Radši umřu na moři

Nejsem Balkánec

Co s benzínkou,

jejíž žluť vypaluje slunce,

až se bělá jako stařena.

Kdosi náhle z podpaždí vyrve si stín

a přitáhne sebou noc,

která se přelije přes mouchami soužené hlavy

co něžná plechová vlna tušeného moře.

Balkáne!

Sjíždím balkánská videa

v boudě sbité ze zbytků času,

ohlodané kuřecí kosti

oddechují na bílém porcelánu

a vlásky mrkve sají útroby

polévkové mísy.

Mám strach, aby z nich

nevyrašila babička.

Protože jsem Chorvat,

a ne Balkánec,

sním splitské sny

o prostituci v posledním patře

šedivé kostky,

kterou provívaly suché borovice.

Chceš klíč?

Ospale jsem provrtával šutry,

krev znal brzy,

hady, ještěrky, koleno,

na igelitu porcované melouny,

jeskyni plnou světla z krvavého srdce

technařského Krista,

jemuž plynul pot do oliv,

nebo v krajku,

v jejímž rohu je kávová skvrna

velká jako nehet.

Tělo se mi tam dloužilo…

Ninja komiksy hnaly ho přes pláň,

každé salto naložené v soli

ožívalo skřípotem rolet,

hořel jsem nad encyklopedií Die Erotik,

pětiletým bratrancům vyprávěl o Kršnovi,

tajil lásku k Nietzschemu

a hmatal obrovskou propast těla.

Kromě otce jsem nikdy

žádného Chorvata nemiloval.

Cítil jsem ovčí krev,

miny driblovaly v křovinách,

šachovnice házely očku čtverce,

bílé a červené,

jako by ostnatý drát poutal

má chodidla, a možná jen

trnová koruna.

Kláštery, hřiště,

drogy olizují prst,

po válce je každý kost nebo

generál, a to mě nutí

milovat nebo umírat,

jako se miluje a umírá,

vracet se po paměti

do té chvilky

za bledou benzínkou,

nad kanálem, ze kterého

syčí pěna šampónu.

Na bobku

vracím římským ruinám vznešenost,

opuštěné loděnice,

kde mladému dělníkovi azbest zničil plíce,

pod železným měsícem,

který je stejně horký jako předešlý den,

zdvihají se k nebi a slouží

prašnou liturgii.

Oslepující pomalost

rychle se vařící krve,

proud snů plyne vyschlým potokem

pod klenoucím se Božím prstem,

jaké osvěžení,

smích pění a zuby dnů

viklají se.

To už se musím jen ztratit,

buď vypít korzárův jed,

nebo skončit na kolenou.

V nějakém jiném filmu

nasednout do černého vozu,

stáhnout okno a zabít vosu,

prudce rozšlápnout temný hrozen,

skončit na kopci s křížem,

který se stydí za své zbožné.

Nejsem Balkánec.

Slavonská samota

Už zas pepř. Kulička

zadrhla se v zubech,

skousnul jsem, a černý

prach mi explodoval v ústech.

Nemám si komu postěžovat.

Z internetu se linou

zelené kruhy Dunaje,

kukuřice se třese,

den je pod závojem,

krajky skoro skryly

liščí oči a měď vlasů.

Sedlák za sedlákem

nese si ven plátno,

makovice a džbán piva

prýští z pera,

lidová malba

ostrým hrotem maskuje

krutost a samotu.

I můj pavouk je tu

nešťastný. Říká mi:

vteřiny tvého dětství,

a praskne mi síť,

a tobě jebne v mozku.

Kliď se, spal tuhle mapu,

a já skloněný nad ní,

dýchám do ní rum,

a za humny se chvějí pomněnky.

O čem nelze mluvit,

o tom zpívám,

vítr mě rozmrdal

jak venkovanku na slámě.

Oči proto utápím v zoře,

žlutá a růžová skvrna

spolu souloží na obloze,

kámen je jak pěst,

traktor spí a slepice

běhají zfetované.

Stojím před polem

a za mnou jen sen,

města trojzubec,

penisy a něžnosti ucha,

berlínský klam,

klapot falešných bot,

ptáci se snášejí na hrob.

