Reportážní postřeh z blokády německých neonacistů v Drážďanech ukazuje, že tamní antifašistické demonstrace jsou v podstatě celospolečenským protestem proti neonacistické dezinterpretaci německých dějin, kdežto v Česku jde převážně o reakci na hrozbu anticiganistických nálad.
První přímé akce proti neonacistickým aktivitám jsem se účastnil v květnu 2009 na jihu Moravy. Na odpor proti mítinku Dělnické strany se tehdy postavilo několik stovek lidí ze Znojma a okolí. Neonacisté sice pronikli do centra města, bylo jim ale dáno jasně najevo, že nejsou vítaní. V březnu 2011 následovala blokáda poblíž romské čtvrti v Novém Bydžově, kde antifašisty brutálně rozehnala jízdní policie. V květnu 2011 proběhla relativně úspěšná blokáda pochodu neonacistů romskou čtvrtí v Brně. V únoru 2012 jsem se pak účastnil blokády neonacistů v Jihlavě, kde se opět objevila policejní agrese namířená proti antifašistům. Letos jsem spolu s lidmi z občanského sdružení Mladí zelení vyrazil na blokádu v německých Drážďanech.
Po stopách viníků
Třináctého února 2013 byla teplota hluboko pod bodem mrazu. Hlavní město Saska bylo pokryté sněhem. Kromě několika nepřesných čísel jsem si vzpomněl na knížku Jatka č. 5 od Kurta Vonneguta. Před osmašedesáti lety začalo v Drážďanech třídenní spojenecké bombardování, během něhož zahynulo zhruba dvacet tisíc lidí.
Z autobusu jsme vystoupili na náměstí Friedricha Liszta. Střet s neonacisty, kteří si v tento den připomínají utrpení německého lidu, měl přijít až ve večerních hodinách. Odpoledne byl na programu pochod po stopách viníků – morbidní prohlídka mnohdy již neexistujících pamětihodností. Spolu s průvodem několika tisíc lidí jsme procházeli městem a zastavovali na místech poznamenaných nacistickou minulostí. Osobnosti veřejného života během jednotlivých zastavení prezentovaly Drážďany jako jedno z center nacistického zločinu. Mé vlastní vnímání historických událostí se naléhavostí sdělení a psychologickým vlivem několikatisícového davu začalo pozvolna přetvářet.
Prošli jsme místy, kde žil gauleiter a Hitlerův důvěrník Martin Münschmann. Zastavili jsme na parcele, odkud byli lidé deportováni do koncentračních táborů. Třásli jsme se zimou v místech, kde Victor Klemperer vykonával nucené práce. Viděli jsme novou synagogu, stojící na místě té, která padla za oběť pogromu v roce 1938. U znovu postaveného kostela Frauenkirche jsme poslouchali příběh faráře a člena NSDAP Friedricha Cocha, který od roku 1931 usměrňoval fungování evangelické církve v regionu. Taky jsme pili čaj u policejního prezidia v Schießgasse 7, kde byli zadržováni a mučeni Židé, homosexuálové i odpůrci režimu. Lidé v průvodu provolávali hesla jako „Oma, Opa und Hans-Peter, keine Opfer sondern Täter“ (Babička, děda a Hans-Peter, žádné oběti, ale viníci) či „Deutschland ist Scheiße“ (Německo je na hovno).
Nejsilněji na mne zapůsobilo zastavení před stále funkční budovou Německého muzea hygieny. Otevřeno bylo v roce 1911 u příležitosti mezinárodní výstavy na dané téma, kterou tehdy navštívilo přes pět milionů lidí. Už tehdy byla jedním z témat expozice otázka tzv. rasové hygieny. Další mezinárodní výstava se konala v roce 1916 a byla již zcela podřízena konceptu fašistické rasové teorie v podání Otmara Freiherra von Verschuera a Ernsta Rüdina. Poté následovaly výstavy Lid a rasa (1934), Život (1935) a Věčný lid (1937). Právě zde se formoval význam nacistického pojetí „bezcenného života“. V roce 1934 vedl rozvoj badatelských aktivit ke zřízení Státní akademie pro rasovou a zdravotní péči. V letech 1940 a 1941 bylo úsilí o rasovou hygienu završeno v zámečku Pirna-Sonnenstein popravou 13 720 lidí.
Secvičený rituální konflikt
Už před oficiálním koncem průvodu se začaly oddělovat radikálnější skupiny s cílem obsadit strategické pozice pro nadcházející blokádu. My jsme se spolu s kolegy z německých Mladých zelených vydali k budově hlavního nádraží. Dalším strategickým bodem blokády bylo náměstí Lennenplatz poblíž centrálního parku. Na obou místech byla blokáda úspěšná. U vlakového nádraží se podařilo neonacisty obklíčit, zablokovat a několik hodin držet v průchodu pod železničním mostem. Násilí mělo pouze verbální podobu a antifašisté těžili ze zjevné početní převahy. Na Lennenplatz se neonacisty podařilo pro změnu skřípnout mezi ploty obklopující dvě stavební parcely. Zástup blokujících aktivistů z každé strany uzavíraly výkonné soundsystémy, které pro triumfující antifašisty a dezorientované neonacisty rozjely flagrantně multikulturní hudební show. Povzbuzující byl fakt, že převážnou část z tisíců demonstrantů netvořili lidé odpovídající stereotypu radikálního antifašisty, ale spíše relativně reprezentativní průřez celou společností.
Asi největším rozdílem oproti českým blokádám byla historická dimenze celé události. Zatímco německé neonacistické hnutí reprezentuje svébytnou interpretaci stále živých německých dějin, čeští nacionalisté během svých akcí jen pitoreskně kopírují zahraniční vzory. V kalendáři sice vybírají významné okamžiky z dějin Třetí říše, ale to v našem prostředí může ocenit pouze jádro neonacistického hnutí, vzdělaní antifašisté nebo experti v oblasti pravicového extremismu.
Letošní blokáda v Drážďanech působila jako dobře secvičený rituální konflikt dobra se zlem, v němž bylo zlo jasně poraženo a společenský konsensus magicky potvrzen. Měla podobu předem vyhraného a dobře zorganizovaného boje o interpretaci německých dějin. Na českých blokádách si nedokazujeme, že strůjci zločinů byli i se svou ideologií poraženi. Hrozba, které se v romských čtvrtích a osadách snažíme čelit, je bohužel mnohem intenzivnější a aktuálnější. Zároveň je ale třeba uvítat, že se pravicový extremismus daří držet v Česku na uzdě do té míry, že se zatím nestal významnou součástí našich dějin.
Autor je kyberaktivista.