Kontroverzní superstar poststrukturální filosofie a feministické psychoanalytické teorie Judith Butler se v otázce konstituování rodu a queer identit zabývá i násilím, které při tomto procesu vykonává jazyk. Pro její myšlení je klíčový nepřetržitý kritický pohyb, který umožňuje zakládání únikových cest z dosahu formativního jazyka.
Americká filosofka židovského původu Judith Butler (1956), jejíž jméno se po udělení ceny Theodora W. Adorna na podzim roku 2012 přetřásá ještě častěji než kdy dříve, je i v českém prostoru považována za jednu z nejpozoruhodnějších osobností západní poststrukturální filosofie a politické teorie. Sama se nepovažuje za filosofku v klasickém slova smyslu, neboť její tázání se od samého počátku soustředilo na několik zásadních otázek, k nimž se v podstatě neustále vrací z různých oborových pozic – etických, politických, feministických, literárně teoretických a lingvistických – a precizuje je. V současné době je profesorkou na ústavech komparativní literatury a rétoriky Kalifornské univerzity v Berkeley.
Počínaje disertací Subject of Desire (Subjekty touhy, 1987) se orientovala na francouzský poststrukturalismus a fenomenologii. Z amerických feministických debat tehdejší doby se zrodila asi i její nejvlivnější kniha Gender Trouble (Potíže s genderem, 1990), dosud přeložená do sedmadvaceti jazyků, mezi jinými i do slovenštiny pod názvem Trampoty s rodom (2003). Směřujíc k pochopení vztahu pohlaví a genderu a způsobu konstituování ženské identity, queer identit a dalších s tím spojených otázek, v tomto textu poprvé formuluje svoji teorii performativity, která tvoří základ jejího uvažování. Později se vrátila k tématu rodu, moci a norem precizující publikací Undoing gender (Odvolávání genderu, 2004).
Genderové tělo a zraňující jazyk
Další kniha Bodies That Matter (Závažná těla, 1996) se zabývala hlouběji pojetím přirozenosti a rozvinula specifický způsob argumentace, jež se snaží vyhnout formativní moci jazyka; v duchu Derridovy filosofie v ní rozvinula teze o diskursivním opakování, jež vepisuje do těla stěží překonatelnou iluzi přirozenosti a zároveň povinnosti normy. V práci Excitable Speech (Vznětlivá řeč, 1997) sumarizuje svá jazyková pozorování. Vychází z lingvistické teorie Johna Langshawa Austina o dvou typech výpovědí: konstativu a performativu. Performativ, výpověď tvořící akci, je pak pro ni klíčovým pojmem. Austinova teorie se v jejím uvažování propojuje s Althusserovou sociálně-represivní koncepcí interpelací. Judith Butler považuje přijetí genderu za proces peformativních jednání, aktů, které vytváří „genderové tělo“ pomocí jazyka. Také zdůrazňuje, že slovo může zraňovat nejen při svém aktuálním použití, ale i tehdy, pokud bylo použito zraňujícím způsobem v minulosti, a nese tudíž v sobě obtisk bolesti. Při každém dalším použití tohoto slova dochází k připomenutí minulé bolesti i jednání, které byly s tímto aktem spojeny. A touto optikou analyzuje a interpretuje roli a podstatu cenzury a jiných jazykových násilných aktů. Pozdější práce se hojně orientují na aktuální politický stav západní společnosti (a především stále se navracející téma židovství), například v poslední práci Dispossession (Bez vlastnictví, 2013; společně s Athenou Athanasiou), předchozí Parting Ways (Osudová křižovatka, 2012) nebo Frames of War (Rámce války, 2009). V první dekádě nového milénia se soustředila na otázky vztahu k druhému a ke smrti v knihách Antigone’s Claim (Antigoniny nároky, 2000) či Precarious Life (Prekérní život, 2004). V českém prostředí se o Judith Butler začalo mluvit hlavně v souvislostech s diskusí o francouzském poststrukturalismu, a zvláště o tzv. écriture féminine, francouzské feministické psychoanalytické teorii. Podstatnou měrou se o to, že její teorie u nás i přes velkou skepsi k americké feministické teorii přece jen nejsou neznámé, zasloužil literární teoretik Jan Matonoha.
