Sebekritika, nikoli opatrnictví

Už řadu let usilujete předložit čtenářům ucelený soubor básní Egona Bondyho. Kdy jste s ediční prací na Bondyho textech začal? A kdy jste se rozhodl vydat jeho básnické dílo jako celek?

To je dlouhý příběh, jehož počátky jsou někde v osmdesátých letech. Jako první se pokusil vydat Bondyho souborné básnické dílo Ivan Lamper pod pseudonymem Horna Pigment ve svazcích Cs. underground, podruhé takovýto projekt inicioval František „Čuňas“ Stárek pro samizdatovou knižní řadu Vokna, kterou pak v době, kdy byl v kriminále, převzalo nakladatelství Pražská imaginace Václava Kadlece a po roce 1989 ji už legálním knižním tiskem dovedlo do konce.

Byl jsem editorem těchto devíti vydaných svazků Básnického díla, přičemž první dva vyšly v roce 1988 a 1989 ještě samizdatově, ale koncepce vydávání byla spíše autorova. Šlo vlastně o velmi obsáhlý výbor z díla; některé sbírky přitom autor ze souboru vyškrtl kompletně, z jiných vynechával mnoho textů, které ovšem již dříve spatřily světlo světa v samizdatových edicích. Celá řada Básnického díla je poznamenána nejen apriorní neujasněností celkové koncepce, ale i nedostatkem zkušeností při realizaci takovéto edice: to se týkalo nakladatele, autora, ale především mne samotného. A právě tyto nedostatky vybízely k tomu, aby jednou bylo Bondyho básnické dílo vydáno opravdu v úplnosti – a hlavně pokud možno zcela bez chyb.

V rozhovoru pro Lidové noviny jste uvedl, že „Egon Bondy z posledních let svého života by si takovýto projekt [vydání svých spisů] téměř jistě nepřál“. Nesouhlasil by totiž s tím, že se výběr textů neřídí autorskou vůlí. Není snad autorova představa o vlastním díle jeho nedílnou součástí?

Autorova představa o vlastním díle sice snad je součástí tohoto díla, ale nevím, zda lze říct, že je jeho součástí nedílnou, patří­-li k této představě i názor na to, jak má kdykoli v budoucnu být toto dílo vydáváno. Nevím, proč zrovna autorovo stanovisko, jež je v jeho životě a díle chronologicky poslední, je nutno považovat za jediné závazné. Musel snad být nutně moudřejší než kdykoli předtím? Musel mít v posledních letech svého života na celek svého díla objektivnější, vyváženější názor než dříve? Připomínám však, že v nynější třísvazkové edici i přesto respektujeme pravidlo poslední ruky. Texty, které básník v posledku neautorizoval, sice publikujeme, ale tak či onak je zřetelně graficky odlišujeme od textů autorizovaných. Domnívám se, že pro soubornou, téměř kritickou edici je to postup adekvátní. To, co bylo jednou vydáno, byť jen samizdatem, prostě publikováno bylo – a nelze to proto v rámci edice, jakou jsou Bondyho Básnické spisy, ignorovat.

Možná jsem se stále ještě nevymanil ze zajetí představy o Egonu Bondym jako o člověku, jehož životní cesta byla vytyčena a měla jistou logiku, zrcadlící se například v hlubokých prožitcích prázdnoty, o nichž čteme v básních z konce padesátých let, v jeho filosofickém díle a politických názorech. Jako by spěl k místu, z něhož skutečně mohl závazně stanovit podobu svého díla. Je načase se takové představy vzdát?

Dost dobře nevím, jak bych odpověděl, jde totiž zřejmě spíš o to, jak Egon Bondy na koho svým dílem působí, ne o to, co v jeho díle vskutku je. Jistou logiku přece může mít i životní pouť, která nikterak není předem vytčena. Bondyho život byl nepochybně do určité míry determinován jeho tvůrčí a myslitelskou snad až posedlostí, ale byla to vždy cesta od známého k neznámému, neurčitelnému. Je­li z jeho díla zřejmé, že druhdy zažíval pocity existenciální, ateistické prázdnoty, pak je neméně zřejmé, že s touto prázdnotou jako filosof a básník po celý život zápolil, že mu byla jen konstatací stavu, s nímž se nelze smířit. Odtud pak i jeho hluboký zájem o orientální filosofii, odtud jeho přesvědčení, že měnit a změnit svět je prostě nutno. O tom, že by Egon Bondy spěl k bodu, z něhož by jakkoli závazně – pro koho by to ostatně mělo být závazné? – mohl stanovovat podobu svého díla, nic nevím a dost bych se toho bál. Ti, kdo se takto své vlastní dílo snaží determinovat, tím často bezděčně svědčí o tom, že se bojí svobodného ducha, jenž, jak známo, si vane, kam chce. A z něčeho takového snad Egona Bondyho vinit nelze.

