S hlavním tématem tohoto vydání, tématem vyvlastnění, souvisí i proces opačný – přivlastnění si někoho či něčeho. Prostor není upírán, ale je vnucen, okolnosti takového jednání jsou však tytéž: prosazení vyšších zájmů na úkor jednotlivce a manipulace s fakty. Příkladem může být případ Camusovy památky v pojetí Nicolase Sarkozyho.
Dne 4. ledna 2010 uplynulo padesát let od automobilové nehody, která předčasně ukončila život tehdy šestačtyřicetiletému Albertu Camusovi. Zatímco v Praze jsme si tohoto držitele Nobelovy ceny z roku 1957 mohli připomenout od 6. do 10. června díky 20. festivalu spisovatelů, jenž byl Camusovi věnován (na webových stránkách přehlídky byly zveřejněny ukázky z jeho díla, polemiky a biografické materiály), ve Francii bylo kulaté výročí autorovy smrti na začátku roku zastíněno aktuálním děním kolem jeho osobnosti. Prezident Nicolas Sarkozy se totiž v listopadu 2009 nechal slyšet, že by rád přemístil Camusovy ostatky do pařížského Pantheonu. Jaké otázky tato iniciativa vyvolává?
Camus se může stát první osobou, která by rozšířila řady francouzských velikánů (od roku 1995 je mezi nimi i jedna žena – Marie Curie-Skłodowská) Sarkozyho zásluhou. Osud tohoto projektu ale není jistý: spisovatelova dcera Catherine prezidentovu iniciativu sice prozatím ani nepodpořila, ani nezavrhla, reakce syna Jeana byly však doposud negativní; zamýšlená ceremonie by podle jeho názoru byla v rozporu s otcovými životními postoji. Samo prezidentovo vyjádření přitom u většiny Francouzů vyvolalo nevoli a jejím hlavním terčem není spisovatel, o jehož formátu a kvalitách nikdo příliš nepochybuje, ale prezident, který se nikdy netajil svým nezájmem o kulturní záležitosti státu, a proto se v očích veřejnosti jeho nynější snaha jeví jen jako pokrytecké gesto. Nesourodost navrhovatele a navrhovaného a nesouhlas rodiny tak nejspíš budou hlavními překážkami v uskutečnění slavnostního aktu. Pokusme se nyní porozumět, proč se tato iniciativa setkala u odborné veřejnosti s poměrně silným odporem, z jakého důvodu si Sarkozy mezi mnoha jinými kandidáty na „pantheonizaci“ vybral právě Camuse a v neposlední řadě jak samozřejmým, či naopak protismyslným by se – s ohledem na Camusovo dílo – případný přesun ostatků tohoto spisovatele do Pantheonu stal.
Politický projekt
Ačkoli byl Pantheon z popudu Ludvíka XV., který chtěl jeho zbudováním poděkovat Bohu za uzdravení z vážné nemoci, stavěn po celou druhou polovinu 18. století coby katolický kostel, po dokončení v době Velké francouzské revoluce se jeho funkce zásadně změnila a ze svatostánku se stal republikánský chrám představující symbolický oltář francouzského národa. Po restauraci a druhém císařství, kdy na chvíli získal zpět svůj původní katolický status, se z něho za třetí republiky definitivně stává svatyně Republiky. Camus by se po Voltairovi, Rousseauovi, Hugovi, Zolovi, Malrauxovi a Dumasovi stal sedmým spisovatelem, který by zde spočinul. Zkušenost však praví, že kandidáti na pantheonizaci musejí splňovat nejen kritéria historické povahy, to znamená prostřednictvím svého životního díla trvale obohacovat francouzský národ, ale též aktuální poptávky. Stejně jako se pantheonizace Victora Huga či Émila Zoly nesla ve znamení tehdejšího politického dění (Hugova v roce 1885 pomáhala legitimizovat mladou republiku, Zolova v roce 1908 zase představovala morální vítězství dreyfusardů), také Camusův případ budí pozornost především ve spojení s jeho současným politickým vyzněním.