Konstrukce, která zastírá původ
Již v roce 1949 Simone de Beauvoir ve své knize Druhé pohlaví (1949, česky 1966) napsala, že člověk se ženou nerodí, člověk se ženou stává. Nabídla tehdy jiný pohled na příslušnost k rodu. Navrhla, že se nejedná o vrozenou danost, ale o proces osvojení rodu, že je to role, kterou každý z nás lépe či hůře hraje. Judith Butler toto pojetí posunula a dala mu větší ambivalenci a nestabilitu. Nechápe rod/gender jako pevnou a stálou identitu, ze které vycházejí různé typy jednání a konání, ale spíše jako identitu neustále a znovu stylizovanou v čase. „Já“ je genderově formováno procesem, který nazývá osvojení si rodové příslušnosti, pohlaví. Gender produkuje těla řízená genderovými normami. Ovšem ne všechno jednání může být opakováno s naprostou přesností. Těla nikdy zcela přesně nedokážou vyhovět daným normám, které jsou jim nuceny zvnějšku, a proto dochází k různým transformacím. Ti, kteří nezvládnou reprodukovat gender zcela dle pravidel, se vystavují riziku trestu. V opakování však spočívá možnost subverze a následné genderové transformace. Podle Judith Butler je také důležité, že gender je konstrukce, která zastírá svůj původ. Pouze tehdy, pokud autor genderu zůstává skryt, věříme, že se nejedná o konstrukt, ale o přirozenou záležitost.
Být konstituován ovšem neznamená být definitivně určen, determinován, moc totiž nikdy nepřestává působit. Nepřestává ani ve chvíli, kdy je „já“ takzvaně již vytvořeno, což znamená, že proces formování nepřestává. Jsme znovu a znovu konstituováni. Subjekt není ani základ, a ani výsledek. Je to permanentní možnost jistého procesu znovuzvýznamnění. Kategorie subjektu je tudíž nestálá a pomíjivá. Jan Matonoha ve svém textu o teorii performativity (Performance/Performativita, 2010) zmiňuje argument Michela Foucaulta, že subjekt je vytvořen diskursem, který subjekt zdánlivě popisuje, ale ve skutečnosti jej vytváří. Tento fenomén metalepse, kdy se domnělý původ zamění za výsledný efekt, vede k zakrytí skutečného původce vzniku a tím i k zneviditelnění procesu performance a ustanovení subjektu.
Normy vepsané do těla
Neexistuje proto nikde jasně daná pozice, z níž můžeme jednoznačně říci, toto je pravá identita, pravé pohlaví, pravá idea. Zní to povědomě, ale stále překvapivě nebezpečně. (Nemusíme ani číst jednoho z největších filosofických kritiků tohoto „lidského, příliš lidského“ myšlení, jednání a chování, a aniž bychom jej nějak adorovali, najdeme tuto sebekritičnost jako politické gesto například i u T. G. Masaryka – gesto v naší současné politice mizející.) Tato nestálost ale vyvolává potřebu vytvářet nějaké trvalé a stálé opory. Normy, které nás obklopují, jsou na dosah a také trvale vepsané do našich těl, a tak neustále k dispozici i pro naše strachy jako „zábradlí“.
Pokud přijmeme jednu z norem jako jedinou možnou identifikaci, máme tendence vytvářet nebezpečné duality my a oni, jež ve svém důsledku ohrožují zdraví. Butler často jako příklad uvádí příběh z malého města kdesi v Americe, kdy chlapce jeho vrstevníci shodili z mostu jen proto, že chodil příliš žensky. Podobné příběhy nejsou vzdálenou hrou kdesi v Americe a nejde jen, k čemuž směřuje celé uvažování Judith Butler, o všeobjímající normovanost našich identit. Zuzana Kiczková ve své interpretaci její teorie považuje subordinaci za jistý příslib existence. Přijetím podmínek moci, které byly subjektu vnuceny zvenčí, ale na kterých je subjekt závislý, vytváří základ subjektu. Moc, která přišla zvenčí a byla subjektu vnucena, se pak postupně dostává dovnitř subjektu a získává psychologickou podobu. Subjekt je nucen opakovat sociální normy, které jej vytvořily. Opakování však v sobě nese určitá rizika, neboť opakování není nikdy zcela přesné, a tudíž každé nové provedení norem v sobě nese zárodek subverze. V teorii performativity je ještě jeden důležitý aspekt, který nesmíme opominout. Nejen tělo je formováno mocí, ale i jazyk prochází podobným procesem. Moc formuje jazyk a jazyk pak formuje tělo.
