Úvahy o vztahu mezi jazykem, národem a literaturou vytvářejí od konce 18. století nový supranacionální objekt – slovanstvo. Panslavismus představuje jeden z mnoha projevů touhy po vytvoření etnicky čistého nadnároda a jeho politického impéria.
Obtíže s národní literaturou vyplývají především ze dvou nejasností. Za prvé se liší názory na to, co je národ a kdo do něj patří. Za druhé nepanuje shoda v tom, jak se vztahuje jazyková a místní identita ke konkrétnímu literárnímu dílu. Němečtí pražští spisovatelé nebo čeští autoři píšící v „cizích“ jazycích jsou v naší oblasti nejznámějším příkladem směsí „národních“ identit. Tyto potíže se jevily jako obzvlášť naléhavé v situaci bouřlivě a obrozensky se utvářejícího literárního jazyka a kánonu, v době, kdy bylo módní chápat národ biologicky. Jazyk zde vystupuje jako politický nástroj i předmět projekcí a snů, jako motor rozborů národní existence. Podobné tázání je ostatně běžné třeba i v tak stabilní a kontinuální evropské literatuře, jako je anglická – k problému skotské literatury se opakovaně vyjadřuje například Irvine Welsh, autor bestselleru Trainspotting (1993, česky 1997). Také v Německu jsou záležitosti jazykové politiky a zacházení s „vlastní“ a „cizí“ dimenzí literární tvorby vášnivě probírány – jedním z erudovaných účastníků této diskuse je například Jürgen Trabant, zabývající se původem jazyka i berlínským slangem.
Národní literatura se stává ještě podstatně spletitější, soustředíme-li se na tak specifický intelektuální konstrukt, jakým je nadnárod Slovanů. Všeobecně známé verze vize o sjednoceném slovanstvu jsou dvě. První vychází z domněle přirozeného kulturního propojení umělecké tvorby různých komunit, užívajících slovanského jazyka, jakkoliv z počátku 20. století jsou z Bosny známy i případy manifestace příslušnosti k slovanství v arabštině. Druhá se zaměřuje, často právě na základě kulturní vzájemnosti, na politické cíle a na možnosti uzákonit vazby aspoň mezi některými Slovany společnou státností anebo přinejmenším (či předběžně) společnými politickými úkoly a cíli.
Slovanská vzájemnost
V prvním případě se slovanská kultura jeví jako jednotná síť literární a jiné umělecké, folklorní, duchovní „vzájemnosti“ v duchu Jana Kollára a obrozenců, praktikujících později žánry „ohlasů“ a studujících například slovanské pohádky nebo písně či mudrosloví jako separátní slovanský jev. Aktivity Karla Jaromíra Erbena či Františka Ladislava Čelakovského, editora ohlasových sbírek a Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852), pokračovaly ve 20. století například pracemi filologů Jiřího Polívky a Jana Máchala nebo světoznámého strukturalisty Romana Jakobsona, který na počátku studené války vydal manifest poválečné slavistiky nazvaný The Kernel of Comparative Slavic Literature (Jádro slovanské literární komparatistiky, 1953), v němž slovanskou literaturu líčí jako celek na základě hledisek gramatických a versologických nebo rétorických, ale také etnicko-sociálních a civilizačních. Představa o síti a vzájemnosti vychází z celku, který je možné vydělit z okolí a v němž je možné zkoumat vnitřní vazby a příbuznost mezi jednotlivými jevy. Jakobson někdejší Kollárovu „vzájemnost“ označuje anglickým slovem „propinquity“, které znamená i blízkost přirozenou, psychologickou nebo i fyzickou. V oblasti rétorických figur pak sugeruje představu, že některé jevy využívané v básnictví jsou příznačné výhradně pro slovanskou poetiku. Uvádí je bez souvislosti s jejich analogiemi v latině nebo třeba v čínštině. Tak popisuje například homeoptoton (paralelitu pádovou), polyptoton (figuru založenou na opakování téhož slova v různých gramatických formách) nebo paronomázii (hromadění podobně znějících slov, která ale nejsou navzájem lingvisticky příbuzná) jako exkluzivní figury slovanské poetiky.
