Být sociální institucí

Někteří lidé tvrdí, že umění v Istanbulu vzkvétá, jiní, že již odkvetlo. SALT se však od ostatních galerijních institucí ve městě liší. Jak byste popsal jeho pozici na místní scéně?

SALT není stará instituce, galerie byla založena teprve před třemi roky. Měla být interdisciplinární a neměla se soustředit na nějaké konkrétní období, médium nebo disciplínu. Od počátku jsme věděli, že se nechceme věnovat výhradně sféře současného umění, nechtěli jsme se takto vyhraňovat. Už tehdy jsme vnímali, jak komercionalizované umění je, a to se týká jak světového, tak lokálního kontextu. Umění je čím dál více napojeno na sítě a vztahy, které s kulturou přímo nesouvisí. Nesnažíme se od toho úplně odpoutat, jen se pokoušíme stavět se k tomu novým způsobem, po svém, což by ostatně měla činit každá dobrá instituce.

Můžete být konkrétnější?

Daří se nám vytvářet si vlastní kontext. Jistě, naše místní publikum je velice omezené a rádi bychom oslovili více lidí. Chtěl bych více spolupracovat s konkrétními lidmi, kteří by instituci v důsledku měnili. Měla by patřit všem, a to ne v nějakém vágním slova smyslu. Měl by to být prostor, kde je možné klást si obtížné otázky, jimž se běžně vyhýbáme, kde se mohou lidé setkávat a kde by se dělo i mnoho dalších věcí a aktivit. A to vše naráz. Už uplynulý rok byl ve znamení mnohem intenzivnější spolupráce než předešlá léta. Naše prostory využívají i další instituce, třeba ve čtvrtém patře právě zkouší taneční skupina. Jak nás změní to, že tu zkoušejí tanečníci? Gastronomica, výzkumná gastronomická skupina, v současnosti užívá naši kuchyň, mládež propagující hnutí slow food [opozice ke kultuře fast foodu – pozn. red.] zase využívá naši zahradu. Nejedná se o projekty, které by k nám byly lhostejné, a poskytnou­li galerii nějaký smysl, tím lépe. Cítíme se být sociál­ní institucí, a tak některé z věcí, jež děláme, nikdo nevidí. Například se věnujeme výzkumu méně známých umělců a témat. Nechceme dělat, co dělají všichni ostatní, nezajímají nás velká jména a bombastické události, chceme se dívat na dění z jiného úhlu pohledu.

Je pro vás důležitá velikost instituce? Přestává být od určité velikosti funkční?

Především je pro nás důležité, abychom dokázali rychle reagovat na různé události, například na hnutí odporu, které se loni zformovalo kolem okupace parku Gezi. Myslím si, že větší instituce by nic podobného nesvedly. Na jedné straně reagujeme rychle na dění okolo, na druhé jsme záměrně pomalí. A je třeba obojího naráz. Rád bych ale, abychom rozšířili činnost i do jiných měst nebo do jiných částí Istanbulu. Měli bychom působit ve čtvrti, která není tak turistická, není v centru. Mohli bychom pak pracovat s reálnými, konkrétními problémy, s lidmi, kteří nemají k podobným kulturním institucím obvykle přístup, kteří nepatří mezi běžné návštěvníky, turisty a podobně.

Nechceme přitom řídit SALT nějak centralizovaně. Měli bychom všichni sdílet základní ideje a principy, ale není třeba, aby všechno bylo řízeno z jednoho místa. Vše by mělo běžet samo. Pokud má kultura dlouhodobě přežít, ani to jinak nejde. Navíc musíme brát v úvahu i další potřeby a problémy svého okolí. Chtěl bych změnit životy lidí ve městě, například dětí, které se necítí dobře ve svém prostředí a nemají možnost z něj uniknout. Instituce jim může pomoci odpoutat se od nepříjemné atmosféry bydliště, komunity nebo rodiny, která v Turecku obvykle bývá velice patriar­chální. Musíte mládež osvobodit od těchto represivních struktur a nabídnout jí jiný typ instituce, jiný typ prostředí.

Můžete přiblížit, jaké dopady měly loňské demonstrace na uměleckou scénu?

Ještě je příliš brzy na to, aby to bylo možné posoudit. Protesty v první řadě ještě neskončily. Zrovna v těchto dnech se bude konat shromáždění uměleckých skupin a komunit, kde se bude řešit, co by se mělo udělat, jak to udělat společně, co s prekérními pracovními podmínkami, jak vytvořit pracovní skupiny a tak dále. Bez demonstrací a hnutí, jež se kolem toho zformovalo, by ke změnám nikdy nedošlo. Ale nemohu vědět, jak to ovlivnilo uměleckou tvorbu. Existují umělci, jako třeba konceptuální a softwarový tvůrce Burak Arikan, kteří svým dílem silně ovlivnili i samotné protestní aktivity, ty ale zatím k nějakému konkrétnímu uměleckému dílu nevedly. Myslím, že aktivisty to přece jen zase tak moc nezajímá, nesejde jim na nějaké vizuální reprezentaci nebo obrazu hnutí.

Pokud vím, Turecko galerie a muzea podporuje velice málo. Galerie SALT není státní instituce, podporuje ji turecká banka Garanti. Je to výhoda, nebo nevýhoda?

Těžko říct. Máme štěstí, že pracujeme s osvícenými mecenáši. Nikdy se do našich aktivit nevměšují, nikdy jsme s nimi nemuseli probírat náš program. Ale nikdo neví, co bude za deset let. Snažíme se vyhnout budoucím pohromám a vybudovat instituci tak, aby ji v základu nebylo možné změnit. Musí nás přežít a musí přežít možné změny. Možná pak půjde o trochu jinou galerii, ale základní principy by měly zůstat stejné. Naším cílem a posláním je, aby se stala skutečně veřejnou institucí, jak nejrychleji je to možné.

Určitě nechceme následovat institucionální vzory, které vznikly před dvaceti lety. Návštěvník je pro nás vším. Jediným důvodem naší existence jsou lidé, kteří sem chodí. Žádný jiný smysl to nemá – to je ve zkratce náš postoj. V současnosti vystavujeme libanonského umělce Rabiho Mrouéa, minulý rok jsme tu měli egyptského umělce Hassana Khana a na letošní podzim připravujeme dalšího libanonského umělce, Akrama Zaatariho. Je pro nás důležité podporovat náš region.