Strach z přivlastnění
Prezident Sarkozy vystavěl svou politickou kariéru na nekompromisním postoji k přistěhovalcům (nejnověji byla v této souvislosti medializována násilná repatriace rumunských a bulharských Romů) a otázka „národní identity“ pro něj zůstává důležitým tématem i nadále [viz článek Hledání (ztracené) identity v A2 č. 7/2010]. V tomto kontextu může být jeho přihlášení se ke Camusovi chápáno jako snaha o zaštítění této politiky slavnou osobností. A právě takovéto zjednodušující spojení velkou část veřejnosti pobuřuje. Světoznámý spisovatel, původem z někdejšího francouzského Alžírska, může být sice považován za příkladného francouzského občana, který vyrůstal v nuzných podmínkách a na absolutní vrchol ve svém oboru dospěl jen díky francouzskému vzdělání a své píli, ovšem zároveň je ho třeba pokládat za zastánce multietnické společnosti s rovnými šancemi (jeho rodinné kořeny ostatně sahají vedle Alsaska na španělskou Menorku), které dnes naopak Sarkozyho vláda oklešťuje.
Camus se po celý život potýkal s nepochopením a dodnes je vhodným objektem k přisvojení. Jeho názory vycházely z prožité zkušenosti a vymykají se jakémukoli přesnému zachycení na pomyslné karteziánské soustavě souřadnic. Levice ho označovala za pravičáka, pravice za komunistu (členem alžírské komunistické strany byl přitom pouze v letech 1935–1937); byl romanopiscem, esejistou, moralistou a bývá též nazýván filosofem či existencialistou, přestože ne se všemi pojmenováními plně souhlasil. O unikátnosti a obtížném zařazení jeho osobnosti do nějaké širší skupiny autorů svědčí i výše nastíněné rozdílné názory jeho dětí na pantheonizaci. Camusovo spočinutí v Pantheonu by tak pro Francouze mělo jakousi identifikační funkci: zůstává-li Camus stále do značné míry nezařaditelným co do příklonu k té či oné názorové straně, byl by tímto způsobem alespoň definitivně „zestátněn“, tedy jeho statut klasika francouzské literatury, který se ve společnosti etabloval již dávno, by byl uznán i ceremoniálně. K této oficializaci by pak byla vždy automaticky přiřazována i osoba prezidenta, jenž se o ni zasloužil. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč by se Camusovy ostatky neměly do republikánského chrámu stěhovat.
Nicolas Sarkozy, syn maďarského poválečného přistěhovalce původem z drobného šlechtického rodu, jen těžko hledá mezi francouzskými občany autoritu, jakou funkce prezidenta de Gaullovy páté republiky zasluhuje a která více či méně provázela jeho předchůdce. Prezident má být v tomto politickém systému ztělesněním ducha Republiky a principů „občanského náboženství“ s ní spojených. Zároveň se předpokládá kulturní vyspělost jeho osobnosti, jež má být hodna čelného představitele země pokládající se za jednu z kolébek evropské civilizace. Dnešnímu obyvateli Elysejského paláce však podle mnohých tento hlubší kulturní rozměr chybí. Bývalý předseda vlády a Sarkozyho politický rival na pravé straně politického spektra Dominique de Villepin, jenž bude proti současnému prezidentovi s velkou pravděpodobností kandidovat v prezidentských volbách v roce 2012, dokonce založil vlastní stranu (République Solidaire, Solidární republika), jejímž programovým mottem je návrat ztraceného duchovního přesahu Republiky do politiky. V tomto kontextu by tak měl Camus napomoci vylepšit Sarkozyho „nekulturní“ obraz: pantheonizace by byla výbornou příležitostí, jak dát skrze uznávaného intelektuála, vzešlého z lůna velkého národa a nebojícího se postavit tehdy dominantní Sartrově filosofii a marxismu obecně, najevo prezidentův zájem o kulturní dědictví Francie a navíc poukázat na jeho literární a filosofický vkus.