Svízelnost vize jednotného celku spočívá v labilitě opěrných bodů. Buď se totiž vychází z mlhavých parametrů, které mohou být jedině předmětem víry a přízně, nemají ale žádnou rozumem uchopitelnou podstatu, jež by jevy „slovanské“ odlišovala od „neslovanských“. To je případ slovanské povahy, duše, mentality, osudu a podobně – pojmů, které Jakobson striktně odmítá jako nevědecké, sám ale užívá termínů jako lid, civilizace, slovanský svět. Anebo celek verifikuje nepochybná příbuznost mezi slovanskými jazyky. Není ale snadné zdůvodnit, proč by měla vydělovat společnou kulturu. Třeba u semitských jazyků se kulturní nebo politická jednota nepožaduje, ačkoliv lingvistická souvislost arabštiny, hebrejštiny, amharštiny (kterou se mluví v Etiopii) a asyrštiny (vzniklé z biblické aramejštiny a dnes užívané v části Iráku) nevzbuzuje žádné pochybnosti. Není ostatně náhodou, že semitské jazyky definoval Ludwig Schlözer ve stejné době, kdy Josef Dobrovský psal své slovanské studie, tedy v osmdesátých letech 18. století. Na Dobrovského racionální osvícenskou filologii později navázaly generace jeho romantizujících, mytizujících a slovanství „scelujících“ následníků. Analogicky by na základě jazykové příbuznosti jazyků, kultur a literatur mohly vznikat i další „celky“ – třeba turkická vzájemnost, do které by patřila turečtina, čuvaština, ázerbájdžánština, tatarština, uzbečtina a dalších téměř dvacet turkických jazyků s vlastním písemnictvím, navíc až do dvacátých let 20. století psaných společným arabským písmem. Kulturní jednota Slovanů, rozdělených písmem, konfesí a kulturními souvislostmi, je tedy plodem intelektuální imaginace a slovanská literatura je podobně objektivní jev jako literatura slezská, dunajská nebo ugrofinská.
Panslavismus
Druhá linie slovanské jednoty proslula pod označením panslavismus a bývá zvykem představovat si pod ní jednu linii ruského imperialismu. Za klasika této doktríny platí Nikolaj Jakovlevič Danilevskij a jeho spis Rossija i Jevropa (Rusko a Evropa, 1871), v němž dokládá, že evropské hodnoty a zájmy jsou vůči ruským nepřátelské, a proto je třeba v čele s Ruskem zformovat jejich protiváhu – Všeslovanský svaz – a dosáhnout tak tripolární světové rovnováhy s Amerikou jako třetím členem. V jeho myšlení pak pokračoval například Vladimir Lamanskij, jenž snil o řecko-slovanském světě a už ve své disertaci z roku 1859 hledal Slovany v Malé Asii, Africe a ve Španělsku. Panslavismus ale vznikl terminologicky a myšlenkově podstatně dříve, a ne v Rusku, kam idea kulturní vzájemnosti Slovanů pronikala postupně jako import ze střední a jižní Evropy, jak se lze přesvědčit i z dějin ruské slavistiky. Jednotná budoucnost Slovanů přitom narážela na několikerý odpor nebo nepochopení. Vládnoucí kruhy byly společnými zájmy i rodinnými vazbami propojeny s evropskými monarchiemi, proti nimž se slovanští intelektuálové vymezovali. Revolucionáři či socialisté byli naladěni proticarsky a sociálně, národnostně-etnické entity jim byly cizí. Prokázalo se to ve vzájemném nepochopení během Bakuninovy účasti na prvním Slovanském kongresu v Praze roku 1848 a v jízlivé Engelsově kritice panslavismu z téže doby. A konečně ruští slavjanofilové měli na mysli duchovní prosperitu Ruska a slovanskou jednotu připomínal jen název jejich uskupení, jak o tom výstižně psali Nikolaj Alexandrovič Berďajev i Dmytro Čyževskij.
O panslavismu mluvil – latinsky – už Ján Herkeľ hned na druhé stránce úvodu ke svému spisu vydanému v Budě pod názvem Elementa universalis linguae slavicae… (Základy všeobecného slovanského jazyka, 1826), v němž požaduje společný jazyk pro všechny Slovany. V tomtéž roce tamtéž vycházejí také Šafaříkovy Dějiny slovanského jazyka a literatury, i zde v jednotném čísle. Panslavismus nepředstavuje jev nijak izolovaný, ani ve světě, ani v Evropě. Supranacionalismus je logickým pokračováním snahy definovat nějak celky kulturní nebo geopolitické a bylo by krátkozraké chtít všechny projekty tohoto druhu převést na jednoho jmenovatele, třeba mezi supranacionalismem árijské rasy a Evropské unie jsou rozdíly markantní. Jev známý jako „pan-hnutí“ (německy Pan-Bewegungen, chorvatsky pan-pokreti, nejčastěji pan-nacionalismus) prošel téměř po celé zeměkouli. Notoricky známý je pangermanismus, ale existuje také pansemitismus, panhelénismus, panarabismus, paniberismus, panafrikanismus, panamerikanismus atd. Posledními dvěma velkými projekty panslavismu bylo novoslovanství před první světovou válkou a Stalinův Slovanský výbor ve čtyřicátých letech, za druhé světové války a po ní.
