Žaly, jež se (ne)dají snést

Poslední knihu Zuzany Brabcové, nazvanou Stropy, která vyšla v nakladatelství Druhé město v roce 2012, dělí od předcházejícího Roku perel (2000) dlouhých dvanáct let. Za tu dobu bylo vydáno přemnoho románů, objevili se noví autoři a autorky; někteří dokázali, že se psaním lze uživit, naučili se dobře prodávat své příběhy i v konkurenci globálních bestsellerů, mnozí objevili sílu a potenciál příběhů naší i cizí minulosti. Bylo rozdáno mnoho literárních cen, a přitom často zůstává po mnohých pachuť jakési nevydařenosti a zbytečnosti. Mnozí spisovatelé a spisovatelky bohužel zemřeli a v krátké paměti publika někteří jaksi vymizeli. Snad i proto nakladatelství před vydáním Stropů vydalo znovu Rok perel, knihu, která ve své době spolu s románem Alexandry Berkové Temná láska (2000) byla literární událostí. Dílo Alexandry Berkové se bohužel již uzavřelo a čekání na další knihu Zuzany Brabcové bylo dlouhé tak, že mladší čtenáři její jméno skoro neznají.

Zavíjení, navíjení, zamotávání

Základní kostra příběhu je jednoduchá: redaktorka Ema Černá hledá cestu k sobě, ke své dceři Rybce, partnerce Ditě a k životu vůbec na tříměsíčním nedobrovolném léčebném pobytu v pavilonu 8 psychiatrické kliniky v Praze-Bohnicích. Přesná lokace léčebny a jiných míst, zejména Prahy, pomocí detailů a příznakových jmen je pro Brabcovou charakteristická, stejně jako jednoznačná časová ukotvení – obojí paradoxně dotváří nevěrohodný rámec příběhu. Časová a prostorová přesnost přicházející z „reality našeho světa“ se stávají nedůležitými a jsou pouhou fikcí, skutečný prostor i čas vychází ze slov; podobně se „reálné“ a přitom nepatřičné životní zkušenosti transformují a převtělují do „mlžné“ reality excentrického vyprávění, jež působí podobně jako vyprávění Conradova Marlowa v Srdci temnoty (1899, česky 1980): „… smysl příběhu pro něho nebyl uvnitř jako jádro, ale byl něčím, co je vně, co zahaluje vyprávění, z něhož vyplývá, jen tak, jako žár, vyvolává mlhu…“

Brabcové Stropy nejsou vyprávěním, v jehož „jádru“ nalezneme smysl. Ten se rodí s vyprávěním samým (jako v každém dobrém románu), ve způsobu evokace pocitů a fyzického přebývání hrdinky. Do rozpadajícího se příběhu Emy Černé, v rychlých sledech perspektiv vypravěče, vstupují drobné příběhy jejích spolubydlících a spolutrpících (jaksi nechtěně jako fragment podobně „nevalidních“, potrhaných životů). Již v úvodní sekvenci v cestě sanitkou do léčebny-Zahrady a ve scéně, v níž se Ema marně snaží utéci z její moci, jsou zadány základní postupy celého románu: vertikální omezení prostoru (stropy) a časové kontinuální linie, vlny, záhyby a smyčky (šály, bandáže, proudy vody).

„Vypij je, zhltni ty mraky a vsrkni vší silou, protože teď tě čekají jen stropy.“ Prostor vyprávění je dán přísnými vertikálními hranicemi, uvnitř však vznikají nové spojité časové a prostorové linie, jež se zavíjejí, navíjejí, zamotávají. „Nějaký blázen, celý ovinutý pásem šály, takže se podobal mumii, která se vyštrachala z nějaké zasuté štěrbiny času…“ Motiv šály předznamenává jak způsob vedení příběhu, tak Emino hledání sebe samé.

Záchrana v nepřátelském světě léčebny se objevuje jako poznání: v druhé polovině knihy se Zahrada ukazuje Emě jako dvojrozměrný obraz, jako Zahrada pozemských slastí Hieronyma Bosche, tedy jako svět ve stadiu zrodu, v chaosu bez zábran a předsudků. Omezený prostor, který předtím hrdinka vnímá jako akvárium, v němž je pozorována a z něhož chce uniknout, získává nekonečnost, a to i přesto, že se rozprostírá pouze v ploše, bez výšky či hloubky. Vody akvária, které nikam nemohou směřovat, ve vizích a snech tečou bez ustání pryč; život je moře, řeka, Botič, proudění, cesta. Zahrada pozemských slastí je jakýmsi matečníkem, z něhož tečou a vlní se nadějná čistá slova, slova nové existence.

