Z nohou na hlavu

Jedenáct let od českého vydání knihy Francise Wheena Karl Marx (1999, česky 2002) vyšla druhá polistopadová biografie autora Kapitálu, tři roky stará kniha Rolfa Hosfelda, nazvaná opět jménem německého myslitele. Původní podtitul Eine Biografie ovšem český nakladatel vyměnil za šťavnatěji znějící Životopis intelektuála. Škoda, že místo téhle vcelku zbytečné změny nevěnoval raději větší péči redakci překladu. Nejen že se překladatel ani redakce neobtěžovali s překládáním názvů a případným dohledáním českých vydání citovaných děl, bohužel zůstaly i vyložené překladatelské lapsy. Za všechny třeba tvrzení, že Marx promoval prací o „rozdílu mezi demokratickou a epikurejskou přírodní filosofií“ – Marxova práce se pochopitelně týkala filosofie epikurejské a démokritovské. Nepoučený překlad přesto není největší slabinou knihy. Tím je totiž Hosfeldova interpretace Marxe jako taková.

Životopis bez života

Spíš než „životopisem intelektuála“ je Hosfeldova kniha intelektuálním životopisem. Ve čtyřech oddílech, nazvaných Ideje, Činy, Objevy a Následky, autor nastiňuje na pozadí Marxova života a činnosti jeho myšlení a základní teoretické koncepce. Život je opravdu jen v pozadí: Hosfeld pomíjí dětství a mládí, Marxův původ z dlouhé linie rabínů, i to, že jeho otec byl zámožný trevírský právník a konvertita k luteránství, a začíná až tím, jak se Marx během univerzitních studií stal levým hegeliánem. Od té chvíle se životní peripetie stávají součástí jeho intelektuální práce a Hosfeld sleduje jeho seznamování se socialistickým myšlením, několikerý exil, angažování se v revoluci roku 1848 a nakonec i doživotní vyhnanství v Anglii. To všechno jsou v prvé řadě záchytné body pro genealogii Marxova myšlení. Pro osobní život tu není místo, a tak se moc nedozvíme ani o filosofově zálibě v pivnicích a opileckých výtržnostech, ani o strastech jeho rodiny v britském exilu, plynoucích do značné míry z Marxovy zarputilé a vlastně bezohledné oddanosti práci, která mu nevydělávala tolik, aby jeho manželka Jenny nemusela každou chvíli s něčím do zastavárny.

Pozoruhodnou výjimkou je, že Hosfeld odvypráví příběh Marxova nemanželského syna. Vzhledem k nezájmu o Marxův osobní život to působí jako trochu účelové, byť pravdivé obvinění z cizoložnictví. Podobně účelově vyznívá i Hosfeldovo vysvětlení přesunu Internacionály do New Yorku. Stála za tím prý Marxova snaha podržet si výhradní vliv – čemuž se dá jen těžko věřit. Jejím přemístěním na druhou stranu Atlantiku si od ní Marx spíše chtěl odpočinout a získat čas pro práci na pokračování Kapitálu. Vyloženě manipulativní je pak pokus přičíst Marxovi německý šovinismus. Tím bezpochyby trpěl Friedrich Engels, jeho starší přítel však byl v tomto ohledu nepoměrně vlažnější.

Hegel a zase Hegel

Asi nejzásadnější interpretační linií Hosfeldovy knihy je Marxovo hegeliánství. Marx zkrátka byl (od časů jeho působení v redakci Rheinische Zeitung po dobu, kdy vysedával v čítárně Britského muzea a sepisoval své hlavní dílo) stále v prvé řadě hegeliánem. A právě na účet jeho údajného ustrnutí v hegelovských schématech pak Hosfeld snáší výtky a upozorňuje na mnohé inkonzistence, které se v Marxově díle opravdu vyskytují. Faktem je, že díla velkých filosofů, od Platóna k Nietzschemu, bývají vnitřně rozporná. Právě rozpory jsou zdrojem ­životaschopnosti filosofického myšlení. Marxe lze korigovat tam, kde je ekonomem nebo sociologem, tam, kde se vůčihledě mýlil, nebo tam, kde následný vývoj prokázal něco jiného. Je ale poněkud groteskní snažit se ho opravovat tam, kde je filosofem. Naopak, soupeření eschatologické linie, předestírající komunistickou společnost jako vrchol lidského snažení a proletariát jako univerzální třídu a výlučný subjekt Dějin, s linií imanence, která je nejvýrazněji vyjádřena v analýzách tří dílů Kapitálu, dodává jeho dílu dynamiku, která dialekticky přesahuje rovinu pouhé spekulace.

