Počínaje národním obrozením formují českou kulturní paměť podstatným způsobem herci. Vztah „kumštýřů“ a divadla k budování národní identity dokládají a potvrzují také dějiny moderní. Ideálním žánrem pro konstruování schematických obrazů vzpomínání se stávají herecké memoáry.
Sledujeme-li knižní a televizní produkci posledních desetiletí s ohledem na vzpomínkové figury, které by mohly mít vliv na formování šířeji sdílených představ o minulosti, pak naší pozornosti nemůže uniknout specifický žánr hereckých memoárů a biografií. Co do kvantity produkce a čtenářského i diváckého ohlasu představují paměti herců významný proud české vzpomínkové literatury a televizní tvorby. Komerčně úspěšné memoáry se dočkaly mnohdy řady vydání, často vycházely i v různých verzích (původně vyšly před rokem 1989 a pak znovu v upravené podobě v devadesátých letech) a žánrových variantách: příběh konkrétního herce je součástí nějakého tematického cyklu (např. Nevyjasněná úmrtí), na vzpomínky navazují biografie, existují i komentované soubory fotografií ze života herců či knihy, v nichž na danou osobnost vzpomínají přátelé a kolegové. Jeden konkrétní životní příběh herce tak může být spojen i s desítkami knižních titulů, z nichž některé navíc vyšly v několika vydáních.
Ilustrativní může být v tomto ohledu produkce spojená s postavou Jana Wericha, čítající desítky knižních, televizních i rozhlasových titulů. Tato „bibliografie“ přitom obsahuje velmi různorodé žánry: vlastní literární tvorbu, memoáry, korespondenci, rozhovory, jubilejní sborníky, biografie, dějiny Osvobozeného divadla, soubory kreseb či fotografií, soubory citátů a anekdot či tematicky zaměřené knihy o Werichovi a jeho autech, o rybářství, o místech, která měl rád, a tak dále. Nabízí se samozřejmě otázka, nakolik je tato produktivita v širším kontextu hereckých vzpomínek atypická. Ovšem již při zběžném pohledu do široké produkce je zřejmé, že není nijak výjimečná a liší se od ostatních populárních herců pouze s ohledem na mimořádnou kvantitu a valenční potenciál, jinak představuje typický příklad toho, jak je pole reprezentací hereckých životních příběhů strukturováno.
Herci o sobě a o všem
Žánr hereckých pamětí se ve větší míře prosadil až ve čtyřicátých letech minulého století, kdy v nakladatelství Českomoravský kompas začala vycházet zvláštní edice Herci o sobě a o všem. Vzrůstající popularitu hereckých memoárů ovlivnila divadelní představení komponovaná jako koláže ze slavných monologů – takto od roku 1942 objížděl Čechy a Moravu se Slavnými monology Eduard Kohout. Zlomové bylo ovšem představení Jaroslava Průchy Hrdinové okamžiku, sestavené z fiktivních monologů slavných herců Národního divadla. Průcha postavil do centra pozornosti herce, nikoliv dramatickou postavu. Herci prostě hráli herce. Scénicky nenáročné pásmo vzniklo na konci války, hrálo se v době zákazu divadelních představení a herci s ním po vzoru obrozeneckých kočovných společností objížděli venkov i menší města. Po válce vyšlo pásmo knižně ve zmiňované edici a dočkalo se i televizního zpracování v roce 1961.
Vyprávění o hercích samozřejmě měla v českém prostředí již nějakou tradici, kupříkladu ředitel Národního divadla František Adolf Šubrt vydal na počátku minulého století v edici Masky národního divadla 1883–1900 hned několik portrétů slavných českých herců. Pozornost byla ovšem zaměřena zejména na profesní rozměr jejich života, tedy hlavně na jejich role. V roce 1931 vyšly v obdobném duchu koncipované Profily českých herců Joži Götzové. Až paměti, které začaly vycházet ve čtyřicátých letech, byly více zaměřeny na osobní život herců. Třeba právě v edici Českomoravského kompasu vyšly v roce 1941 paměti a zápisky Růženy Naskové Jak šel život, které se pro velký čtenářský ohlas dočkaly celkem deseti vydání (poslední v roce 1965).