Novoslovanství, v němž hrál důležitou úlohu Karel Kramář a jež ovlivnilo také Edvarda Beneše nebo Alfonse Muchu, zdůrazňovalo aspekty hospodářské – připravovala se slovanská banka, společný turistický ruch a lázeňství. Stalinovi šlo o mobilizaci sil k boji s „germánským fašismem“, s nímž ještě nedávno uzavíral pakty o spolupráci při dělení Evropy, a o poválečné uspořádání. Založit Všeslovanský svazový konfederativní stát, který se plánoval až do druhé poloviny čtyřicátých let, se sice nepodařilo, nicméně všichni Slované se tak či onak ocitli po druhé světové válce ve sféře sovětského vlivu, počítáme-li i Titovu ne zcela loajální jugoslávskou cestu. Příznačně v novoslovanství i ve stalinistickém Slovanském výboru hrála důležitou úlohu slovanská kultura a literatura, v obou případech se silnou vazbou na diskursy 19. století. Za války v Moskvě proslul v roli architekta jednotné slovanské kulturní fronty zejména místopředseda Slovanského výboru Zdeněk Nejedlý.
Jednotná slovanská literatura se stala logickým vyústěním ideje, že existuje jeden slovanský jazyk. A přestože tato koncepce byla postupně opuštěna ve prospěch národotvorby v menších a jednotnějších celcích, zůstala jako téměř nereflektované reziduum roztroušena v evropských kulturních a intelektuálních dějinách. Průvodním jevem utváření slovanské literatury byla mimo jiné představa o tom, že Slovan je zvláštním člověkem i ve smyslu fyzickém. A také přesvědčení, že existují specificky slovanská území.
Slovanské tělo
Ačkoliv se slovanství prezentuje jako spřízněnost duchovní, důležitá byla, obzvlášť v první polovině 19. století, i jeho dimenze biologická. V době, kdy se slovanství formovalo, byli renomovanými vědci s mezioborovým dosahem například klasik zoologie 18. století George Edwards, autor slavné publikace A Natural History of Birds (Dějiny ptáků, 1743), a jeho mladší francouzský kolega z přelomu 18. a 19. století Georges Cuvier, specializující se hlavně na ryby. Oba ale třídili i lidi a podíleli se na představě, která se pak samovolně rozvíjela. S odvoláním na Edwardse například Pavel Josef Šafařík takto ve svých Slovanských starožitnostech (1837) definuje slovanský nos: „Nos není tak dlouhý, jako dálka od jeho konce ke bradě; jest pak od kořene až ku konci téměř přímý, bez ohybu patrného, kterýžto však, byl-li by čitelný, lehounce byl by poddutý, takže na špici by se maličko vypínal; spodní částka nosu jest trochu širší, konec kulatý.“ Slovany spojují fyziognomické rysy, kvalita kostí, krev. Krev obrovského těla slovanského národa je krví jeho matky Slávy, psal roku 1835 chorvatský lingvista a politik, prorok ilyrismu (ideologie sjednocení jižních Slovanů) Ljudevit Gaj, syn německých imigrantů a doktor práv z lipské univerzity.
