Proti dobrému vkusu

Málo známá samizdatová edice Auroboros, založená překladatelem, básníkem a ekonomem Jiřím Drozdem, obohatila naši knižní kulturu o přibližně třicet titulů, a to jak překladových, tak i původních. Často šlo o díla surrealistů a autorů se surrealismem spřízněných, mezi autory okruhu edice patřili kromě Drozda například Jan Misiarz alias T. B. Kulka nebo Alena Vodáková. Většina samizdatů z dílny Aurobora se dosud nedočkala nového vydání, některé ovšem krátce po roce 1989 přece jen vyšly – jedním z nich je kniha Františka Vodáka Abendland aneb Legenda o posedlosti, kterou na počátku devadesátých let vydalo nakladatelství Orbis a nyní znovu Dauphin.

František Vodák svůj spis napsal v první polovině osmdesátých let, a třebaže jej autoři Aurobora považovali za jeden z nejlepších, které v jejich okruhu vznikly, na oficiální vydání zralý rozhodně nebyl. Řekněme si hned na začátku proč: Vodák se v textu zcela nepokrytě projevuje jako hartusivý kritik socia­lismu, chrlící proudy argumentů na obhajobu mnohdy ultrakonzervativního stanoviska, jako rváč, jenž si rád dodá odvahy tím, že se chopí sukovitého klacku a vytáhne proti každému, kdo by snad chtěl hájit kulturní přínos Francouzské revoluce nebo její strůjce („ty usmrkané, uslintané, vyjevené, hanobící hordy, ponořené do tlachů, třeštící bídnou blbostí“). Sotva by se tehdy našel šéfredaktor oficiálního nakladatelství, který by si vzal na triko formulace typu „intelektuální lůza, která koná každodenní masově politickou činnost“ či „intelektuál levičák většinou statečný, perfektní ničitel, vždy selhávající při rekonstrukci, zářící imaginací a samozřejmě doktrinářský blb“ a podobně.

Vodákovi tedy nezbylo než sednout ke stroji, založit do něj průklepový papír a jemu svěřit svou píseň o západní zemi, na jejímž severu se zrodila jedinečná kultura a tam pak také dospěla do své nejvyšší fáze. Úšklebky. Kde byla uzavřena smlouva s Bohem, umožnivší vznik kulturního prostředí, založeného na hře a na konkurenci tvůrčích osobností. Úšklebky. Kde „katolická církev, společně s lenním systémem, vytvořila v naší civilizaci to podstatné. Projekt liberalismu…“

Neznámý autor v nepozorné době

Jak se můžeme dočíst na webu nakladatelství Dauphin, v devadesátých letech se z Vodákovy knihy stal kultovní spis. Podíváme­li se, co nám o autorovi praví příručky či internet, ukáže se opak – například redaktoři Slovníku české literatury po roce 1945 zmiňují Abendland jen in margine. Šířil se snad domnělý „kult“ podzemními proudy obtékajícími výhradně kotníky polistopadového loajálního neo­disentu? Anebo nakladatel prostě jen zveličil historický význam spisu, aby podpořil prodej svazku, na jehož obálce je autor všeobecně naprosto neznámý? Platí­li druhá varianta, lze předpokládat, že v Dauphinu dobře tušili, jak to s Abendlandem dopadne – že se totiž ztratí mezi jinými knihami a k žádné hlubší reflexi jeho významu pro současné uvažování o Západě nedojde. To se víceméně potvrdilo. Za vše hovoří vřelá suplika Daniela Podhradského, publikovaná na webu iLiteratura.cz pod recenzí Petra Nagye: „Děkuji, pane Nagy, za vzácnou pozornost podstatnou v této nepozorné době. Nakladatel Abendlandu.“

Kdybych chtěl být hodně zlý, napsal bych, že některým knihám by i dnes svědčilo, kdyby se šířily samizdatem a dostávaly se do rukou jen vybraným čtenářům, vnímajícím jejich neobyčejnou krásu. Tisíc tak vzácných květů se v naší zemi nemůže nikdy prodat. Za prvé: jen trochu levicově smýšlející čtenář bude mít nejspíš co dělat, aby se nevzdal hned na prvních stranách. Nemůžeme se mu divit. V době, kdy se snažíme udržet kurs a hájit postkoloniální pozice či práva menšin, výroky typu „existují pouze dvě alternativy – Abendland a to ostatní“ nejsou stravitelné. Za druhé: pravičák zase stěží zvládne autorovy výpady proti volnému trhu, přilepené k textu v roce 2001. A za třetí: jde o extremistický, nesmlouvavý text.