Herecké vzpomínky se mohly opřít o symbolický kapitál, který byl v české kulturní paměti tradičně spojován s hereckou profesí. Tato reprezentativní role se formovala v rámci velkého vyprávění, podle nějž sehráli herci v národních dějinách klíčovou roli zejména v době národního obrození, kdy drobnou prací nejprve na venkovských jevištích, posléze v různých prozatímních divadlech a nakonec ve vytouženém velkém Národním divadle probouzeli národ k vlastenectví. Tento výjimečný vztah herců a divadla k národní identitě se v moderních dějinách opakovaně aktualizoval a potvrzoval. I proto symbolický kapitál herectva a budovy Národního divadla často zneužívala politická moc k ideologickým proklamacím a nátlaku na společnost (příklady jsou slib českých divadelníků Říši 24. června 1942 či provolání uměleckých svazů z 28. ledna 1977). Ovšem i obdobně účelové mocenské hry s Národním divadlem a symbolickým kapitálem herců jen potvrzovaly status quo. Divadlo a herci představovali jedno z ideálních míst pro artikulaci smyslu společenských událostí. Zdánlivě snad zastaralé vyprávění o obrození národa herci a divadlem prokázalo nebývalou životnost a flexibilitu, když vystoupilo z archivu kulturní paměti v dramatické atmosféře roku 1989, aby srozumitelně zasadilo dynamické dění do obecně známých schémat národní identity.
Ve svém druhém televizním vystoupení v rámci přímého přenosu z Národního divadla z 25. listopadu poděkoval vůdce opozice a budoucí prezident Václav Havel divadelním umělcům za jejich podíl na „probuzení národa“. V proslovu zopakoval tradiční velké vyprávění, připomněl nejprve, že Národní divadlo, z nějž hovoří k národu, „patří nám“. Divadelníci, kteří stáli v pozadí jeviště, podle něj sehráli v dnešním obrození velice důležitou roli. Zdůraznil, že to není nic nového, neboť herci dnes stejně jako v 19. století, kdy „rozváželi český jazyk po naší zemi a probouzeli národ z dlouhodobého spánku“, pracovali na občanském probuzení. Symbolická hodnota divadla byla vtažena do aktuální komunikace o směru politické změny a reprezentativní role herců tím byla znovu potvrzena.
Symbolický kapitál herců
Čtenářský zájem o herecké paměti se prohloubil v sedmdesátých letech, kdy vyšlo několik úspěšných memoárů populárních osobností, které byly známé nejen z divadelních jevišť, ale též z rozhlasu, filmového plátna a televizní obrazovky. V roce 1975 vyšly v Odeonu paměti Eduarda Kohouta Divadlo, aneb Snář a dočkaly se dalšího vydání hned v následujícím roce (celkový náklad 92 tisíc). V téže edici Odeon vydal v roce 1977 vzpomínky Ladislava Peška Tvář bez masky s podtitulem Skutečnost a sen, které se v krátké době dočkaly dvou dalších vydání (v celkovém nákladu 138 tisíc). Obdobně úspěšná byla po roce 1985 Thespidova kára Jana Pivce ve stejné grafické úpravě. Nakladatelství Melantrich vydalo v roce 1979 k nedožitým sedmdesátým narozeninám Karla Högera soubor jeho vzpomínek Z hercova zápisníku, který vyšel znovu v roce 1983. Tento výrazný nástup hereckých memoárů v době normalizace (vydány byly dále různě upravené vzpomínky Ladislava Boháče, Františka Filipovského, Jaroslava Marvana, Olgy Scheinpflugové, Jiřího Suchého, Jana Wericha ad.) měl své kořeny v předchozích desetiletích, zejména v šedesátých letech.
Hned několik verzí memoárů vydal v šedesátých letech Zdeněk Štěpánek. V roce 1961 mu vyšla kniha Herec s podtitulem Vzpomínky národního umělce, v roce 1966 vydalo Státní nakladatelství dětské knihy verzi pro dětské čtenáře s názvem Vzpomínky, ilustrovanou Cyrilem Boudou. Upravené paměti nazvané Za divadlem kolem světa vyšly v roce 1970. Štěpánek byl mezi herci výjimkou, neboť kromě divadelních zážitků mohl čtenářům nabídnout dobrodružný příběh své cesty na jeviště, jehož součástí byla i anabáze československých legionářů. Právě kvůli zkušenostem z východní fronty první světové války vydal první verzi pamětí Vlastní cestou již v roce 1948; ta byla později kvůli nežádoucím legiím stažena z knihoven. Právě tato narativní dynamika lákala vydavatele v šedesátých letech, zároveň však byla příčinou upozadění, jehož se Štěpánkovy memoáry dočkaly v době normalizace.