Je tu jen moje uherská

melancholie, Slavonie

si kasá podkolenky,

kouše pálivou klobásu

a vydechuje oblouky baroka.

Někdo je Maďar, někdo Srb,

někdo dokonce Čech,

arcibiskup Němec,

chorvatská rovina je

pohostinná,

lipicáni jak z marcipánu

přeskakují ohrady

a Turci tu mají stan,

pestré látky, cukr, šavli, čaj.

Mohl bych být mladík

s okem jako čert,

pomalu bych šel na rynek,

v mlynářských kalhotách,

i pušku bych si vzal,

a pak v rovných polích

hlavu si dočista provrtal.

Nebo bych našel lék,

smrt zavřel do lahvičky,

žádný běs by pak srdce nespoutal,

můj smích by byl lasičí,

kroutil bych se, až by mě ubili

pro slané oči touhy,

a já na obláčku vyklouznul do nebe.

Slavonská samota.

Tlustá jak palec preláta.

Polkni ji, hustou jak semeno.

Skoro rodnou hroudu sněz.

Vypij orachovici.

Poštvi proti sobě psy.

Měsíc ti posadí motýly na pelest.

Poezie se s nikým nemazlí.

Usneš sám a tvé tělo

upadne zabalené ve vlajce

do nejhlubšího moře,

o němž roviny jenom sní.

Chlapče, naostři si břitvu,

každý, kdo trochu rozumí,

bude se tě sladce bát.

Až vylezeš na kopec,

malinký jak prs,

budou hodiny bít na poplach

a ty se konečně opiješ,

jak káže zákon.

Zákon, ne milost.

Vzpomínka na Bělehrad

To mé jsou tyhle vzpomínky.

Elektro navlhčené jazykem.

Cizím a špičatým. S růží na hrotu.

Někde na dně kufru mám ještě

zelenou rádiovku a holubí trus,

který jsem nasbíral do kapes

před bělehradským obchoďákem.

Ta malá tečka – to jsem já.

V sexy bundičce, západní zboží,

rozháním popelavou letku města

a moje matka, plavá a sošná,

směje se a otec černý jako hlad

vraští obočí skoro jak Wanda Heinrichová.

Bělehrad prodal mé matce kočičí zlato.

Cikánovy oči pak udal u mě

a zatím dům květin ještě nestál

a náš Maršál už skoro neviděl,

ale bratrství národů střežil

víc než zorničku oka svého,

v ní plápolaly pospolu

nenávist a svár.

Chce se mi vykřiknout

na Kalemegdán:

Kdo je ten chlapec?

K jakému světlu míří ty paže?

A co vidím, prach mužských květin,

nikoli Titových, antickou bolest

v té turecko-slovanské břečce,

a klesám, hlava mi padá na stůl

poleptaný kolou

a ztrácím i poslední zábrany,

extáze vyděděnce se odívá

bělostným rouchem

a Bílé město mi strká prst do zadku,

což mě nutí k slastnému výdechu

až pohlcuju nádraží

a v útrobách mi mizí krví

pomazané hlavy,

jsem náhle nahý bezmála módně,

svlečený z uniformy,

lesknu se a potím,

abych přitáhl zrak

porcelánové stráže,

válečníkových knírů,

medvědí tlapy.

Splitský výjev

Bylo mi tam vážně zle.

Teď, když je mi skoro 35,

to vypadá divně.

Postavil mě na palubu.

Byla to oprýskaná loďka

tančící na olejnaté hladině,

pohupovaná přístavní pěnou.

Fotil mě. Ale jediné, co z toho

dostal, byl můj křik.

Moje slzy vřískaly.

Můj pláč byl vztek.

Možná mi pak koupil zmrzlinu,

kopeček ořechové, pistáciové

a povinnou vanilku.

Možná.

Odříznul mě

od maminčiny dlaně.

Aniž by četl Lacana.

Vrhnul mě do vln slunce.

Mám být tomu zmetkovi vděčný?

Za co? Za to, že jsem se narodil?

Že jsem básník?

Za to, že mám radši muže,

i když jsou to většinou zmrdi?

Pořád stojím na loďce,

houpu se, štkám.

Od pevniny mě dělí dva kroky,

jeden skok.

