To nejlepší z nového divadla

Festival Malá inventura si klade za cíl představit „to nejlepší na poli nového divadla za uplynulý rok“. Jedenáctý ročník se soustředil na osm pražských scén: NoD, Divadlo Archa, Alfreda ve dvoře, Studio Alta, Divadlo Ponec, Studio Hrdinů, Novou scénu Národního divadla a MeetFactory. Oproti loňskému roku přibylo relativně čerstvě vzniklé Studio Hrdinů ve Veletržním paláci a zmenšil se off program, který však kromě série představení a projektu Corrupt Tour více myslel na networkingové aktivity. Nutno dodat, že festival probíhal v docela vzrušeném období, kdy kulturní obec bojovala za důstojný budget ministerstva kultury pro současné kulturní aktivity a kdy sami pořadatelé festivalu netušili, zda na něj vůbec z ministerstva dostanou nějaké peníze. Ti opatrnější už dávno přesunuli své festivaly a premiéry na pozdější dobu, kdy budou mít z hlediska financí jasno.

Bez ostrosti

Principielně je Malá inventura platformou, která oslovuje nejen domácí publikum, ale také zahraniční promotéry, dramaturgy a organizátory. Jejich účast má přinést konkrétní výsledky – v ideálním případě pozvání představených umělců na zahraniční akce (pozvání do zahraničí dostala bezprostředně po festivalu například Andrea Miltnerová, která vystoupila v Alfredu se sólovým Tancem magnetické balerínky). Výsledný program netvoří dramaturg, kurátor ani speciálně složená umělecká rada, ale dávají ho dohromady jednotlivé scény a jejich dramaturgové spolu s organizátorem festivalu, jímž je občanské sdružení Nová síť. Chybí tu tedy jednotící kritérium pro „to nejlepší“ a větší kritický odstup přesahující snahu prezentovat od každého něco.

Malá inventura má ještě jednu potíž. Nejasné hranice nového divadla, tedy divadla, které spojuje pohyb, pantomimu, experiment, vizuální divadlo a další žánry a přístupy, způsobují, že je možné do této oblasti zahrnout čím dál tím víc současných divadelních projevů. Dokonce i to, co bychom ještě nedávno bez zaváhání označili třeba za tanec (např. Tanec magnetické balerínky či Nespatřen od Věry Ondrašíkové, i když výrazně pracuje také se světelným designem), taneční divadlo (S/He is Nancy Joe od Miřenky Čechové či Much More Than Nothing skupiny ME-SA) nebo činohru (You happy Me happy režisérky Lucie Málkové podle románu Platforma Michela Houellebecqa), jež už přece dávno neoznačuje jen konvenční divadlo, které na scéně realizuje drama. Obecně to asi ničemu nevadí a kromě toho to poměrně věrně odráží smutnou realitu domácí scény, kde žádnou ostrou vyhraněnost dramaturgií, myšlenek a filosofií až na výjimky nenacházíme. Ale v dlouhodobější perspektivě se tím může tvář festivalu rozmlžit až do té míry, že z nového divadla zbude jen vyprázdněná nálepka.

Do detailu i lifestylově

Co tedy letos na Malé inventuře vyniklo? Tanec magnetické balerínky, Edge režisérky Petry Tejnorové a choreografky Lucie Kašiarové, S/He is Nancy Joe, Valentýn, což je one wo/man show performera Petra Krušelnického, Prales od Handa Gote, výsek z dlouhodobé aktivity skupiny Rybařvoucí s názvem Koupelny, part I.: Mýdlo, Církev tvůrčího dua Michal Pěchouček, Jan Horák a Men & Mahler, inscenace v Dánsku působícího choreografa Palleho Granhøje. Posledně jmenované představení vzniklo v evropském networku DNA, jenž se na festivalu neprezentuje poprvé – už například v roce 2011 byla na programu inscenace Casablanca Therapy slovinského režiséra Bojana Jablanovce.

Taneční tým pro Men & Mahler vzešel ze tří konkursů, které Granhøj vyhlásil v Česku, Litvě a Maďarsku (žádný český tanečník se do inscenace nakonec nepropracoval). Mužský svět na scéně zkoumá osm tanečníků a jedna zpěvačka. Práce je to profesionální a pro diváky zábavná, o něco hlubší vyznění jí však nedodává téma, ale spíše věkově nestejnorodá company, v níž se vedle sebe objevují mladíčci i tanečník dejme tomu středního věku. Tematickým pojetím jde o taneční lifestyle. Mužské téma totiž myšlenkově ulpělo na úrovni ženských a mužských časopisů. Představení Men & Mahler jde hned k jádru věci a začíná vtipnou prezentací výsledků průzkumu délky penisů v Asii, Africe, Evropě a Americe – penis znázorňuje úzká dlouhá tabulka čokolády, kterou jediná žena na scéně zkracuje ulamováním nebo ukusováním. Příkladů takového tanečního lifestylu bychom našli dost. Je jím v podstatě i Much More Than Nothing a mezi další typické domácí kusy lze zařadit třeba Miluj mě, inscenaci, kterou s Nanohach vytvořil britský choreograf Nigel Charnock. Na taneční lifestyle publikum spolehlivě slyší. To jen kritik si říká: Proč nejít myšlenkově v tvorbě trochu dál?