Známe autory, kteří se o osud svých textů příliš nezajímají. Jiní naopak své dílo vážou do svazků, snaží se je uspořádat, rozdělit texty na důležité či zbytné. A jsou i tací, kteří poroučejí svým přátelům, aby všechnu nevydanou pozůstalost zničili. Jaký byl Egon Bondy?

V různých fázích svého tvůrčího života si prošel tím i oním. Například svazky samizdatové edice Půlnoc v padesátých letech pečlivě pořádal, vytvářel k nim i kvazitiráže, dával je do různých formátů, opatřoval je alespoň jednoduchou papírovou vazbou, údajně se uvažovalo i o ilustracích. V šedesátých letech napsal celé obsáhlé skladby, které nedokončil, například Neolitickou stanici, a k nimž se nikdy pořádně nevrátil. V osmdesátých letech začal pořádat Básnické dílo, ale bez pomoci svých přátel by se zřejmě do ničeho takového nepouštěl. Přímo k ničení, pálení textů mne sice nikdy nevybízel, ale opakovaně vzkazoval, že například větší část rukopisu Neolitické stanice nesmí být nikdy vydána, velmi neochotně nakonec souhlasil s publikací Fragmentů prvotin v omezeném nákladu, skeptický byl k vydání svých překladů poezie Christiana Morgensterna, zcela zakázal publikaci prózy figurující pod bibliografickým názvem Dongova replika a tak dále.

Zrovna Neolitickou stanici? Je to zvláštní text, možná předjímá některé Bondyho pozdější prózy, minimálně tím, že je situován na venkov a že balancuje někde mezi sebereflexí a realistickou črtou. Co bylo důvodem Bondyho rozhodnutí? Ona fragmentárnost, nebo snad záblesk autocenzury?

Nepochybně především fakt, že ten text není dokončený, ucelený. Možno se domnívat, že si od něj autor hodně sliboval, když už se k němu tolik let vracel, ale nakonec se mu ukázal jako nezvládnutelný, nerealizovatelný, a tedy i nepublikovatelný. Ale proč jen záblesk autocenzury? Skutečnost, že Bondy ze svého díla hojně škrtal, mnoho textů pulíroval a přepracovával a že prokazatelně alespoň od počátku sedmdesátých let z rukopisné žně za určité období pečlivě vybíral a do samizdatů přepisoval jen část, svědčí o tom, že zdravá sebekritika, to jest také svého druhu autocenzura, mu nechyběla. To ovšem není nutno zaměňovat s opatrnictvím při politicky explicitních textech či při užívání takzvaných vulgarismů.

Zajímalo by mě, jestli měl kolem sebe Bondy někoho, kdo mu texty redigoval. Nad některými filosofickými básněmi mě občas napadalo, jestli by jim neposloužila škrtající ruka.

Nevím o nikom takovém. Pochybuji ale, že by kdy třeba jen před samizdatovou publikací komukoli ze svých přátel dovolil jakkoli své texty redigovat. A je vůbec nějaké aspoň trochu standardní redigování za samizdatového literárního provozu představitelné? Snad v pozdějších letech nejprve četl z rukopisů své paní Julii – a od ní také zřejmě byl s to přijmout kritiku, výtku. V posledku si však své sbírky sestavoval jen a jen sám. K některým z nich se však časem vracel a upravoval je, především krátil. To se týká právě sbírek obsahujících hojnost básnických textů, které jsou spíše jakýmisi filosofickými úvahami, meditacemi, minieseji. Zajímavé je také, že právě tyto básně řada jeho čtenářů cenila výše než jiné. Já sám bych z jeho textů nic neškrtal, trvale mám pochybnosti snad je o poemě Naivita, která je vskutku dosti úmorná, nicméně pak by ji bylo nutno škrtnout celou, což nelze: je prostě taková, jakou ji autor mít chtěl. Ale při četbě naší kompletní edice se zřejmě může naskytnout otázka, proč to či ono sám autor ex post škrtal, proč si za tím již dále takříkajíc nechtěl stát.

V knize je opravdu spousta textů, nad nimiž si budeme tuhle otázku klást. Pozastavil jsem se třeba nad tím, že Bondy v roce 1959 uzavírá konvolut filosofických básní skvělým textem („Američtí okupanti i ruští okupanti/ jsou stejní ignoranti/ Američtí přátelé i sovětští přátelé/ mají stejně velké prdele/ Kam si sednou/ už se nezvednou/ Hlaholí poučně a vesele“) a později ho škrtá. Nevíte, kdy se tak stalo? Po roce 1968?

