Nové cesty českého křesťanství

Za svých teologických studií jsem si připadal poněkud osamělý. Spojovat křesťanskou víru s radikálně emancipačními postoji bylo spíše ojedinělé a odvážných hlasů bylo jak šafránu. Byl jsem odkázán převážně na četbu, kterou jsem hltal s vědomím, že kdesi za našimi hranicemi není nijak neobvyklé být křesťanskou feministkou, teologem osvobození, věřícím queer aktivistou nebo spojovat mystiku se sociální angažovaností a ekologií. Od té doby však dorostla nová generace, i ta křesťanská, a mnohé se změnilo. Dnes se u nás na okraji etablovaných církví i mimo ně vynořují ostrůvky radikálního křesťanství, jež se navrací ke svým emancipačním kořenům, k lidskému i kosmickému osvobození, k radikálnímu humanismu vyvěrajícímu ze zkušenosti přesahu.

Solidarita, nikoli netolerance

Křesťanský feminismus u nás nikdy neměl snadnou pozici. Za všechno mluví fakt, že od devadesátých let u nás vyšla jediná původní česká kniha reflektující feministickou teologii – práce Jany Opočenské Zpovzdálí se dívaly také ženy. Výzva feministické teologie (1995), která stále představuje znamenitý úvod do problematiky. Sluší se podotknout, že v některých zemích existují celé katedry feministické teologie. A některé feministické teoložky patří k nejvýraznějším osobnostem křesťanského myšlení – jsou to například katoličky Elisabeth Schüssler Fiorenza a Rosemary Radford Ruether, protestantky Elisabeth Moltmann Wendell nebo lesbická teoložka Catherine Hayward. K feministické teologii se hlásila i legendární teoložka a aktivistka Dorothee Sölle. U nás se ale na feministickou teologii vždy hledělo podezíravě. Možná i proto se naše výrazné teoložky jako Ivana Noble, Kateřina Bauer nebo Mireia Ryšková k feministické teologii nikdy nepřihlásily.

Svítá ale na lepší časy. Letos se zformovala skupina Radikální křesťanské feministky (RKF), spojující katoličky, evangeličky i ženy bez vyznání, které z feministické perspektivy kritizují poměry v křesťanských církvích. Skupina se schází zhruba jednou do měsíce a zabývá se celou šíří feministických témat, vymezuje se proti přetrvávajícímu patriarchátu a staví se na stranu všech utlačených.

Poprvé na sebe skupina upozornila Otevře­ným dopisem Pochodu pro život, s podtitulem Křesťanská je solidarita, nikoli netolerance. V dopise se křesťanské feministky vymezily proti rétorice konzervativních protipotratových křesťanských skupin a zastaly se stejnopohlavních párů, svobodných matek a nesezdaných dvojic. Dalším počinem RKF byl happening, který proběhl 2. srpna 2016 před Arcibiskupským palácem v Praze. Skupina tímto způsobem odmítla protiuprchlickou a islamofobní rétoriku ředitele odboru vnějších vztahů pražského arcibiskupství Milana Badala i obdobné výroky arcibiskupa Dominika Duky. Následoval text Kdes to vybádal, Badale?, publikovaný na Deníku Referendum. Zatím poslední akcí RKF byl happening Nebudu mlčet!, apelující na rovnost v církvi a uskutečněný 9. prosince opět před Arcibiskupským palácem.

Normální církev

Evangelikální křesťanství se svým důrazem na osobně prožívanou víru a biblicky zakotvenou spiritualitu bývá jaksi automaticky řazeno do pravicově konzervativního tábora. V rámci evangelikalismu však lze nalézt mnohem více postojů, od fundamentalismu přes umírněný konzervativismus až po radikálně emancipační proud. Specifickým výhonkem posledně jmenovaného zaměření je hnutí Emerging Church. Toto postmoderní progresivní hnutí lze označit za postevangelikální. Z evengelikalismu tu zůstal důraz na osobní víru a Písmo, ale jednoznačně odmítán je trium­falismus „získávání pro Krista“. Ten hnutí nahrazuje dialogicky pojatým svědectvím a místo „fundamentů“ upřednostňuje „příběh víry“. Mimo to zdůrazňuje sociální spravedlnost a ekologii. Především však nevnímá církev jako instituci, ale jako živou komunitu. Spiritualita Emerging Church se vyznačuje kreativním eklekticismem, inspiraci hledá i v mystice a liturgii pravoslaví a katolictví.

Podobnou tendenci najdeme i u nás. Kolem charismatického pastora a překladatele Bible 21 Alexandra Fleka se zformovalo evangelické společenství TaCesta. Schází se v klubu Zázemí v Praze v Bartolomějské ulici a na svých stránkách se představuje jako „normální církev pro normální lidi“. Název připomíná fakt, že se původní křesťané označovali za „následovníky Cesty“. Komunita odmítá jakoukoli výlučnost či dogmatičnost. Považuje se pros­tě za „společenství poutníků, kteří zaslechli Kristovo pozvání a vyrazili pod jeho vedením spolu s ostatními poutníky na cestu ‚domů‘“. TaCesta chce být otevřená všem bez rozdílu, což nakonec dokládá skutečnost, že se angažovala i v pomoci uprchlíkům.

Ježíšova anarchie

Podnětnou podobu progresivního křesťanství představuje kolektiv Prázdné trůny, který se hlásí ke spojení křesťanské víry, mystiky, anarchismu, feminismu a veganství. Prázdné trůny navazují na linii křesťanského anarchismu vinoucí se od Lva Tolstého a Nikolaje Berďajeva přes Dorothy Day až k českému filosofovi Přemyslu Pitrovi. Název kolektivu upomíná na chvalozpěv ze začátku Lukášova evangelia, v němž Ježíšova matka zpívá o Bohu, který mocné a bohaté sesazuje z trůnů. Prázdné trůny ukazují, že křesťanství ve své původní dynamice není slučitelné se světem moci a bohatství. Zatím poslední aktivitou skupiny byl seminář Ježíš, anarchista a feminista, který proběhl letos v listopadu v Brně. Na skupině je zajímavé, že radikálně levicová témata spojuje s vášnivou spiritualitou.

Jak je patrné, křesťanství u nás prochází proměnou. Radikálně emancipační křesťanství přestává být snem a stává se úkolem. I pro sekulární humanisty může být taková orientace zajímavá – už proto, že se populistická pravice ráda zaštiťuje křesťanskými hodnotami. Progresivní křesťanky a křesťané mohou toto zneužití své víry a tradice snadno demaskovat. Příběh evangelia je pro ně příběhem osvobození a inspiraci k němu čerpají ze života člověka, kterého mocní a bohatí zavraždili. Smrtí ale jeho příběh nekončí…

Autor je šéfredaktor literárního čtrnáctideníku Tvar.