Britská skupina My Bloody Valentine, považovaná za zakladatele žánru shoegaze, po třech desetiletích své existence a dvaadvacet let od vydání předchozí nahrávky přišla se svou třetí deskou. Nový počin kultovní kapely rockové minulosti tak zúročuje především popkulturní legendu a výsostnou pozici v bezčasí.
Sousloví „nová deska My Bloody Valentine“ se v posledních zhruba patnácti letech stalo sloganem především britské nezávislé kytarové scény a s postupem času také jediným způsobem, jakým byla tato dlouhodobě hibernující, byť oficiálně nikdy nerozpuštěná skupina na scéně přítomná. Neustále opakovanému příslibu se sice už nedalo zcela věřit, marketing kalkulující s nepravděpodobným však mohl počítat aspoň se stoupající hodnotou legendy. Jako by zpěvák a kytarista Kevin Shields se svou kapelou chtěl jen občas připomenout, že ačkoli jejich poslední, druhá řadová deska Loveless vyšla už v roce 1991, projekt pořád ještě pokračuje. Jednou z takových připomínek byla spolupráce na soundtracku k filmu Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003), jinou třeba loňské remasterované vydání starších nahrávek.
Třetí album My Bloody Valentine, nazvané prostě m b v, letos nicméně opravdu vyšlo a indie scéna tak přišla o nejdůležitější z cyklických rituálů: čekání na něco, o co by moc stála, ale nikdy to nedostane (tuto pozici nyní může převzít vyhlížení nového alba The Avalanches, slibovaného více než deset let). Někomu vydání nové nahrávky My Bloody Valentine zničilo sny – zní trochu jinak než stará alba kapely; jiným jejich sny naopak splnilo – podle nich zakladatelé žánru shoegaze aktualizovali jeho definici. Ohlasy desky v každém případě především odrážejí to, co skupina pro své posluchače znamenala. Jde tedy o kapelu naplňující, anebo naopak určující žánr? Nové album přitakává druhé možnosti.
Neparazitovat
Shields má v kontextu britské scény pověst unikátního podivína, jehož tvorba se příčí zavedeným dogmatům. Tak lze aspoň – pozitivně – interpretovat dlouhodobou nečinnost v době, kdy se hudebníci třesou strachy, že pokud každé dva tři roky nevydají nové album, jejich fanoušci na ně zapomenou, a kdy už jejich debuty budí dojem, že jsou jen pilotními díly schematických seriálů dalších alb, která všechna znějí podle nastaveného vzorce. Zdrojem Shieldsových obav bylo něco jiného: urputná snaha nestát se parazitem (ani na tom, co vytvořil sám, ani na tom, co vytvořil někdo jiný). Z tohoto pohledu je jeho obsese nebýt recyklujícím, a tedy zbytečným umělcem účelným filtrem a zdrojem autocenzury. Extrémně slabá propustnost onoho filtru, přes nějž podle legendy neprošly dvě téměř hotové desky, je patrná. Produkce korigovaná takto silnou kritičností se pak ovšem snadno ocitá v matoucím sousedství neplodnosti.
My Bloody Valentine žánr shoegaze neopouštějí, ale rozhodně nezůstávají v jeho středu. Poodcházejí od něj přesně tak daleko, aby zůstali na dohled. Svým novým albem se s vlastní minulostí vyrovnávají podobně jako třeba Portishead na své třetí desce s trip hopem. Přitom se vracejí do zajímavého kontextu. Shoegaze se totiž v posledních letech identifikuje mnohem více jako módní styl a oblíbené téma hudebních blogů než jako jeden ze zaprášených pozůstatků z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Třetí album My Bloody Valentine tak rozhodně neoslovuje jen pamětníky, pro které jsou jejich starší alba soundtrackem dospívání. Pro hipstery tato událost nesená přitažlivostí návratu představuje novinku.
Dvě polohy shoegaze
Dnešní shoegaze definuje dvojí poloha. Každá nabízí výrazně jiný prožitek. Za prvé jde o designový, čistě estetický žánr – jednotlivá alba jsou si velmi podobná a zakládají se na téže omamné atmosféře. Když z kytarového a ambientního šumu konstruujete abstraktní vlny, které dokážou vypnout posluchačovu mysl a unášet jej do snivých světů, nic jiného se po vás už nežádá. Výsledkem může být hudba něžně ztišená, jakou přinesl například debut skupiny Atlas Sound, anebo naopak destruktivně hlučná, jako třeba na rovněž debutovém albu kapely A Place To Bury Strangers. Efekt je ale totožný – intimní katarze ve zvukových vlnách. Na druhé straně existují kapely, kterým jde více o skládání písniček přehledných struktur než o atmosféru. Například obě desky skupiny The Pains of Being Pure at Heart vedou posluchače k čistě extrovertnímu prožívání.
Nová nahrávka My Bloody Valentine nabízí obojí současně. Největší důraz sice klade na budování zvukové nálady, ale písně jsou zřetelné už při prvních posleších a při těch dalších je lze dále rozplétat. Konzumace tohoto alba žádá specifické podmínky. Není zde žádný hit, žádný výrazný kytarový riff ani nápěv. Posluchač se musí ponořit do abstraktní hry s jednotlivými jemnými prvky, sledovat jejich rozvíjení, přijmout obsesi detailem. Každý šum se dovolává svého smyslu. Popový moment přijde a po dvaceti vteřinách zase zmizí. Tento pop si s posluchačem hraje, schovává se mu a zase se objevuje. Posluchač nemůže vyhrát.
Utlumená agrese
Ačkoliv se album jeví jako promyšlené gesto, kterým se My Bloody Valentine distancují od své pozice tvůrců hitového noise popu, ve skutečnosti jde o logický vývoj. Shields je po celou svou kariéru zmítaný jednou koncepční posedlostí – nahrát maximální hluk nejtišším možným způsobem. Aktuální nahrávka má k tomuto ideálu velmi blízko. Na povrchu zní utlumeně, stlačeně, rezervovaně, odtažitě, pokud ale přijmeme zmíněnou hru, zjistíme, že uvnitř je často velmi agresivní. Je-li posluchač ochoten připustit, že intenzivní zvukový nápor může mít formu tichých vln, rozpozná mnohá skrytá dramata. V tomto ohledu jsou nové Shieldsovy skladby nejblíže oněm několika soundtrackovým momentům filmu Ztraceno v překladu. Deska a zmíněný film jsou si vlastně velmi blízké: ukazují, jak tiše řvát a rozbíjet věci tak, aby si toho nikdo nevšiml.
V kontextu žánru i diskografie skupiny nabízí album výrazný emoční posun. Shoegaze známe především jako hudbu snílků. Agresivita rocku je zahalena oparem něhy. Když My Bloody Valentine na počátku devadesátých let napsali slogan „When you wake, you are still in a dream“, byla to nejlepší možná charakteristika stylu i jich samotných. Nové písničky s něčím takovým nemají nic společného. Neupadají v nich do snů, naopak cynicky a zle nahlížejí realitu. Koneckonců hudebníci sami a většinou i jejich posluchači už jsou příliš staří na život v iluzi.
Věčně aktuální čekání na třetí desku My Bloody Valentine se vysmálo jakémukoli načasování. Snad proto výsledná nahrávka nezapadá do osmdesátých, devadesátých, nultých ani současných let. Má svoji vlastní aktualitu.
Autor je redaktor časopisu Živel.
My Bloody Valentine: m b v. Pickpocket 2013.