Uvažování Judith Butler, jak sama zmiňuje v několika rozhovorech, se pravděpodobně zrodilo z ambivalentní osobní zkušenosti americké židovské rodiny v Chicagu, která se snažila asimilovat a zároveň držet svou identitu. To podle ní vedlo její rodiče k různorodým životním strategiím, k přijímání vnějších norem a zvláště těch, jež jsou vnějškově snadno identifikovatelné – norem mužského a ženského vzhledu, chování, ale i udržování norem náboženských. Paralelně vedle sebe existovaly různé postoje a identity, které se vylučovaly a spojovaly, vytvářely ambivalentní interakce. Tyto ambivalence, interakce, vnitřní a vnější střety s normami se táhnou pracemi Judith Butler jako červená nit.
Nutnost truchlení
Obecnější uvažování o zážitku z rodiny mě přivedlo k možnému příkladu, který by mohl snad zjednodušit komplikovanou filosofickou argumentaci Judith Butler. Simplifikací však činím do jisté míry nekorektní zásah do této teorie, jež je v mnohém hlavně nepřetržitým kritickým pohybem a neustálým, až ornamentálním přestavováním „nebezpečného, mučivého“, formativního jazyka.
Rodina, a hlavně pokud jde o rodinu založenou ne zcela „nukleárně“, často dokáže absorbovat různé typy chování svých členů. Takováto rodina je na jedné straně místo, kde je vyžadována socializace podle jistých pravidel, aby se jedinec stal akceptovatelný. Každý člen rodiny hraje svoji roli, stává se jí, je mu vepsána do těla a zdálo by se, že odmítnutí ji akceptovat vede k vyloučení (Kafkovy povídky Proměna nebo V kárném táboře nejsou o ničem jiném). Působí tu strach z normy a z přestoupení hranice. Na druhé straně však rodina performuje ještě jeden typ požadovaného chování, které umožňuje normy přestavovat – jedná se o schopnost tolerance a velké míry rezistence vůči zavržení druhého. Být černou ovcí rodiny často neznamená úplné vyloučení, vede spíše k rozvolnění a intervenci do norem a k jejich změnám. Soucit a emocionální vztah k druhému potlačují strach z násilí normy. Jsou to naše každodenní malé zápasy a nejasnosti, vyjednávání a stížnosti, také smiřování se s druhým (tedy jiným). Pokud se prostor rodiny stává místem násilného nucení, vyvolávání strachu fyzického a psychického, tak vlastně rodina přestává fungovat.
Judith Butler v jednom místě dokumentárního filmu Philosophical Encounters of the Third Kind (Filosofická setkání třetího druhu, režie Paule Zadjermann, 2006) říká, že normy i společnost se stávají disfunkčními, když se strach z nevyplnění požadované normy proměňuje ve faktické a symbolické násilí, které nutí být stejný, a v násilí, jež potvrzuje, že jsme na správné straně hranice, kde se jiný (tedy druhý) stává nepřítelem. V některých feministických teoriích se konstatuje, že právě proto ženy bývají potlačovány v historii, neboť jejich existenci zásadně „od přirozenosti“ formuje vztah k druhému. A tedy díky této „přirozenosti“ jsou ženy otevřenější k druhému (jinému). Butler takto uvažovat nemůže a je pochopitelně k této iluzi hluboce skeptická.
Ve své pozoruhodné knize, či spíše eseji Antigone’s Claim se pokouší nalézt cestu pomocí „truchlení“, nebo spíše oplakávání. Ukazuje, že je nutné truchlit i za nepřítele, za toho, kdo stojí zcela jinde. Říká, že i ten, kdo je jiný, může a musí být oplakáván, protože právě oplakáváním toho, kdo mě možná ohrožuje, si potvrzuji a připomínám křehkost života. Je to mnohem důležitější než naše životní mocné i bezmocné performance.
Za více než třicet let svých akademických a politických aktivit si Judith Butler vytvořila pozici jedné z kontroverzních „superstar“ západní filosofie. V již zmíněném dokumentárním filmu prochází výstavou fotografky Cindy Sherman, jejíž stylizované sebeobrazy se zdají být ilustracemi k jejím teoriím. Fotografie ukazující jen a stále Cindy Sherman komentují prostřednictvím stylizací pozici ženy ve světě, parazitují na jejích různorodých reprezentacích tak, aby původní obraz sám sebe ukazoval jako monstrózní a zraňující. Tak i filosofie Judith Butler je mnohdy pro mnohé monstrózní, ale je zrcadlem, či možná spíše cestou ze zrcadlového bludiště, nebo jen osobním zápasem, hrou, kterou hraje každý z nás.
Autorka je literární teoretička.