou zanechala obrovský počet mrtvých. Ale jelikož jsou mezi námi hranice, boj s terorem může v různých podobách pokračovat dál. Na to je jeho logika až příliš účinná při zakrývání rozporů a změn, ke kterým dochází v našich společnostech.
Čí bude nové století?
Základním rysem „války proti teroru“ je doktrína, že výjimečný stav ospravedlňuje utajování, dezinformace a rozhodování mimo dosah veřejnosti. Předpokládá se, že kvůli co nejefektivnějšímu vedení války je třeba vyloučit ze hry publikum. To se sice může domáhat práv a žádat informace, ale potýká se s odporem médií i politiků, kteří se hájí tím, že nic nesmí pokazit právě probíhající akce. Pokud lidé příliš naléhají či protestují, může přijít ke slovu hrubá síla. Skutečné motivy pro válku i další politická rozhodnutí se proto dozvídáme, až když je pozdě, jako tomu bylo v případě invaze do Iráku a její spojitosti s ropou.
„Irák je velkou ropnou příležitostí… firma BP se tam zoufale touží dostat.“ Těmito slovy začíná záznam britského ministerstva zahraničí z listopadu 2002. O tom, že příčiny války souvisí s ropou, se samozřejmě vědělo, ale nikdo z politiků to nepřiznal. Britský premiér Tony Blair vehementně popíral, že chystaná invaze má s ropou cokoli společného, ačkoli odtajněné záznamy z jednání politiků a tajných služeb ukazují, že černé zlato tvořilo jedno z hlavních témat diskusí. V dokumentu agentů britské MI6 z prosince 2001 označeném v záhlaví „top secret“ se svržení Saddáma zdůvodňuje potřebou „zajistit novou bezpečnost pro dodavatele ropy“. Američtí plánovači za vlády George W. Bushe předpověděli, že ropné státy Perského zálivu budou v roce 2020 pokrývat světovou produkci zhruba ze tří čtvrtin. A jelikož se jen v samotném Iráku nachází deset procent veškerých zásob ropy, mohl jeden z Bushových poradců později glosovat důvody k válce takto: „Co měl Irák, že jsme po tom tak šli? Písek to nebyl.“
Boj o zdroje však tvořil jen část mnohem ambicióznějšího plánu Bushovy vlády. Jeho myšlenkovým východiskem se stal Projekt pro nové americké století z konce devadesátých let, podle kterého si Spojené státy měly vybudovat takový vojenský arzenál, který by jim umožnil hrát roli světového politického vůdce. Zájmy USA a intervence na jejich „obranu“ se týkaly celé planety, která se pod jejich vedením měla stát bezpečnější a morálně lepší. Megalomanské plány nových imperialistů se samozřejmě týkaly i zmíněné převahy na Středním východě kvůli podpoře Izraele a zajištění energetických zdrojů, které měly americkým vládnoucím elitám usnadnit kontrolu globální ekonomiky zhruba na dalších padesát let.
Irák byl v centru pozornosti amerických neokonzervativců přinejmenším od konce první války v Perském zálivu, ale do teroristických útoků z 11. září 2001 jim chyběly přesvědčivé argumenty k tomu, aby mohli začít prosazovat své zájmy vojenskou silou. „Krvavé úterý“ přihrálo Bushovi a jeho lidem historickou příležitost: byl to totiž okamžik, jenž – podobně jako útok na Pearl Harbor – probudil v lidech vlnu solidarity a patriotismu, kterou bylo možné využít pro podporu imperiálních cílů v zahraničí a posílení kontroly doma. A tak i mnozí liberálové, kteří byli donedávna k americké politice kritičtí, obětovali část svých osobních svobod na oltář vnitřní bezpečnosti a křížového tažení proti teroru, zatímco jiní raději mlčeli, aby nebyli obviněni z „neloajality“ a nestali se předmětem vyšetřování na základě drakonických opatření, které lidem v USA čím dál víc omezovaly jejich občanská práva.
Brány pekla se otevřely
Kanadská novinářka Naomi Kleinová popisuje v knize Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu (2007, česky 2010), kterak ministr obrany Donald Rumsfeld těsně před atentáty z 11. září přednesl návrh na rozsáhlé privatizace v armádě. Nešlo o to, že by Rumsfeld chtěl ušetřit peníze daňových poplatníků, jelikož před tím prosadil navýšení výdajů na obranu. Chtěl, aby se ozbrojené síly propojily s korporacemi, snížily náklady na zaměstnance a peníze z veřejných zdrojů převedly do pokladnic soukromých firem. Parametry války s terorem se měly nastavit tak, aby se maximalizovala její výnosnost. Stát měl zajišťovat bezpečnost tím, že ji bude nakupovat za tržní ceny, a tak se například nově založené ministerstvo pro vnitřní bezpečnost jako zbrusu nová odnož Bushova režimu stala institucí, která pro vyhledávání „vnitřních nepřátel“ nabírala výhradně soukromé společnosti.