To nevím, spíše později. Ale zrovna v tomto případě myslím, že důvody tohoto škrtu chápu. Považuji zmíněný text za prvoplánový, deklamativní, takový „záměrný šoking“, rozhodně bych ho společně s vámi neoznačil za skvělý.

Zaměřme se na recepci Bondyho díla. Řekl bych, že během padesátých let dochází k jistému posunu: Trapná poesie je psána jako vzpoura proti stalinismu. O necelých deset let později po Stalinovi ani památky, objektem zájmu je tu každodenní život a lidstvo samo. Dosti často se o Bondym mluví v souvislosti s jeho protibolševickou subverzí – neměli bychom si ale spíš všímat jeho úsilí vyvrátit z kořenů umění, humanismus, anebo ještě šířeji, život ve 20. století?

Vaše otázka obsahuje i řadu sugestivně vyřčených tvrzení, s nimiž nesouhlasím. Těžko pak mohu odpovědět na otázku, která z těchto tvrzení vyvěrá. Jako odpor proti stalinismu je v jistém ohledu možno vnímat celé rané Bondyho dílo, nejen sbírku Trapná poesie, ale je chyba zužovat jejich význam jen na takovouto vzpouru. Básník ve svých raných sbírkách přece také řešil řadu estetických, literárních problémů, jeho poetiku lze vnímat jako jedno z možných pokračování surrealismu, významné jsou zde pojmy jako Hrabalova „nerozlišující pozornost“ či Kolářova „poesie očitého svědka“; ve své variantě takzvané trapné poetiky, jejímž původcem byl Vodseďálek, se zase vrací k Bretonově koncepci „křečovité krásy“.

Přiznám se, že otázce moc nerozumím – co se míní protibolševickou subverzí, se mohu jen dohadovat. A jak lze vyvrátit humanismus, ba přímo i život ve dvacátém století? Genocidami, jak to dělali Hitler a Stalin? To snad ne.

Bondy během dalších let, také pod vlivem svého zájmu o filosofii, vtahuje do své poezie filosofická, tedy takzvaně všelidská témata, v nichž se pak přirozeně konkrétní dobové reálie spíše vytrácejí. A ve svém odporu vůči kvaziumění, kvazihumanismu, konzumentskému pseudožití – a přidal bych ještě pseudorevolučnost, pseudosocialismus – Bondy jistěže nebyl osamocený. Něco takového by se snad mělo očekávat od každého poctivého tvůrce.

Nad Bondyho ranými texty, zrcadlícími marasmus stalinismu, samozřejmě můžeme hledat vlivy různých poetik, stejně tak můžeme zdůraznit jejich ironický impuls nebo výsměšné gesto. Nevedla od těchto prvních textů namířených proti symbolu Stalina cesta až k jakési anihilaci života? A není pak na konci této trajektorie občasný tvůrčí výboj, kde už se neřeší úvahy o umění, o těžkostech všedního života a kde i smrt ztratila cosi ze své naléhavosti?

Snad lze vámi naznačovaný vývoj v Bondyho literárním a myšlenkovém díle takto sledovat. Ale co je to anihilace života? Buddhovo škrtnutí transcendence? Nietzscheho a Klímovo popírání boha, jejich imanentistická filosofie? Nejde spíše o popírání bezmyšlenkového živoření, konzumentského přežívání, případně ritualistického uctívání modly, s čímž jde ruku v ruce pátrání po vyšší, méně pomíjivé formě žití, existence? A právě takovéto úsilí je přece v celém Bondyho díle zjevné.

Několikrát jsem slyšel od filosofů, že Bondy byl skvělý básník, ale špatný myslitel. Poté, co jste vydal první svazek básní, lze ještě jeho autora takto dělit?

Nikdy dříve nemělo smysl Bondyho dílo takto dělit! Ale teprve teď, po vydání tří svazků Básnických spisů, bude možno mít jeho dílo literární a v užším slova smyslu filosofické dílo pohromadě, což je výzva pro všechny kritiky a hodnotitele. Egon Bondy psal po většinu svého života ve velkém psychickém stresu, za velmi nepříznivých podmínek. Není divu, že ne vše z jeho poezie, prózy a filosofie je prvotřídní. Jistě v něm lze najít řadu slabších míst. Ale odbývat cokoli z tohoto díla šmahem může jen hlupák. Bondyho filosofické dílo stále čeká na adekvátní, spravedlivé zhodnocení, podle mého názoru má své významné místo v kontextu nejen marxistické, ale i existencialistické, ateistické filosofie 20. století. Vůbec nikdo se zatím nezabýval Bondyho filosofií ve vztahu nejen k marxismu, ale především k buddhismu, taoismu, k nietzscheánství či k existencialismu.