Liberalismus a apokalypsa

Jenže. Nejlépe udělá ten, kdo se na Vodákovy provokace vykašle. Pokud totiž chceme v jeho Legendě o posedlosti najít nějaké jádro, musíme jít za proklamace konzervativního katolíka, který se i po Lutherovi ožene špinavým hadrem, aby mu vrátil všechno to zlo, které na naší kultuře napáchal. Pokud se nám to podaří a nezavřeme knihu hned na třetí stránce, možná nám před očima najednou poběží „onen velkolepý trek Abendlandu – reconquista… křižácké výpravy do žhnoucích písků Palestiny i do bezedných bažin východního Pruska… na ledové pláně Grónska… do halucinogenního pekla rovníkových džunglí… vodami všech oceánů… od pólu k pólu… ve jménu Kříže a věčné touhy“. Záleží na každém, nechá­li se strhnout Vodákovou vášní, posedlostí, přijme­li argumentaci, jež je možná někde vystavěna dosti účelově, nezřídka ale zaujme a snad i přesvědčí podivuhodnými obrazy.

Nejsou to nicméně jen obrazy a verva, s níž kolem sebe Vodák pálí proti dobrému vkusu. Proti sobě tu stojí dva silné momenty. Jedním je obhajoba liberalismu, která však pokulhává na obě nohy, neboť nezřídka narazíme i na pasáže, v nichž Vodák vyřvává proti „zamindrákovaným trubcům, výrostkům, lesbičkám, inženýrům“. Liberalismus tu hájí člověk, který sice tvrdí, že mu nejde o „pravdu“, ale přitom v jeho řeči je pravd jak naseto. Stačí jen, začne­li o Rusku nebo o marxismu, a meze jeho svobodného myšlení se rychle odhalí. Budiž, byl to muž vystavený nepřízni osudu, normalizaci, nesměl cestovat, a tak si doma potajmu stavěl tank s hodně předimenzovaným laufem.

Za druhé: proti liberalismu tu stojí oblíbené apokalyptické vidiny: děs a hrůza přicházejí z Orientu, děs a hrůza dřímají v nás, chtějí zničit velké dílo Okcidentu a jako jakýsi spodní proud strhávají vše dobré, co obyvatelé Abendlandu za dlouhá staletí vytvořili. Jedinou jejich jistotou prý je smlouva, kterou uzavřeli s Bohem. Těžko budu s autorem sdílet jeho přesvědčení – já jsem žádnou smlouvu neuzavíral, ani jsem se s ní nerodil. Co je jedinečné, je zarputilost, s níž se mě Vodák snaží přesvědčit o tom, že není východiska, že dokud nepřijmu jeho pravdu, jsem ztracen, jsem ničemný, jsem sígr, který nepochopil nic.

Slast Obce Zápaďanů

S ohromením zírám, jak autor mění rejstříky – dobývá čtenáře urážkami, aby je vzápětí škádlil a takřka milenecky šepotal o slastném milosrdenství Obce Zápaďanů. Jeho řeč je řečí domýšlivého básníka, který si osvojil encyklopedie a z faktů v nich sepsaných sestavuje ódy, je řečí pomatence, kterému se rozšiřují nozdry nad tratolišti židovské krve, bigotního katolíka dojatého nad zneuctěnou sochou světice. Je mi nanejvýš milá společnost tohoto nesnesitelně nespravedlivého vizionáře. Nejprve jsem nad Vodákovým Abendlandem skřípal zuby, s postupující četbou jsem ale stisk povolil – otevřme se aspoň na chvíli poryvům vášně, která autorem musela cloumat celá desetiletí a kterou musel zkrotit jazykem argumentace. I bezbožník se musí jeho dílu vystavit, aby zažil, co to je myslet, psát a nepodléhat věčným pochybnostem. S tak pevným přesvědčením o kulturní nadřazenosti Západu se dnes setkáme jen stěží.

Je mi proto opravdu líto, že mi knihu nepředal někdo v tajnosti například v Čáslavi ve výčepu, že mi ji nezasunul do tašky pod stolem a že jsem se pak cestou domů nemusel ohlížet, jestli se mě náhodou nedrží nějaký stín. Jistě by to byl někdo z nich: Rus, homosexuál, anebo dokonce islamista.

Autor je literární kritik a spisovatel.