Šlo o to využít zvláštnosti globálního boje proti terorismu, který nelze vyhrát vojensky, protože je příliš rozsáhlý. Může být ale zároveň velmi výnosný, protože vyžaduje všudypřítomná bezpečnostní opatření. Tento rys permanentní války připomněl viceprezident Dick Cheney v tzv. doktríně jednoho procenta, jež ospravedlňovala invazi do Iráku: i pouhá jednoprocentní šance, že něco znamená hrozbu, představuje dost velké nebezpečí, aby USA zareagovaly, jako by hrozba byla stoprocentní. Válka zkrátka skýtala obrovské možnosti pro zbrojařské i bezpečnostní firmy a její neomezená podoba se měla stát zdrojem zisků.
Přístup USA tak od začátku vykazoval praktiky koloniálních impérií, která v minulosti okupovala cizí země. Nejprve bylo třeba najít vhodnou záminku, která by vyzdvihla neodkladnost vojenského zásahu. V tomto případě to byl strach ze zbraní hromadného ničení, ačkoli inspektoři OSN upozorňovali, že Irák do konce devadesátých let všechny biologické a chemické zbraně zničil. Ještě na sklonku roku 2002 navštívili kolem pěti set míst, ale nic nenašli. Zvážíme-li oficiální důvody k invazi, tedy přítomnost diktátora a zbraní hromadného ničení, pak by daleko vhodnějšími kandidáty tehdy byly například Pákistán nebo Egypt, jejichž vládci byli ovšem američtí spojenci. Postupně sice lež vyšla najevo, jenže na válce to už nic změnit nemohlo – Irák ve skutečnosti žádnou hrozbu pro svět nepředstavoval, byla to oslabená země, vystavená ekonomickým sankcím, a právě proto ji bylo možné snadno obsadit.
V následující fázi byl do Bagdádu dosazen nejvyšší vyslanec Bílého domu, Paul Bremer, místodržící, jenž rozjel vlnu divokých privatizací a utužil zde politickou kontrolu. Iráčané se totiž po svržení Saddáma aktivizovali, začali si na řadě míst sami organizovat volby, vydávat noviny a protestovali proti zvyšujícímu se nedostatku potravin a práce. Bremer zanedlouho nařídil volby odvolat, zrušil ústavodárné shromáždění a USA místo toho jmenovaly loutkové vedení v podobě Irácké vládní rady. Američané navíc začali rozdávat vstupenky k moci na základě etnické a náboženské příslušnosti, čímž posilovali rozdělení země mezi soupeřící frakce. Na úřadech docházelo k čistkám a politici se začali opírat o lokální milice a kriminální gangy.
Časopis The Economist psal nejprve o kapitalistickém snu v iráckém balení. Ten se ale proměnil v noční můru, spolu s tím, jak se rozvrácená země ocitala v chaosu. Jeden pozorovatel shrnul situaci slovy: „V Iráku se otevřely brány pekla.“ Irák v důsledku násilí a bídy opustilo několik milionů lidí a uvolněná místa po propuštěných pracujících ze zrušených státních podniků začali obsazovat zaměstnanci zahraničních firem a bezpečnostních agentur. Korporace jako Halliburton nebo Blackwater byly nejviditelnějšími vlajkovými loděmi armád soukromých ozbrojenců, kteří zaplavili zemi, aby vydělali na iráckých zakázkách. Jejich příslušníkům, kteří nakonec převýšili počet vojáků, byla obvykle zajištěna beztrestnost před iráckými autoritami. V roce 2008 zisky Halliburtonu, který se stal předním vládním dodavatelem, přesáhly dvacet čtyři miliard dolarů. Když viceprezidentovi Dicku Cheneymu, který dříve této korporaci šéfoval, jeden z opozičních senátorů vytkl válečné kšeftaření, Cheney mu odsekl: „Naser si!“
Priority USA dokladá i postoj k ropě. Zákon o ropném průmyslu, který již zvolená irácká vláda přijala v roce 2007, provázely protesty odborářů. Nezabýval se totiž tím, nakolik mají zahraniční investoři spolupracovat s Iráčany, a umožňoval, aby hlavní zdroje bohatství nepodléhaly demokratické kontrole. Proti jeho schválení se vzedmul odpor, ale američtí politici začali svým iráckým svěřencům hrozit zastavením podpory, pokud nevyjdou zahraničním investorům vstříc. Iráčané poslechli a začali nařizovat ropným podnikům, aby přestaly s odboráři vyjednávat. Přestože někteří z těchto politiků byli bývalými disidenty vězněnými za Saddámovy éry, nyní sami hrozili zatčením každému, kdo se jim postaví do cesty. Ropná pole byla následně prodána v aukcích korporacím, jako je BP, zatímco na odboráře byly uplatňovány protiteroristické zákony. Ekonomická utopie tak dál ničila demokracii a obnažila styl vládnutí, ve kterém nezáleží ani tak na dodržování zákona, jako na kontrole zdrojů a lidí.
