Školní rok je tu. To jest ranní vstávání, učení se matematice, chemii, literatuře a mnohému dalšímu, co jsme tak rychle zapomněli, lámání hole nad ratolestmi, rozčilování se nad státními maturitami a proklínání pedagogů a uředníků od ministra školství po učitele výtvarné výchovy. Letos máme k tomu lání stavu školství mnoho důvodů, a navíc ryba opravdu smrdí od hlavy. Chtěla bych však připomenout některé skryté nehoráznosti, které mohou studentům středních škol otrávit život a mně – profesionální bohemistce, kritičce, pedagožce, ale také milovnici poezie, literatury a knih vůbec – zvedají mandle.
Mezi mnoha učebnicemi české literatury, jejichž úroveň je kolísavá, kralují skripta páně Vladimíra Prokopa z produkce nakladatelství O. K. Soft. Již formální rys těchto skript je pozoruhodný. Přestože jde o učebnice české literatury, a jsou vydávána již po několikáté, postrádají jakoukoli redakci a jazykovou korekturu. Ptám se, jak je možné, že knihy, v nichž se to hemží pravopisnými chybami, překlepy a faktickými opomenutími, jež okamžitě odhalí každý student gymnázia, mají být materiálem pro výuku mateřského jazyka a naší kultury. Součástí výuky má přece být i schopnost napsat bezchybný text, a to i bez zapnutí funkce automatických oprav v textových editorech.
Jako jeden příklad za všechny lze zmínit skriptum nazvané Literatura 19. století a počátku 20. století (od romantiků po buřiče) z roku 2000, dotisk 2008, které obsahuje všechny charakteristické chyby. Nejdříve si uveďme čtyři veselé příklady: proces s Omladinou se podle učebnice konal roku 1984 (kdyby někdo nevěděl, tak Omladina je hnutí studentské a dělnické mládeže z konce 19. století), Rukopisy našel Václav Hana, k životu dekadence patřil navázaný sex a konečně „z [Gellnerových] veršů máme pocit marnotratnosti“.
Jiné výhrady jsou zdánlivě méně závažné. Je samozřejmě pravda, že literaturu je možno vykládat různě. Avšak až tehdy, když prokážete alespoň základní znalosti jak obecné historie, tak historie speciální (v našem případě kulturní a literární), pokud jste schopni textového rozboru a hlavně pokud jste sami vůbec někdy přečetli alespoň některé z knih, o kterých píšete. Prokopova učebnice na každé straně usvědčuje autora, že se vůbec nestydí za to, že nečetl téměř nic, že opakuje mnohé – a často protichůdné – názory, které se objevují ve výkladech české a světové literatury od doby Zdeňka Nejedlého po dnešek. Kniha zcela postrádá koncepci a je zřejmé, že její autor vůbec netuší, že může být cosi problematického na periodizaci dějin, na dělení na různé proudy a směry, a že je mu dokonale cizí, že i literatura má svá pravidla a zákony.
Vznik této učebnice i proces samotného psaní se zdá být zcela zřejmý. Před autorem leží několik učebnic a výkladů, teď je jen něco třeba přidat, něco ubrat, opsat tu a opsat tam a taky trochu pomluvit, aby byl výsledný produkt „atraktivnější“. Dnes není například možné opomenout Jakuba Demla, i když autor zjevně neví, jak s ním naložit. Na druhé straně se učebnice nemůže obejít bez obhajoby Aloise Jiráska, respektive bez neúnavného opakování nejrůznějších stereotypů, které doprovázejí nepodložené, avšak takzvaně vtipné komentáře. Je řada historických anekdot, které skutečně mohou zpestřit výklad literární historie a učinit z ní „zdroj zdravé sensace“, jak řekla v roce 1905 pedagožka Eliška Řeháková, ale ony kýžené anekdoty musíme znát a musíme vědět, kdy je použít. Jen tak se můžeme vyhnout takovým nesmyslům, jakým je například tato Prokopova charakterizace tzv. sporu ruchovců a lumírovců: „Kdyby [Krásnohorské] nevadila literární činnost J. Vrchlického a nebyla pomstychtivá, možná bychom se dnes neměli o čem bavit.“ Celá kapitola je samozřejmě nazvána Za vším hledej ženu. Jako by Prokop věděl, co si takový dnešní mladý člověk žádá a jakým způsobem uvažuje. Například: „Lyrika [Březinových] symbolických obrazů je někdy nazývaná šílenstvím metafor a je pravdou, že dnešní čtenář může v Březinových verších tápat“ nebo „Stejně tak aktuálnost jejího [Novákové] díla je dobově omezena a dnešní čtenář k ní bude nacházet cestu jen stěží“. Je snad také smyslem hodin české literatury naučit se číst a rozumět i věcem poněkud složitějším, než jsou twitterové zprávy. Je však možné, že učebnice nás má hlavně pobavit, rozesmávat, potěšit. Koho by nezaujaly citace jako vystřižené z filmové či literární parodie, jakými je například popis děje jednoho nejmenovaného románu: „Gervaisa ztrácí práci, je z ní žebračka, dcera Nana se stává prostitutkou. Její beznaděj a trápení jsou nakonec ukončeny vlastní smrtí v odporném brlohu.“
Zůstává otázkou, proč tento typ skript nezmizel hned po prvním vydání a i nadále zapleveluje mysl slečen a mladíků. Jistě za to můžeme také my, kteří trénujeme trenéry literatury, že nevíme, co se děje v našich ligách. Myslím, že je to však také příznak nedostatečné reflexe tohoto druhu učebnic vůbec. A tak alespoň všechny prosím, aby se na tyto učebnice podívali, nekupovali je, neučili se podle nich a neučili podle nich. Je přece tolik jiných možností pro studentky a studenty gymnázií, je tolik jiných cest k českému jazyku a kultuře. Za všechny lze jmenovat stále kvalitní učebnici Česká literatura od počátků k dnešku autorů J. Holého, J. Janáčkové, J. Lehára a A. Sticha nebo moderní, přehledné a zábavné sady učebnic nakladatelství Didaktis Literatura pro střední školy. A přestože si mnozí myslí, že česká literatura již není třeba, já v tomto ohledu zůstávám národovec, či vlastně národovkyně. Naučit se rozumět vlastní kultuře, znát ji, nebýt povrchní, umět česky a snažit se chápat složitější jevy přece jen patří ke skutečné národní identitě, tradičnosti a konzervativnosti. Ať si na ministerstvu říkají leccos, být Čechem neznamená být ignorantský idiot či ignorantská idiotka.
Autorka je vysokoškolská pedagožka.