Ale já jsem tu tak sám,

že radši umřu na moři,

hrdě ze vzdoru,

spálený horkým větrem,

v křeči zavolám ptačí démony.

A vyděsím ho katolíka k smrti.

Noc s partyzánem

Noc v domě

otcovy sestřenice baletky.

To už jsem onanoval.

Otevřeným oknem vpadávaly

do horkého kamrlíku hlasy.

Přikrytý jen prostěradlem,

čekal jsem každou vteřinu,

až uslyším výstřel.

V mém zavřeném oku

se krásný komunista v baretu

měnil v rudou skvrnu,

kterou mí příbuzní Ustašovci

rozetřeli na zeď.

Vykřiknul jsem.

Slyšela mě ale jen

samolepkami polepená lednice

a černé borovice na dvoře

mručely v jemném vánku.

V druhém oku jsem měl moc,

vzkřísil jsem ho,

a když otevřel oči,

leželi jsme na ztichlé pláži.

Díval se mírně, překvapeně,

ale jeho úsměv mě doslova donutil

stáhnout mu kalhoty i trenky

a vesele se pomstít rodině.

Krásný partyzán v levém oku.

Děda byl taky partyzán,

krom mě tuhle úchylku nikdo nezdědil.

To léto

1.

To léto sněžná únava ze země,

kde sníh býval svátkem,

pestrý svým třeštivým veselím.

Přijeli jsme v noci.

Záhřebský hotel přijal mateřsky

blonďatého usmrkance

a já se zřítil po hlavě

do bezedného snu.

Ráno v máslíčku a džemu

vstala sama existence

a prokleté sexy slunce toho léta

vyplulo nad šachovou metropoli

jak v mýdlové opeře.

Naše nejněžnější prázdniny pospolu.

(Nesmím opominout vlaky, vlaky dlouhé

jak osud.)

Slyším z chodbičky otcův rozhovor

s Jugoslavankou

z přesvědčení, za oknem ubíhá kukuřice

a já hledám smaragdy v plechovém koši.

Všechno

doutná: půda byla nezvykle horká to léto.

Otci se ta ženská nezdála,

národní běsy ve slabinách

klamný bělehradský šarm nepřemoh.

2.

Před výbuchem balkánské krčmy

nervózně se o sebe třely zatím neviditelné

vlajky

konečně viditelných republik federace,

noviny se četly ve stoje,

a Miloševičův stín padal pomalu

na mapu toho nebezpečného slepence.

Znovu tu byly: četnické, ustašovské,

partyzánské zločiny, promenádovaly

se ježčí hlavou země a tu třaskavou směs

zaklínala Mira v černé róbě,

ohněm prolezlá partyzánka

ve velkém sálajícím oku Jihu.

Do všeho toho bordelu vanul

Maršálův dech ze záhrobí

a ze státní kasy se sypaly Maršálovy

velkorysé dluhy.

Slábly to léto staré jugo-větry.

Nad naší půlkou kroužili už supi

do tvaru emigrantského U.

V Srbsku krví prorostlé brady četníků

plnily náměstí za náměstím.

Slovinci revoltovali.

Konta revoltovala.

Obchod revoltoval.

Neoliberalismus jak mladíček

na prahu doby přešlapoval.

Jen rudý Záhřeb váhal,

na minovém poli citoval

Tita i Lenina pořád dokola.

Žel špetku slaboduše to znělo

tváří v tvář Kosovskému poli

z jehož byzantské nádhery

vzlétaly orlice

s jinak rudými zobáky.

Chvělo se to v kelímku limonády,

v tekutě žluté mase toho léta,

prskalo to ze špatného piva,

klouzalo to do krku v koňaku,

ani smrad tržiště to nezdolal.

Bylo to ve vzduchu.

Šeptala to tiskařská čerň,

bublalo to ve fazolovém hrnci,

i hvězdy se to léto čas od času

přeskupovaly do válečných vozů.

Bylo to tu. A já to poprvé ucítil

už po cestě tam, ve Vídni,

kterou obtékaly císařovy vousy.

Pak náhle na ospalém nádraží

rakouského maloměsta

zem pod nohama

jak gigantický galaktický budík

tikala a tikala.