Narůstající oblibu hereckých pamětí lze spojit s nástupem moderních médií, který pozměnil charakter sociálně-kulturního kontextu, v němž byly vzpomínky recipovány. V šedesátých a sedmdesátých letech narůstal objem televizního vysílání. Právě televize představovala důležitý prostor, v jehož rámci se dále akumuloval symbolický kapitál herců. Populární tváře se díky televizním seriálům, vysílaným filmům či zábavním pořadům stávaly součástí každodennosti. Ještě ve válečných a poválečných letech se pro případné vydání hereckých pamětí stále předpokládala příslušnost vzpomínajícího k velké generaci Národního divadla – příkladem jsou Cesta k Národnímu divadlu Jaroslava Vojty (1958, 1962, rozšířené vydání 1969) či Má pouť životem a uměním Václava Vydry (1948, 1954, 1958, 1976). Osmdesátá léta však již otevírala prostor osobnostem, které byly známé především z filmu a televize. Příslušnost k Národnímu divadlu nebyla hlavním kritériem, i když velká většina pamětí z této doby stále spojovala vazbu k hlavní scéně a titul národního umělce s řadou populárních televizních a filmových rolí. Představitelem tohoto trendu byl kupříkladu František Filipovský, jehož vzpomínky Šest dýmek Františka Filipovského vyšly v roce 1981 a hned rok poté se dočkaly dalšího vydání. Jeho oblíbenost primárně neurčovala příslušnost k Národnímu divadlu ani titul národního umělce, ale spíše bohatá série převážně komediálních rolí a také úspěšný dabing oblíbených filmů s Louisem de Funèsem.
Národem milovaná
Skutečný rozkvět zažily herecké vzpomínky a příběhy v devadesátých letech, kdy se staly svébytným žánrem komerčně úspěšné a čtenářsky oblíbené literatury. Ve veřejných knihovnách a knihkupectvích byly pro herecké memoáry a související biografickou literaturu vyčleněny samostatné oddíly. Životy herců se staly jedním z hlavních témat zábavních časopisů. V dynamickém rozvoji této produkce sehrál nezanedbatelnou roli trh. Důraz na prodejnost se do charakteru hereckého vzpomínání totiž výrazně promítl. Týká se to především jinde nezvyklého variování stále stejných příběhů, jejich nepříliš inovativního znovupřepisování a začleňování do nových kontextů. O Daně Medřické si tak čtenář může přečíst biografii od Jindřicha Černého, zároveň koláž z korespondence a osobních vzpomínek zasazenou do vyprávění jejího syna Václava Vydry s titulem Vaše Dana Medřická (1995), její příběh ovšem nalezne i v čtyřsvazkovém cyklu Přátelství, která neumírají (2001) Petra Hořce, v hereckých portrétech Marie Valtrové Herci lásky a osudu (1995) či v obdobně koncipované knize Ivany Hutařové Národní divadlo – 33 portrétů (2001). Vzpomínky na Danu Medřickou se paralelně objevují i v pamětech jejích kolegů. Tentýž příběh občas zaplní stránky lifestylových časopisů. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat a klidně překročit mediální hranice od textů směrem k televizním dokumentům a publicistice. Medřické byl kupříkladu věnován jeden díl cyklu České televize Příběhy slavných s názvem Život za lásku, zároveň se reprodukuje i na komerčních televizích v rámci různých lifestylových pořadů. Upoutávka z obdobného portrétu Medřické v Top star magazínu televize Prima ukazuje redukovaný příběh, který se ve všech zmiňovaných textech a pořadech reprodukuje: „Národem milovaná herečka se stala nesmrtelnou díky rolím v seriálech Taková normální rodinka nebo Nemocnice na kraji města. Diváci ji milovali, u komunistického režimu upadla do nemilosti. Proč se její pohřeb stal bezmála demonstrací? Na Danu Medřickou zavzpomíná syn Václav Vydra, Luděk Munzar, Dana Hlaváčová a další kolegové i kamarádi.“ Nakladatelé, editoři vzpomínek i autoři biografií a televizních pořadů pochopili, že čtenáři chtějí číst a diváci vidět stále tytéž příběhy a že toto opakování a variování téhož patří ke konstitutivním rysům žánru hereckých vzpomínek, k předpokladům jejich komerčního úspěchu.