Splynout s tapetovým ornamentem

Existuje mnoho knih, které popisují a evokují stavy psychických nemocí a odchylek a jejich léčbu, i knih o diktátu normality, jež se stává děsivě perverzním. Mezi ně patří i dnes klasická povídka americké feministické spisovatelky Charlotte Perkins Gilman The Yellow Wallpaper (Žlutá tapeta, 1892), v níž hlavní hrdinka zdánlivě trpí nervovou chorobou, jíž vzdoruje svému manželovi. Aby se vyléčila, je právě jím vytržena ze světa a ponechána v osamění pokoje, zanechána jeho z/vůli. Hrdinka nakonec uniká vraždou a v prolnutí se vzorkem tapety. V ornamentu, v ploše nekonečného opakování se nachází její východisko. Vyprávění Zuzany Brabcové je svého druhu takovýmto tapetovým vzorem, v němž se opakují sny, motivy a jazykové hříčky. Opakování také řídí naše čtení; jako čtenáři jsme v prostoru jiného, „nenormálního“ vědomí, pociťujeme ve svém těle nepohodu nového zákona a narativní reality. Jsme nuceni k novému čtení, čtení pomalému, rytmickému, kdy je příběh upozaděn prací jazyka a strategií obraznosti. Vstup do akvária, do obrazu, do pavilonu 8, tedy vstup do románu, si vynucuje pohyb v dvourozměrném prostoru, jenž je omezující, a tím také vyvolává potřebu se ho zbavit v jakémsi sebeobranném mechanismu před nevědomým šílenstvím. Prolínající se vypravěči a postavy, stejně jako čtenáři, musejí podstoupit detoxikaci. Čtenář by také měl vstoupit do obrazu Hieronyma Bosche, prodírat se záplavami vody a zmutovaných a zmučených obrazů; nevystačí si s netečností voyeurského diváka, pasivitou konzumenta… Sousta se tak nějak vzpřičují v krku…

Detaily věcí a nalezené objekty rozvíjejí pohyb narace i rozjitřenou představivost hrdinky. Vše je nenáhodné, promyšlené a rytmizované, v tanci obrazů a linií, od motta do poslední řádky: „Křivolace a v piruetách, jako ten dávný igelitový sáček, vystoupalo letadlo nad město, nad krajinu zmenšenou v křížovku, a když jsme proletěli skrze mračna v modř a vzlétli nad veškeré stropy světa, všechny dosud ohraničené jevy a přízraky, všechny jednotliviny se proměnily v proudění bez konce, ve vlny téhož, v oslepující příboj ne-prvků a figury tance…“ Prázdnota a chlad motta z Žalmu 92 Ivana Diviše („Nad prázdnem strop a v hrudi kra ledu hranou o hranu skřípe“) se rozpouští v imaginaci, v touze života a svobody. Snad se to zdá poněkud patetické, v jistém smyslu však očistné. Jak napsal v Příbězích (1963) jiný básník, Vladimír Holan: „… a nejvýše byl tanec slonů“. Paradox tíhy a lehkosti.

Románové stropy

Nestabilita vypravěče vyvolává nestabilitu čtenáře, i on musí nutně sledovat záhyby jazyka a počítat prsty postav, jako to dělá hrdinka, aby rozlišila sen od skutečnosti; musí si také „užívat“ těchto záhybů a her, jež nejsou nevinné a mohou snadno figurám románu i čtenáři ubližovat. (Opravdu platí onen známý citát z Isaka Dinesena alias Karen Blixenové: „Všechny žaly se dají snést, jestliže z nich učiníme příběh nebo je převyprávíme.“?) V některých pasážích je evokační síla obrazů tak velká, že vyvolává závrať, nebo aspoň psychickou nepohodu, aby o to víc přinášela nezvyklou radost ze čtení – čtení jako experimentu. Tato radost není přímočará a snad by se někomu mohlo zdát, že nepotřebuje v již tak nechutné době vyvolávající závrať a nevolnost číst o šílenství a rozpadu osobnosti, zatěžovat se popisy depresí a bezvýchodností. Avšak román není jen o někom nebo něčem, ale pátrá po nějakém východisku. Nachází jej v bezrozměrné radostné věcnosti, přítomné ve vlnách, ornamentech života. Je také románem o možnostech narativu, románem o románu. V jednotlivých vyprávěních jsou ukryty úvahy o smyslu vyprávění a o vznikání skrze dialogy, skrze slova (spíše skrze bachtinovská slova, tedy promluvy), románové postupy hypertrofují, aby nás upozornily na sebe samy, abychom si povšimli nenápadných hřebíků, na nichž visí Raskolnikovův kabát.

Přestože zavinutost a bolestivá ornamentálnost textu snad až přílišně nemocně bují, je román Stropy výjimečný pomalu mizícím vědomím, že je tu nejprve slovo a pak teprve syžet a že dobré příběhy se rodí z aktivity vyprávění. Ani jedna čárka v textu nemůže být nadbytečná, sebemenší detail musí mít svůj význam. Poněkud banální postřeh, ale v současné próze opomíjený.

V románu však nalezneme i místa, která vypadávají z řádu vlnivých opakování. Dopisy Rybky a drobná zastavení věnovaná lásce k Ditě kontrastují svou prostotou s opulentností hypertofovaného vyprávění. Tady někde začíná Emin možný nový příběh. Stropy lze tedy číst i jako román směřující ven z románu. Detoxikace hlavní hrdinky je jakousi detoxikací žánru, detoxikací od levných, snadných příběhů. Jsou Stropy proto také nadějí pro český román? Je možné, že detoxikace nebude úspěšná, ale za pokus to stálo.

Autorka je literární historička a vysokoškolská pedagožka.