Ukončit vládu strachu
Ozvěny války v Iráku dolehly také do postkomunistického Česka. Mainstreamová média i mnozí politici tehdy stáli na ztracené vartě Západu a cítili, že patří do „nové Evropy“, která je tak nějak západnější. Týdeník Respekt psal například o tom, že Bushovi se daří o „potřebě zaútočit na Irák přesvědčit většinu obyvatel své země“, ale že „místní umělci a celebrity si postavili hlavu“. Nejspíš se chtěli lacině zviditelnit na demonstracích. Naproti tomu řada českých umělců, kteří prodělali zkušenost s totalitou, stála na té správné straně. Podle Lidových novin nás zase začal ohrožovat „německý pacifismus“, neboť tehdejší vláda Gerharda Schrödera nepodpořila válku. Redaktoři nám vysvětlili, že podle německého kancléře vede nejsnazší cesta k volebnímu vítězství „po zádech amerického prezidenta“. A vyjádřili obavy: Co když teď velkorysým Američanům dojde trpělivost a my kvůli Němcům zůstaneme v Evropě v boji proti teroristům úplně sami? Václav Havel naštěstí tato rizika moudře rozpoznal a připojil se k dopisu osmi státníků, kteří začátkem roku 2003 USA v jejich konání podpořili.
Havel věřil, že se do Spojených států vtělil jeho celoživotní boj za lidská práva, která podle něj stála výš než práva států. Jenže tím depolitizoval zabíjení jako nástroj vyšší moci, což bylo v souladu se samotnou rétorikou války s terorem, jež byla plná moralizujících hesel a výzev. Sám sice nad příčinami invaze vyjadřoval pochybnosti, ale dál trval na tom, že válka byla morálně ospravedlnitelná. A tomu uvěřili i jiní. Prochází-li si člověk tehdejší tisk, vidí hlavně západní vojáky, proti kterým stojí anonymní teroristé, a dozvídá se, že „válka prospívá světovým trhům“. USA se po svržení tyrana soustředí čistě na obnovu Iráku a my jim v tom máme pomáhat. Nic přitom nemůže být dětsky naivnímu snu o Západu vzdálenější než obrazy iráckých zajatců s elektrickými dráty na tělech a se zakrytými tvářemi. Permanentní válka se zvrhává a nad lidská práva náhle staví mechanismy sociální kontroly, které korumpují kritiku, vedou k nedůvěře, strachu a apatii.
Z naivního atlantismu bývalých disidentů se stala součást boje proti terorismu, jenž je založen na bázi opakovaného vyvolávání strachu. Zatímco na jedné straně varují před hrozbami a nejistotou, na druhé straně pocity bezmoci kompenzují spojenectvím se silnější velmocí. Vzkaz je jasný: poslouchejme autority a následujme jejich vedení; oběti pak nehrají roli – jsou stejně anonymní, jako je tomu u celé války s terorem. Jenže je tu problém: mrtví jsou skuteční, odhady se pohybují v rozmezí od sto padesáti tisíc do jednoho milionu. Podle studie z roku 2006, která byla Bushovou vládou pochopitelně zpochybněna, si irácká válka vyžádala životy 655 000 lidí. Tisíce dalších skončily v tajných věznicích v Iráku i zemích po celém světě. Mnoho vězňů si prošlo ponižováním, bitím, dávkami elektrického proudu, waterboardingem a dalšími odpornými praktikami, ačkoli dnes někteří vyšetřovatelé sami přiznávají, že devadesát procent zadržených se ničím neprovinilo.
I když George Bush ani jiní váleční zločinci nebyli postaveni před soud, ukazuje se, že to není zas tak nesplnitelná myšlenka. V únoru 2011 musel Bush odříci projev ve Švýcarsku, kde se chystaly masivní protesty a návrh na podání žaloby, podobně jako tomu bylo v případě chilského diktátora Augusta Pinocheta. K tomu ale zatím nedošlo. Skutečný trest dnes hrozí bývalému analytikovi zpravodajských služeb Bradley Manningovi, jenž předal zprávy o amerických zločinech serveru Wikileaks a který je už skoro tři roky na samotce. Sám denně přicházel do styku se zprávami o vojenských akcích a byl zděšen z jejich obsahu – například z proslulého videa, kde se vojáci v helikoptéře baví tím, jak střílejí neozbrojené Iráčany. Takových informací existovaly stovky tisíc stránek a popisovaly mučení i zabíjení civilistů, které prováděla armáda Spojených států anebo privátní aktéři, které si najímala.
Manningův soud proto není jen stíháním neznámého vojáka, který se odvážil informovat svět o zvěrstvech a zabíjení, ale také signál pro všechny, aby se báli odhalovat zločiny těch, kdo jsou u moci. Obrana společnosti proto musí narušit dělicí čáry, které mezi námi mocní rýsují. Musí hájit právo na otevřené rozhodování a formulaci takových požadavků, které nás života ve strachu zbaví. Mnozí to dnes říkají jasně: Válka proti Manningovi je válkou proti nám všem.
Autor je historik a politolog.