Tiché písně do hlučného města

Folk bývá poslední roky nezdravě mytizován. Jedni teskní nad tím, že koncept osobní hudební výpovědi před časem bez náhrady zmizel. Jiní zase kritizují dnešní písničkáře za to, že zní stejně jako jejich vzory před padesáti lety a místo reflexe současného světa nabízejí jen chytlavé rýmovačky na libovolné téma: o všudypřítomné nudě, rodičích, lásce, polévce Pho, prostě o čemkoli. Přestože se zastánci obou názorů zcela nemýlí, nejsou tyto teorie k ničemu. Folk ve skutečnosti ani nezůstal stejný, ani nikam nezmizel, pouze se maskuje jinými styly. Jako by testoval současné posluchače a chtěl být znovu objevován – pod příkrovem dnešní doby, opět na pozici, která není nostalgická.

Reflexí strastí a radostí současnosti tedy už dávno nejsou alba chlapců a děvčat s akustickou kytarou na klíně. Osobní výpověď, již bychom mohli označit za folkovou, případně ji aspoň porovnávat s původním významem tohoto slova, lze dnes často najít v žánrech, ve kterých textová složka v minulosti buď úplně chyběla, anebo její role byla čistě estetická a slova nenesla žádný závažný význam. Z takového pohledu – který se u tradičního folkového publika asi nesetká s přílišným pochopením – lze za nejnovější vlnu „mladého písničkářství“ považovat třeba dubstep­soulového zpěváka Jamese Blakea, elektronickou producentku Laurel Halo nebo Marii Minervu, která své písně zahaluje do změti noiseových zvuků a ozvěny.

Emoční výpověď

Možná nejvýraznější zástupkyní současného postfolkového písničkářství je Julia Holter, mladá umělkyně z Los Angeles, jež od svého debutu Tragedy (2011) testuje možnosti akustických nástrojů. Její skladby jsou chytlavé, ale zároveň svoji atmosféru rozvíjejí do maximální hloubky a vyžadují od posluchače čas, soustředění a otevřenost. Jde o experiment? Tato hudba vlastně není tak náročná, jen je často tišší než šum okolního velkoměsta.

Julia Holter je mezi hudebnicemi s klasickým vzděláním docela unikátní. Její hudba své klasické kořeny nepopírá, ale také nikdy nezůstane u chladu složitých, akademicky působících kompozicí. Jde o emoční výpověď mladé ženy, která chce mluvit, zpívat, tvořit. Ze tří alb, která v posledních třech letech vydala, je patrná touha objevovat nové věci. Toto směřování však není demonstrováno nijak okázale, působí spíše bezděčně.

Analyzovat a konzumovat

Tvorbu Julie Holter vždy definovala dvojznačnost či rozpolcenost. Její díla se vztahují k velmi intelektuálnímu kontextu, současně je však možné je konzumovat jako docela běžnou, lehce stravitelnou alternativní hudbu. Kdo chce, může analyzovat spojnice jejích prvních dvou alb s klasickými díly antické kultury, která je inspirovala. Pokud vás tento umělecký background nezajímá, stačí se zaposlouchat do intimní hudby, v níž křehké akustické vlnky vyvažují hlučné dřevní bicí.

Také tato písničkářka ráda zkoumá vztahy mezi zastaralým a moderním. Zvuk jejích nahrávek je často bolestivě uskřípaný, jako by neměl nic společného s aktuálními trendy. Znalci hudební avantgardy píší, že v jejích skladbách slyší Laurie Anderson nebo Johna Cage. Písně, které Holter skládá, však tíhu tohoto dědictví kompenzují odzbrojující lehkostí. Skladby z jejího druhého alba Ekstasis (2012) jsou tak chytlavé, že si je lze zpívat při domácím úklidu. Tento efekt však není ničím nečekaným. Sama umělkyně v rozhovorech mluví o své lásce ke starým muzikálům. Půvab jejích prvních dvou desek z nemalé části spočívá v tom, jakým způsobem mladá písničkářka svému nejen mladému publiku ukazuje, že žánrový a zvukový archaismus může být cool. V tom samozřejmě není první. Tento přístup před několika lety podobně atraktivně rozvíjela podobně ceněná harfenistka Joanna Newsom.

Nekončící romantismus

Na aktuálním albu Loud City Song mění Julia Holter směr své umělecké ideje. Nyní ji totiž zajímá výhradně velkoměstský svět a život, který tady a teď žijeme. Deska se snaží zachytit pro dnešek tak typické odcizení, které pociťujeme, přestože jsme obklopeni lidmi. Namísto skutečných vztahů tak prožíváme spousty drobných rutinních kontaktů. Jako by se život vytratil a nastoupila automatizace. Holter tento jev nekritizuje. Její hudební svět je nicméně antitezí rušnosti a odtažitosti. Nejvýraznější charakteristikou její tvorby je nekončící romantismus. Poselství jejích alb, jakkoli jsou rozličná, je totožné: nepřizpůsobujte se pragmatickému životnímu stylu, vytvořte si nějaký vlastní, který nebude zatížen kompromisy.

Hudba se v tomto pojetí stává jakýmsi protikladem velkoměstského stresu – skladby nikam nespěchají, táhnou se v delších stopážích a vyvíjejí se často jen minimálně. Zpěv může evokovat rozvážnou meditaci a za jeho naléhavostí není cítit žádný nátlak. Jako by si Julia Holter uvědomila známou buddhistickou pravdu: chceš­li najít rovnováhu, očisti nejprve vlastní duši. Její písně podobný detox nabízejí – ať už je analyzujeme za pomoci současné, často přeludné písničkářské optiky či se prostě jen oddáme požitku emoční blízkosti a zvukové fascinaci. Julia Holter se ostatně nijak nesnaží vzbudit dojem, že jde o velké umění. Prostě ho vytváří.

Autor je redaktor časopisu Živel.