V zajetí nové abstrakce
Pokud máme dále promýšlet Sarkozyho zájem o Camuse, vyvstává před námi otázka, jak hluboce prezident životní postoje svého oblíbeného myslitele bere vážně. Dá se vůbec Camusovým dílem podepřít dnešní francouzský, respektive evropský politický model, jehož je francouzská hlava státu jedním ze zastánců? Není důraz neoliberální politiky na „pozemské“ materiální zisky v rozporu s Camusovou filosofií? Ačkoli základním poselstvím této filosofie bylo nepřehlížet konečnost existence konstrukcemi jakéhosi vyššího řádu – jak to dělali marxisté, když dílčí přešlapy dějinného vývoje v podobách „terorů“ odmítali reflektovat před dosažením konce dějin, to jest v nekonečnu –, neznamená to příklon k životu, jehož absolutním smyslem má být hmotný zisk. Také v tomto případě totiž proklamovaná důležitost hmotných potřeb – bez jejichž uspokojování skutečně nelze přežít, natož se duchovně rozvíjet – fakticky ustupuje boji o abstraktní moc. Tím, že ekonomie podřídila hmotnou výrobu finanční spekulaci, dospívá k jakémusi materialismu bez hmoty, kde nad legitimními hmotnými zájmy stojí nízká abstrakce moci. Žijeme tak v jakémsi pokleslém typu víry, který zásadně nepočítá s člověkem. Tato víra – k jejímuž definování mě přivedl Václav Jamek –, prezentovaná jako jediná možná cesta, tak má blíž ke Camusem kritizovanému abstraktnímu ideálu, pro nějž máme právo člověka obětovat, než ke skutečným potřebám lidské existence.
Na nebezpečí abstrakce Camus vždy upozorňoval; tvrdí, že máme možnost utvářet se jedině vzdorem vůči své absurdní situaci. „Revolta (…) nemá (…) nic společného s abstraktním ideálem, který si někdo zvolí z vyprahlosti srdce a s úmyslem klást neplodné požadavky. O úctu se tu uchází ta část člověka, kterou nelze redukovat na nějakou ideu, to lidsky vřelé, co slouží pouze bytí. (…) Revolta, na první pohled negativní, neboť nic nevytváří, je hluboce pozitivní, protože odhaluje v člověku to, zač je vždycky třeba bojovat“ (Člověk revoltující, Praha 1995, překlad Kateřina Lukešová). Absurditě existence, vzešlé ze směřování k věčnému, a přitom omezené ve své konečnosti, je třeba postavit se čelem: respektovat ji, avšak zároveň neustále zoufale toužit po jejím zlomení. Jen tak můžeme ve své neuspokojenosti, v neustálé snaze představit si Sisyfa šťastného, existovat. Pokud naopak na absurditu a konečnost zapomeneme a budeme hledat naplnění svých životů například v hmotném přebytku, bezvýchodnost na nás dolehne tím víc; tehdy je blíže k sebevraždě než k revoltě. Nerevoltujeme, tedy nejsme.
Co symbolizuje Pantheon
Poslední věcí k zamyšlení je otázka Camusova pomyslného vztahu k samotnému Pantheonu a jeho symbolickému odkazu. Není to jednoznačná záležitost, ze které by vyplýval jednoduchý závěr. Výsledek je totiž značně ovlivněn tím, jakou symbolickou funkci sledovanému monumentu přiřazujeme.
Pokud bychom chtěli na Pantheon nahlížet především jako na instituci odkazující k revoluční Republice ctnosti, Camuse bychom do něj jen stěží mohli vpustit. Camus se vzpírá revolučnímu odkazu kvůli jeho abstraktní povaze: revolucionáři sice sesadili Boha, a tím zpochybnili monarchii postavením spravedlnosti nad boží milost, avšak nahradili ho jinou božskou představou, jiným druhem katechismu „s jeho tónem a dogmatickým jazykem“ (tamtéž) – společenskou smlouvou. Dali tak pouze vzniknout novému náboženství abstraktních principů, „jehož bohem je rozum proložený přírodou a zástupcem na zemi místo krále lid, chápaný ve své obecné vůli“. Jeho teoretickým tvůrcem byl Jean-Jacques Rousseau, jemuž také v Pantheonu od revolučních dob patří – vedle Voltaira – nejvýsostnější místo. O uvedení jeho myšlenek do praxe způsobem Rousseauovi zřejmě jen těžko představitelným se pak zasloužil Saint-Just, který ve jménu nové víry dokázal jako pětadvacetiletý přesvědčit poslance Konventu – prostředníka mezi lidem a novým božstvem, tedy obecnou vůlí – o nutnosti odsouzení Ludvíka XVI. k smrti. Král musel zemřít kvůli symbolické funkci, již plnil. Tímto aktem byla založena Republika ctnosti, která znovuobjevila morálku a vtělila ji do zákonů. Ten, kdo zákony porušil, nebyl ctnostný a zasluhoval potrestání. Zákon ze své podstaty totiž nemohl být nespravedlivý, tudíž jít proti zákonům znamenalo být odbojníkem, zrádcem, kterého bylo třeba ze společnosti vyoperovat. Revoluční Francie se takto dopracovala od abstraktního ideálu k hrůzovládě.
