Tanec v postapokalyptickém světě

Boards of Canada osm let mlčeli. Zdaleka nešlo jen o to, že by slibovali novou desku a pak odkládali termín jejího vydání. Po obou hudebnících se úplně slehla zem. Nejen že se nevědělo, jestli vůbec chystají nový materiál, spekulovalo se dokonce, že svoji skupinu už dávno v tichosti rozpustili – na oficiálních webových stránkách se každopádně roky neobjevila žádná aktualizace. Někdo pochyboval, zda vůbec ještě žijí. Toto mezidobí skončilo podobně netypicky, jako začalo, tedy bez záplavy tiskových zpráv a bez rozhovorů, v nichž by se hudebníci svěřovali, jak jsou rádi, že se konečně vrátili s novými tracky. Boards of Canada prostě bez zbytečných slov vydali své čtvrté studiové album, Tomorrow’s Harvest.

Vyslanci ze Země nikoho

Dnes už jsou Boards of Canada zavedeným jménem a od jejich novinky se automaticky čeká, že bude jednou z nejlepších desek roku. Přesto zůstali věrní svému původnímu přístupu – jako by si tento statut ani neuvědomovali a také k marketingu jako by přistupovali s jistou lhostejností. Přitom se nezdá, že jde o pózu. Chování skupiny se v tomto směru za více než dvě desítky let, které uběhly od jejích začátků, nijak nezměnilo. Těmto hudebníkům lze jako jedněm z mála opravdu věřit, že je nezajímá nic než hudba. Vydání jejich nového alba provází nevyřčená zpráva: nebudeme vám nic podsouvat, nebudeme nikomu diktovat, co si má o naší tvorbě myslet. Boards of Canada samozřejmě nejsou jediní zastánci striktní distance tvorby od marketingu, mezi takto netečnými však patří k těm, jež hudební kritika bedlivě sleduje. Už od svého oficiálního příchodu na scénu v polovině devadesátých let, po téměř desetiletí undergroundových aktivit, působí skupina jako vyslanec ze Země nikoho. Nikdy nebyli pevně spjatí s určitým trendem, hnutím nebo úzce definovaným hudebním stylem. Po vydání kazety Twoism v roce 1995 se zapsali jako umělci s velmi svébytným a v podstatě přísně vyhraněným pohledem na elektronickou hudbu. Na této pozici na scéně se od té doby vůbec nic nezměnilo. Stále jsou solitéry bez okruhu spřízněných umělců, bez komunity, která by je obklopovala – a jejich tvorba, v níž podtón jisté osamělosti, ale také svobody nelze přeslechnout, z toho očividně těží.

Osobitost produkce Boards of Canada, která vychází z analogové elektroniky sedmdesátých let, lze vyčíst také z faktu, že přes výraznost svého stylu duo nikdy explicitně neiniciovalo žádné módní vlny. To je v současnosti poměrně neobvyklý jev – většina důležitých interpretů se už krátce po svém úspěchu dočká dlouhé řady následovníků, kteří se snaží napodobit nebo resuscitovat jimi vymyšlený koncept. Nic však neplatí absolutně a vliv na současnou generaci snivé elektroniky, byť třeba jen podvědomý, by bylo nesmyslné popírat.

Dvojí pohyb

Jakkoli bývá styl skupiny charakterizován různě, nejvýstižnější je asi nálepka IDM čili „inteligent dance music“. Boards of Canada vyzývají své posluchače k dvojímu pohybu: k tanci a k pohroužení do sebe. Obě činnosti probíhají paralelně. Koláž jemnocitných, a přitom intenzivních beatů, elektronických vln a ruchů nutí k pohybu v pomalém tempu. Posluchač bývá hypnotizován a veden do neznámých končin abstraktních zvukových světů, jež ve své neuchopitelnosti jako by skrývaly tajemství čekající na své objevitele. Podobně jako třeba u indierockových My Bloody Valentine může posluchač s každým dalším poslechem nalézat další a další vrstvy nahrávek. I při opakované konzumaci se proto zážitek neustále vyvíjí.

Žádné album Boards of Canada nezní stejně jako ta ostatní, přesto základní koncept zůstává, názor na zvuk a tvorbu je konzistentní. Žádná z jejich nahrávek rozhodně nebudí dojem, že vznikla jako výsledek přehodnocení dosavadního přístupu. Tvorbu Boards of Canada definuje uvědomělost, trpělivost a systematičnost jemných inovací. Ačkoli jde o skupinu, která věci dělá jinak, než je obvyklé, lze nicméně registrovat i momenty, kdy splyne s ostatními. Charakter jejich nové desky totiž velmi přesně zapadá do letošního trendu, kdy zavedení umělci alternativní scény předkládají alba, která jsou prostá chytlavých momentů, a naopak si žádají posluchačovu pozornost. Na rozdíl od švédských The Knife, kteří před pár měsíci své publikum omráčili meditací na pomezí techna a šamanského rituálu, ovšem Boards of Canada tímto náročnějším způsobem pracovali vždy.

Mrakodrapy mezi ruinami

Ortodoxní posluchače elektronické hudby, kteří v tvorbě svých oblíbených interpretů neradi slyší rockové motivy a tendence, Tomorrow’s Harvest uklidní. Předchozí deska The Campfire Headphase z roku 2005 byla ideální pro čtyři z pěti melancholických introvertů, skalní fanoušky ovšem využití živých bicích a akustických kytar nepotěšilo. Aktuální album se vrací k čisté, plasticky modulované elektronice. Rozvíjejí se přitom především dvě polohy. Ta první je pomalá, uzavřená do sebe – při poslechu brzy přestanete vnímat okolí. Ta druhá, s beatem a o trochu rychlejší, má naopak symbolizovat procitnutí. Boards of Canada s posluchačem manipulují: střídavě ho uvádějí do kómatu a zase z něj probouzejí. Snění se střídá s reflexí. Taková hudba nutí analyzovat iracionální zážitky.

Přestože hrají abstraktní hudbu, tentokrát lze v jejich projevu zaslechnout i jistou angažovanost. Jako by nyní neportrétovali pouze svou duši, ale v šifrách a zvukových metaforách vytvářeli obraz světa těsně po apokalypse. Nové album zní jako soundtrack k budoucnosti, ve které budou mrakodrapy stát mezi ruinami. To ostatně není nijak zvlášť překvapivé. Postapokalypsa je totiž nejžhavějším tématem nejen současné mainstreamové kinematografie, literatury nebo výtvarného umění. Každý chce vědět, co bude, až nic nebude. Vzhledem k faktu, že hudba Boards of Canada je většinou prostá slov, je to pouze jeden z výkladů. Příznačně se nabízí jako první.

Autor je redaktor časopisu Živel.