Konstruované příbuzenství a mentální říše Slovanů jsou ale v dílech slovanských aktivistů vymezeny i mnoha abstraktnějšími vazbami, z nichž v přímém smyslu slova nejhlubší jsou ty podzemní. Kollár v úvodní části svého rozsáhlého cyklu sonetů Slávy dcera (první vydání 1824) vytváří záhrobní geopoetiku – definuje území, jehož integritu zajišťují mrtví Slované, přesněji řečeno jejich hroby. Tato podzemní říše motivuje pak vznik pozemské analogie. Jinou koncepci latentní přítomnosti představují různé minulostní projekce buď archeologického nebo spirituálního charakteru. V slavistice se první směr nazývá starožitnosti a obsahuje všechny dávné hmotné, údajně slovanské stopy a zmínky včetně písemných. Druhý směr, označovaný jako duchovní, zahrnuje všechny formy mytologie a religiozity přiřazené ke slovanskosti. Celá slovanská říše se v období romantismu může vyznačovat i atributy království, které není z tohoto světa. Tak Kollár ve 111. sonetu svou milenku, která je zároveň i geopoetickou Slávií, vybavuje kompetencemi kristologickými. Jako beránek Boží může snímat hříchy a provádět dějinně civilizační transsubstanciaci (proměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu): „Ona pak jest tichý beránek,/ který snímá krajů těchto hříchy.“
Slovanská teritoria
Vzhledem k tomu, že jedinou víceméně „hmatatelnou“ oporou slovanských vazeb jsou vztahy mezi jazyky označovanými v lingvistické typologii za slovanské, vymezuje se slovanská říše lingvocentricky. Už Johann Gottfried Herder koncem 18. století měl jasno v tom, že Slované zaujímají na zeměkouli velký prostor, který je v kontrastu s jejich malým dějinným vlivem. Nepodal ale žádný spolehlivý návod, jak tento prostor vymezit. Josef Jungmann ve svých přednáškách územní kontinuitu slovanství, přinejmenším na západo-východní ose mezi Litoměřicemi a Čínou, potvrdil a naznačil přitom, že se řídí hlediskem jazykovým: „Z Litoměřic až do Chyny skrze samé Slovany jíti můžeme. Jazyk jejich, řeckému a latinskému příbuzný, na veliký stupeň vykvésti může a s Bohem vykvete.“ Slovanské impérium se zjevně chápalo akusticky – státnost ani jiné instituce definující území slovansky k dispozici nebyly, ale slovanství bylo slyšet a unikátní instituční forma Matice byla s to jako nakladatelství, nadace a politické národní sdružení tento tenký led slovanské identity posilovat. Začaly se tisknout mapy slovanství. Chorvatský buditel Stanko Vráz, rozený Jakob Frass, ukazoval prý aktivistům ilyrismu plody mentální kartografie z Šafaříkových Starožitností a ti se nestačili divit, kde všude jsou Slované. Významnou pomůcku, která za tím účelem byla po ruce, představovaly literární texty, jejichž prostřednictvím se zpětně vymezovalo území slovanské literatury. Nešlo přitom zdaleka jen o obrozence, ale i o jejich četné předchůdce na poli geopoetiky – básnické organizace územních celků. Daniel Adam z Veleslavína viděl Slovany všude mezi Kamčatkou a Labem a v podobně velkorysých celcích uvažovali i jiní básníci – v polské renesanci obdivovatel Horatia Jan Kochanowski, později třeba literát a rektor pruského lycea ve Varšavě Samuel Linde.
Impérium je fenomén politický a idea slovanské literatury se formovala jako politicko-filologická ideologie, užívající ve své kreativitě poezii, folklor a múzičnost všeho druhu. Někteří političtí aktivisté se pokoušeli básnické obrazy převést do plánů na skutečné státy. Podle představy děkabristů z roku 1823 mělo Rusko s Polskem, Čechami, Moravou, Srbskem, Moldavskem, Vlašskem, Chorvatskem, Dalmácií, Maďarskem a Transylvánií vytvořit Společnost spojených Slovanů (Obščestvo sojedinionnych slavjan), svrhnout v Rusku antislovanské samoděržaví a obnovit samostatnost Polska. Ruský diplomat Alexandr Viktorovič Račinskij navrhoval na moskevském slovanském kongresu roku 1867, aby byly jmény slovanských delegátů pro začátek pojmenovány ruské řeky. Nejčastější ale byly literární modely budoucnosti. Fjodor Ťutčev básnil o útvaru, který nazýval slovanštinou a v básni věnované Václavu Hankovi vymezoval jeho území „od Něvy až k Černé Hoře, od Karpat až po Ural“. Adam Mickiewicz naopak roku 1840 v přednáškách o slovanství na Collège de France, které se pokládají za jeden ze zakládajících aktů univerzitní slavistiky, kultivuje obraz Slovanů jako oběti, rozdrobené nepřátelskými silami do malých komunit, do diaspory bez možnosti rozvíjet pospolitě vlastní vůli: „Slované, přísně vzato, neměli žádné dějiny, neboť dějiny jsou minulostí lidu, který utváří celek a stát, zatímco Slované žili v rozptýlených osadách.“ V budoucnu by se však měli spojit v jedno kulturně-etnické, ne-li státní tělo. Idea slovanské literatury tuto drastickou přestavbu Evropy implicitně nebo explicitně předpokládala.
Autor je rusista.