Proti tomu se ovšem nabízí Pantheon odkazující k Republice myslitelů, k níž se hlásila třetí republika. V tomto případě nejde jen o jakousi abstraktní představu absolutna, jež byla úhlavním nepřítelem Camusovým. Definujeme totiž tento politický projekt způsobem, jakým ho chápe současný profesor politické filosofie Jean-Fabien Spitz: na rozdíl od Françoise Fureta či Pierra Rosanvallona nesouhlasí, že by republikánská idea rovnosti byla abstraktní a ryze francouzská, a nahrazuje ji myšlenkou rovnosti konkrétní, zajišťované státem – totiž rovnosti šancí, která se vyprofilovala kolem republikánských myslitelů, jakými byli Henry Michel, Alfred Fouillée, Léon Bourgeois, Émile Durkheim či Célestin Bouglé v době Dreyfusovy aféry. Tento přístup vychází tedy nikoli z rovnosti výsledků, ale ze zajištění rovných podmínek ve vzdělání pro každého občana pocházejícího z jakéhokoliv prostředí, aby tak měl kdokoliv možnost ucházet se o kteroukoliv funkci ve společnosti. Základní premisou tady není svoboda jakožto absence jakýchkoliv omezení, kde stát hraje pouze úlohu správce či rozhodčího mezi několika etablovanými soukromými zájmy, ale svoboda v rozhodování, kde je stát ručitelem, že se každému jedinci dostane rovných práv na vzdělání a v závislosti na tom na jakékoliv společenské postavení a že nikdo nebude v dominantním postavení vůči druhému jen kvůli svému původu. Tato rovnost šancí má zaručit svobodu, a ne naopak; je ručitelkou toho, že heterogennost společnosti, která je nutná a nevyvratitelná, se utváří spravedlivě.
Pokud by Pantheon měl odkazovat k republikanismu tohoto ražení, Albert Camus by sem dozajista patřil. Právě rovnost šancí mu umožnila stát se slavným a uznávaným spisovatelem a sám se také jako francouzský občan k těmto principům hlásil. Problém však nastane, když si uvědomíme, jak jsou tyto pojmy vykládány a používány dnes. Současná Francie se stále odvolává na své republikánské dědictví, přitom ale v praxi neoliberální politický trend dusí jakýkoliv pokus o jeho oživení. Dostáváme se tak do situace, kdy se Republika stává opět spíše abstraktním ideálem, jenž má za úkol nahradit Boha jakožto tvůrce určitých morálních zásad, přičemž ale ve skutečnosti slouží pouze jako zástěrka, za níž jsou tyto zásady beztrestně porušovány. Ocitáme se tak dost možná v situaci podobné té z 19. století. Romantici tehdy – podobně jako před nimi jakobíni – plně nesouhlasili s představou mrtvého Boha. Sám Camus dodává, že „…Bůh je [jakobíny a romantiky] přinejmenším zbaven tělesné podoby a existuje pouze v teoretické rovině jako morální princip. Po celé devatenácté století vládla buržoazie výhradně s odkazem na tyto abstraktní principy. Jenomže ve srovnání se Saint-Justem byla méně ušlechtilá, a tak používala tohoto odkazu jako alibi, přičemž v praxi uplatňovala při každé příležitosti hodnoty přímo opačné.“ (tamtéž) Proto je třeba zvážit, zda by Camusova pantheonizace nebyla jen dalším krokem na podporu iluze o životaschopnosti republikánské myšlenky v době, kdy se jí politici v praxi čím dál méně řídí.
Autor studuje historii a etnologii.