Naprosto precizní a pohybově detailně propracovaný Tanec magnetické balerínky těží z letitého zájmu Andrey Miltnerové o barokní tanec. Nikdo podobný na naší taneční scéně není a zdá se být úplně samozřejmé, že má česko-anglická tanečnice a choreografka úspěchy i jinde v Evropě. Tancem magnetické balerínky Miltnerová vloni svým způsobem navázala na své o rok starší sólové představení Fractured s detailní choreografií určenou především zádovým partiím tanečnice – ta tančí v předklonu, s odhalenými zády (kůží, páteří, žebry, svaly) obrácenými jako k zrcadlu do publika. Jednotlivým tělesným partiím se věnuje i jako magnetická balerínka, stojící na jevišti v černém trikotu a baletní sukénce. Světlo Jana Komárka, s nímž spolupracovala už na Fractured, vychází z neproniknutelné tmy a postupně vyřezává tělo tanečnice – zdůrazní ruce, partie hrudi a krku, pak nohy, vykouzlí dojem vznášení, když z tanečnice ležící na otočné stoličce ukáže jen tančící nohy. Výsledný dojem vlastně připomíná překvapivost situace, kdy bychom měli možnost tanečnici a její tělo, hru svalů, kůže a snad i drobných mezižeberních úponů sledovat pod mikroskopem.

Aktuální témata a DIY přístup

Přehlídka uvedla hned několik kusů, jež se přímo týkají aktuálních společenských témat: Edge se zabývá stárnutím tanečníků, S/He is Nancy Joe situaci transgender lidí a Valentýn zanedbáváním a zneužíváním dětí. Z Edge sice zaznívá lehká nostalgie nad plynutím času, ale rozhodně ne sentimentalita. Té se protagonisté inscenace brání ostrou sebeironií a schopností vidět v každé chvíli svůj život zcela realisticky. Neidealizování situací je velkým plusem díla, stejně jako to, že o dvě generace mladší tvůrci nepřistupovali k performerům s falešnou pietou a nenašlapovali kolem nich po špičkách. Ani Petr Krušelnický ve Valentýnovi sobě, potažmo divákům nic nedaruje. Industriální skřípot, puštěný tak nahlas, že způsobuje bolest v uších, je pro něj nekompromisním gestem odrážejícím hrdinův diskomfort, na němž musí diváci fyzicky i duševně participovat.

Pěchoučkově a Horákově Církvi zase dodává sílu prostor, v němž se představení hraje – podzemní aréna bývalého kina ve Veletržním paláci. Místo tu má podobný efekt jako zvuk ve Valentýnovi, který také dokáže sdělit víc než dlouhé vysvětlování: dává inscenaci jednoznačnou atmosféru pustoty a opuštěnosti.

Hravost a vizuální experiment založený na DIY přístupu k tvorbě spojuje představení Prales kolektivu Handa Gote a Koupelny skupiny Rybařvoucí. Zatímco Handa Gote si hrají s přírodními materiály nebo sahají k technologiím současným i historickým, výsostným materiálem Koupelen je tentokrát mýdlo. V obou případech se ale daří vystavět osobitý, nezaškatulkovatelný svět, který balancuje mezi performancí, divadlem a výtvarnou či obecně vizuální instalací. Úběžníkem obou děl je snaha objevovat a znovuoživovat rituály. Koupelny ukazují rituály striktně privátní, kterých se může kdokoliv jiný než sám aktér účastnit jedině v roli voyeura. Tím se divák stává hned na začátku, když se do instalované koupelny dívá dírkami prostřiženými v závěsu a po chvíli je performerkou přistižen. V Pralese jde o ponor do lidské historie, kdy člověk věřil, že může získat zvířecí vlastnosti – rychlost, sílu, vytrvalost – tím, že nasadí si masku, která zvíře zpodobuje, a zahalí se do jeho kůže. Inscenace/instalace nabízí překvapivý rozměr při opakovaném zhlédnutí: akcentuje samostatný prožitek rituálu, kterého se divák svou přítomností účastní. Svou vloženou energií se podílí na ritualizované hře, v níž příroda v podobě zvířete zvítězí nad člověkem.

Autorka je taneční a divadelní kritička.