Nadto je třeba konstatovat, že právě druhou zmíněnou linií se Marx postupem času „emancipoval“ od svých hegelovských kořenů. Když tedy Hosfeld tvrdí, že pro něj byla Pařížská komuna „projevem moudrosti dějin samých“, cpe Marxe počátku sedmdesátých let do hegelovského korzetu, jemuž tou dobou už dávno odrostl. Ostatně Marx svůj pohled na „moudrost dějin“ vyjádřil už v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta: „Lidé sami dělají své dějiny, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností, jež tu byly před nimi, jež jsou jim bezprostředně dány a jež zdědili z minulosti. Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra.“

Záměrné dezinterpretace?

Hegelovský výklad Marxe nám sice může připadat nesprávný a stavějící Marxovo obrácení Hegela „z hlavy na nohy“ nazpět, jistě je ale legitimní. Horší je to s Hosfeldovými pokusy o vyslovenou dezinterpretaci. Dobrým příkladem je komentář Marxova postoje ke kolonizaci. Ten byl údajně „legitimizací“ a „pozoruhodnou variantou dogmatu o břemeni bílého muže“. Hosfeld buď nezná, což je nepravděpodobné, anebo úmyslně smlčuje Marxovy texty o britském panství v Indii, které dojem víry v břímě bílého muže nevzbuzují: „Všechna opatření, jež bude anglická buržoa­­zie nucena v Indii udělat, neosvobodí lidové masy, ani podstatně nezlepší jejich sociální postavení, neboť to obojí nezávisí jen na rozvoji výrobních sil, nýbrž na tom, zda se stanou majetkem lidu. Co však anglická buržoazie rozhodně učiní, je to, že vytvoří pro obojí materiální předpoklady. Cožpak nějaká buržoazie učinila někdy víc? Copak někdy napomáhala pokroku a nevláčela přitom jednotlivce i celé národy krví a špínou, bídou a ponížením?“ A neméně pádně je kolonizace zhodnocena na konci Kapitálu: „Objev nalezišť zlata a stříbra v Americe, vyhubení, zotročení a pohřbení za živa domorodého obyvatelstva do dolů, první kroky k dobytí a vyloupení Východní Indie, přeměna Afriky v loviště pro výnosný hon na černochy – to byly červánky kapitalistické výrobní éry. Tyto idylické procesy jsou hlavními momenty původní akumulace.“

Podobnou dezinterpretací je zatíženo vylíčení Marxova vztahu k Ferdinandu Lassall­ovi, zakladateli prvního dělnického spolku v Německu. Hosfeld pomíjí Lassallovu marnivost a bezbřehou ambicióznost a s podivnou sympatií pohlíží na jeho „pletku“ s ­Bismarckem, předznamenávající svým způsobem budoucí selhání německé sociální demokracie. Zato vyčítavě připomíná, že Marx i Engels v korespondenci častovali Lassalla antisemitskými invektivami. Už ale nezmíní, že vzhledem k Marxovu vlastnímu židovství spíš než o projev antisemitismu šlo o ironickou hru, jednu z mnoha, jež oba přátelé hráli ve své korespondenci, charakteristické svébytným a notně bizarním soukromým jazykem.

Hosfeld si na Marxovi cení jeho popisu kořenů krizí kapitalismu. Nicméně toto ocenění se nese v duchu, jejž charakterizuje výrok: „I fantastové mohou učinit vědecké objevy trvalé hodnoty.“ Hosfeldova kritika mísí ahistorické výtky za to, co Marx nepochopil, tj. co chápeme dnes, sto třicet let po jeho smrti, s nedoceněním jeho zakladatelské role v sociálních vědách. Kárá tak Marxe například za „naprosté nepochopení komplexních politických institucí a pravidel“ v době, v níž spojení teorie a praxe ještě nemělo korekci v podobě metodologie ustavených disciplín. Naopak pomine, že i když vývoj v 19. století Marxovu předpověď koncentrace kapitálu do rukou čím dál menšího počtu vlastníků nepotvrdil, současnost mu v tom ovšem za pravdu dává.

Z Hosfeldova podání, jež je místy poněkud přezíravé, není znát ani charakter intelektuálního výkonu obsaženého v Marxově díle, ani jeho emancipační síla. Hosfeldův Marx je tak trochu přepjatým cizoložníkem a také blouznivcem, urputně přecházejícím od jedné pomýlené a nedostatečně podložené pozice k druhé. Je to o to horší, že se nejedná o přiznaně antimarxistickou práci nebo přímočaře odmítavou kritiku, a tak se posuny a dezinterpretace neznalému čtenáři mohou jevit jako objektivní pohled. Je to ale jen iluze. Hosfeld na Marxovu adresu prohlašuje, že „viděl jen to, co nezpochybňovalo jeho antinomický světonázor“. Spíš ale platí, že u něj nachází jen to, co mu umožňuje ho takto vnímat. Anebo – což je horší, protože nepoctivé ke čtenáři – co mu umožňuje ho takto vylíčit.

Autor je publicista.