Zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů bylo před lety provázeno chybami a došlo k němu navzdory nesouhlasu politické i občanské opozice. Ani po pěti letech diskuse o jeho směřování či další existenci neutichly. V posledních týdnech jsme svědky přehnaně hysterické mediální debaty v souvislosti s kroky nové Rady ÚSTR a odvoláním dosavadního ředitele Daniela Hermana.
Když byl pod kuratelou Občanské demokratické strany v roce 2007 zakládán Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), dostal několik vzájemně rozporných úkolů: 1) spravovat Archiv bezpečnostních složek (ABS), 2) propagovat specifickou paměť antikomunismu, 3) být vědeckou institucí, která se zaměří na výzkum totalitních režimů (tj. nacismu a komunismu).
Již tehdy byl způsob vzniku Ústavu i náplň jeho práce z mnohých stran kritizovány. Někteří upozorňovali na používání hodnotících soudů v textu zákona (např.: „období komunistické totalitní moci; zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody […] a zločinnou činnost Komunistické strany Československa“ atp.), který určuje směr vědeckého bádání, přetváří minulost v souboj dobra se zlem v duchu toho nejprimitivnějšího pojetí teorie totalitarismu a de facto vylučuje jakoukoli jinou interpretaci dějin před sametovou revolucí. Kritici z řad odborné veřejnosti kladli také důraz na neslučitelnost antikomunistické propagandy s vědeckým výzkumem. Případně zákon napadali kvůli porušování ústavy a Listiny základních práv a svobod ve věci členství v Radě ÚSTR. Neboť „členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo hnutí“ a zároveň v čelných funkcích Ústavu nemohou působit lidé, kteří byli před rokem 1989 členy nebo kandidáty KSČ. Tento zákaz se na rozdíl od lustračního zákona ale týká vědeckého pracoviště, nikoli státní správy, což je vskutku zarážející.
Pavel Rychetský ve svém stanovisku k nálezu Ústavního soudu (Pl. ÚS 25/07) uvedl, že zákon upravující vznik ÚSTR je možné hodnotit jedním ze dvou způsobů: buď zákonodárci cíleně vyjádřili pohrdání a nedůvěru vůči stávajícím vědeckým institucím a rozhodli se svěřit monopol na výklad historické pravdy instituci nově zřízené, nebo se rozhodli vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty, kteří by ve standardních vědeckých pracovištích neobstáli. S odstupem času se zdá, že při zřizování Ústavu byly evidentně přítomné oba jmenované momenty. ÚSTR se stal hlasatelem jednoduchých pravd o minulosti prostřednictvím historických prací, které by zřejmě neobstály ani na Univerzitě Jana Amose Komenského.
Neudržitelnost jednolitého ústavu
Když Senát Parlamentu ČR jmenoval nové členy Rady ÚSTR, zdvihla se první vlna mediální antikomunistické hysterie. Petr Nečas označil výběr členů Rady za nehoráznost, pokus sociální demokracie vyjít vstříc „svým komunistickým spojencům“ a snahu paralyzovat Ústav. Brzy se přidala skupinka osobností, kterým „otázky vyrovnání s minulostí nejsou lhostejné“, a vydala prohlášení, v němž se tvrdí, že noví radní útočí na dosavadní vedení, snaží se znemožnit normální fungování instituce a dokonce si již připravili plán na její převzetí. Důkazem má být mailová korespondence Michala Uhla. Pod prohlášením plným nepodložených informací, které stavějí na zveřejňování korespondence třetí strany, se podepsali takoví strážci liberální demokracie a statu quo jako Tomáš Halík, Ondřej Vetchý, Miloslav Vlk nebo Monika MacDonagh-Pajerová. Vynášení cizí osobní korespondence se prezentuje téměř jako záslužný čin.
Nově zvolená Rada se mezitím snažila poukazovat na chyby dosavadního vedení: mizernou úroveň vědeckých výstupů, jednostranné zaměření výzkumu a zfušovanou digitalizaci. Současně znovu zaznívalo, že stávající výklad minulosti, jak jej ÚSTR praktikuje, není nadále udržitelný. Jednoduše řečeno: teze o jednolité totalitě je nesmyslná, vědecky neobhajitelná a blíže než ke kritickému posouzení minulosti má k propagandě. S tím pochopitelně nesouhlasil dnes už bývalý ředitel Herman a bez uzardění prohlásil: „Jestliže někteří členové rady ÚSTR relativizují, že československý režim po roce 1948 byl totalitní, pak s nimi nelze vést dialog.“ Krátce nato byl z vedení ústavu odvolán.
Vzájemné osočování znesvářených stran ovšem neustalo, zřejmě ještě nějaký čas potrvá a pravděpodobně se bude periodicky opakovat pokaždé, když se změní rozložení sil v Senátu. Proto by již dnes bylo dobré – chceme-li přes všechny těžkosti ÚSTR zachovat – začít připravovat změny v rámci zákona č. 181/2007 Sb. Zbavit jej ideologického balastu, který nejenže nepomáhá poznávání minulosti, ale naopak je znesnadňuje, vyvést rozpočtovou kapitolu pro fungování Ústavu z područí ministerstva financí, přemýšlet, jakým způsobem nastavit nový mechanismus jmenování Rady a vedení ÚSTR, aby byla garantována nezávislost vědeckého bádání a politická reprezentace nebyla po každých volbách v pokušení silou prosazovat své lidi.
Současně bude nutné oprostit se od křivd minulých let, kdy ÚSTR zažil několik personálních čistek. Nové vedení – chce-li vytvořit fungující instituci – by mělo odolat pokušení odplaty. V opačném případě jeho pokusy o reformu vyjdou do ztracena. Možná se poté dočkáme dlouho potřebných dějin Státní bezpečnosti, Komunistické strany Československa nebo studií o technologii moci a roli násilí v pozdním socialismu. Samozřejmě se nabízí i možnost Ústav zrušit a definitivně se této problematiky zbavit. Na to však zřejmě sociální demokracie, která s velkou pravděpodobností po volbách postaví vládu, nemá ani chuť, ani odvahu.
Autor je student historie na FF UK.