Srovnáme-li první vydání knihy divadelního historika Jindřicha Černého Dana Medřická z roku 1965 s druhým a podstatně rozšířeným vydáním této práce z roku 1995, pak můžeme na poměrně zásadních posunech demonstrovat, jak se žánr hereckých biografií a potažmo celý širší kontext hereckého vzpomínání za oněch třicet let proměnil. V původní verzi bychom nenašli vůbec nic z toho, co předesílá výše citovaná upoutávka. K druhé verzi se naopak velmi dobře hodí. Drobná stostránková kniha z edice hereckých biografií Proměny, kterou v šedesátých letech vydávalo nakladatelství Orbis, se zaměřuje především na hereččinu kariéru a její divadelní a filmové role. Osobní život zde není vůbec reflektován, chybí dokonce údaj o manželství s Václavem Vydrou. V biografii z devadesátých let osobní život herečky naopak dominuje, části původní verze se nově podřizují zápletce, v níž se čtenář seznamuje s tragickým životním příběhem velké herečky. Kromě silně exponovaných scén ze soukromí (smrt syna, milostný vztah se Španělem Artemiem, zápas s nemocí) se objevuje i rámcové historické vyprávění, které souzní s rytmy hereččina osobního života.
Tuto zvláštní provázanost mezi „malou“ tragédií herečky a „velkým“ příběhem dějin navozuje již specifický charakter biografického vyprávění, založený na tomto paralelismu: „Nebylo to jen mateřství, co vytvořilo z roku 1956 mezník v životě a tvorbě Dany Medřické. Rok 1956 byl i výrazným předělem v politickém životě evropského východního bloku…“ Souvislost osudů Dany Medřické s osudy národa dále prohlubují exponované zlomové situace, v nichž se tyto linie přímo propojují – jako v případě kampaně proti Kačerově inscenaci Brechtovy Matky Kuráže z roku 1970, jíž měla být Medřická obětí podobně, jako se v téže době celý národ ocitl v normalizační „temnotě“. Toto velké vyprávění o naší totalitní minulosti je sice rozpuštěno v osobním příběhu, ale i z dílčích fragmentů se snadno skládá v uchopitelný a srozumitelný celek, který může překvapit svou jednoznačností. Padesátá léta Černý charakterizuje jako „dusný totalitní režim, postavený na nenávisti, fízlování a lži“, hovoří o „socialistické závisti“, která nadaným nepřála jejich slávu a majetek. Osobní příběh herečky tento výklad minulosti potvrzuje a dodává mu autenticitu.
Cirkulace obrazů
Pro perspektivu studia kulturní paměti jsou taková zjištění velmi zajímavá. Stěží bychom hledali obdobně specifický žánr s tak mimořádným recepčním dopadem. Musíme-li u historiografických textů, historických filmových dokumentů či učebnic dějepisu vždy obezřetně zvažovat, jak a zda vůbec ovlivnily sdílené představy o minulosti, pak v případě hereckých memoárů stojíme před širokou produkcí obrazů minulosti, která s sebou nese zcela výjimečný čtenářský a divácký ohlas. Tento dopad hereckých příběhů podmiňuje jednak vysoký symbolický kapitál herce a divadla v české kulturní paměti, jejich schopnost v zástupné zkratce reprezentovat širší společnost. Svou roli hraje též komerční tlak a především dynamická intermedialita, díky níž jsou tyto herecké příběhy trvale přítomné v mediálním prostoru, neustále se variují, navzájem potvrzují, opakují a mediálně transformují. Určitý význam má též sedimentace různých mediálních reprezentací. Jak naznačila již citovaná upoutávka, Dana Medřická vystupuje v mediálním prostoru nejen v roli herečky, v roli matky, ale též jako doktorka Fastová ze seriálu Nemocnice na kraji města. Takto intenzivní cirkulace obrazů představuje optimální materiál pro studium obsahu sdílené kulturní paměti a též pro analýzu způsobů jejího fungování.
Autor je historik.