Hrabal zatracovaný a znovu nalézaný

Asi málokdo před rokem tušil, jak vysoko si v Česku ceníme Bohumila Hrabala. Rozmanité a četné oslavy u příležitosti stého výročí autorova narození to minimálně naznačují. Jak máme ale rozumět nepoměru mezi jeho loňskou neviditelností a letošní nepřehlédnutelností? Lze to přičíst na vrub mediálně vděčnému pietnímu vzpomínání? Zbrklé snaze podílet se na originalitě opomíjeného spisovatele? Nebo jako součást sporu o Hrabalovo dědictví? Neboť není důležité pouze jeho připomínání, nýbrž také to, na co se z Hrabalova díla (a často také z jeho života) bude vzpomínat, jakým způsobem a kdo se toho vlastně ujme.

Nebylo by ale přece jenom trochu malicherné žehrat na to, že se Hrabalovo jubileum, o nějž se spisovatel nijak nepřičinil, stane důvodem jeho připomínání? Oslavování spisovatelova života znamená především připomínku jeho smrti, zatímco pokud přesuneme pozornost k jeho literatuře, evokujeme tím, paradoxně a pro někoho možná překvapivě, osvobozující a obrozující roli tvorby. Pokud se svěříme pozdější Hrabalově literárně stylizované vzpomínce v jednom rozsáhlejším textu z konce roku 1990, můžeme vidět, jak se na jeho sotva počínající život pokládá stín smrti:

„Totiž – moje maminka to na sebe řekla – jednu neděli, když jsem ještě byl v břiše mé maminky, můj prchlivý děd vytáhl před obědem moji maminku i se mnou v jejím bříšku na dvůr, strhl pušku a řval… Klekni si, já ti zastřelim! A moje maminka, odrostlá holčička, spínala ruce a prosila za mne: Nakonec vyšla babička a řekla… Pojďte jezt, nebo to vystydne! A tak jsme šli, moje dánská dámo, jezt, a já jsem tady… ale ten strach přes bříško mojí maminky zůstal ve mně…“

Citací jsme se velikým obloukem přenesli do závěrečného období Hrabalovy tvorby. Je příznačné, že tento text, třebaže by mohl být nesen étosem očekávaných porevolučních změn, bude naopak stylizován jako zpověď. Navíc je symptomatické, že v něm Hrabal obrací svůj pohled do minulosti, čímž zároveň říká něco podstatného o neujasněných nadějích budoucnosti: přízrak minulosti se stane jednou z jejich hlavních linií.

Invektiva dánské dámy

Mluvčí nové doby se vyznačují povýšeneckým a ideologicky schematickým čtením, jako je tomu v případě dánské novinářky, již Hrabal ve zmíněném textu s příznačnou ironií tituluje coby „dánskou dámu“, čímž také rytmizuje svoje vzpomínání:

„A já německy odpovídal dánské dámě, která nakonec mi dala shrnující otázku…

Tak jak říkáte, vy jste, zatímco druzí spisovatelé trpěli v kriminále, jako disidenti a chartisté, tak vy jste se veselil…? Povídám… Jo tohle, jestli jsem tady úpěl a trpěl a byl vyšetřován, ale moje dánská dámo, to přece patřilo k věci…“

Touto replikou načíná Hrabal svoje vyprávění, v němž se zrcadlí nejenom doba sedmdesátých a osmdesátých let, ale také výše zmíněný strach, který Hrabal odhaluje jako specifický motiv své tvorby. Následující pasáž se opět vyznačuje citelnou ironií, jež popisovanou situaci nečiní zrovna přehlednou, nýbrž naopak, ironii můžeme v Hrabalově díle počítat mezi figury, které udržují jeho psaní na samé hranici srozumitelnosti:

„Nakonec ministerstvo vnitra, které převzalo úlohu Československého spisovatele jako poradce, nakonec mi donutilo, abych strach zužitkoval, bál se dál, ale i psal dál, protože jediná obrana proti strachu nakonec byla ta moje literatura, ten můj psací stroj…“

Oproti banalizující, čitelné, a proto také legitimizační invektivě dánské dámy, která Hrabala viní z nepatřičného veselí v době útlaku a nesvobody, staví Hrabal svoji ironizovanou zpověď, v níž se ztrácí neomalené paprsky ideologizující četby. Pokud by akceptoval sebezpytující žánr, stvrdil by pouze podsunutou ideologickou perspektivu, která bazíruje na čitelnosti (ve smyslu významové do­­­určenosti). Ve zpovědi je totiž patrná podřízená role kajícníka, který má podlehnout své minulosti jako přízraku viny tím, že jí přidělí prefabrikovaný smysl.

Ostentativní požadavky omluvy, zapřísahání a prosby o odpuštění jsou nesmlouvavé ve způsobu, v jakém v tomto případě dánská dáma nastoluje asymetrickou komunikační situaci, v níž bylo o vině dopředu rozhodnuto. Komu bylo tímto způsobem uděleno slovo, nebyl vybídnutý ke svědectví, nýbrž k doznání, v němž je přítomno umlčení. Po zpovídaném totiž vyžaduje konformitu s vyprávěním, ve kterém se on ale nemůže poznat, jelikož se netýká jeho života. Ideologické vyprávění nás zbavuje paměti a spolu s ní také citu pro historii, neboť vyžaduje, abychom svoji minulost odložili ve prospěch tohoto vyprávění. Vynucované doznání neotevírá prostor pro reflexi, nýbrž vede k úlevné (zároveň také tísnivé a frustrující) ztrátě soudnosti. K tomu, abychom se mohli dopracovat ke šťastným zítřkům, musíme vlastní paměť podrobit retuši čitelného vyprávění. Základní podmínkou doznání je čitelnost: prezentované situace totiž musejí mít zřetelný smysl, čtenář nemůže zůstat na pochybách, co si o nich má myslet. Je však poměrně známé, že Hrabal neopatřuje svoje vyprávění návodem na to, jak jej máme číst. A co víc, hodnotící soudy, které by mohly tento sémanticky otevřený svět uzavřít, ironizuje, jak jsme to mohli vidět v předešlém příkladu.

Hrabalovo doznání, že ministerstvo vnitra přebralo poradní roli Československého spisovatele, patrně nemáme brát vážně. Nejedná se ale o pravdivou nadsázku, když Hrabal chápe svoji literaturu jako způsob, jak se zbavit paralyzujícího strachu? Nesměřuje Hrabal cíleně svoji ironii právě na hodnotící věty, které se díky ní obracejí ve svůj opak, byť je můžeme zároveň chápat jako pravdivé?

Thessaloniké, nebo Vaculík?

Klíčem k Hrabalově tvorbě je bez pochyby ironie, ačkoli je zjevné, že to přístup k jeho dílu neusnadňuje, nýbrž pouze zdůrazňuje jeho obtížnost a nedostupnost. Připomeňme další příklad z Totálních strachů, v němž bude patrná ještě výrazněji. Jedná se o situaci, kdy Hrabal děkuje blondýnovi z kachlíčkovaného domu (zaměstnanci ministerstva vnitra), za to, že jej chrání před Vaculíkem.

V předchozím případě jsme mohli připustit přízračnou doslovnost poradní role ministerstva vnitra a jeho vliv na Hrabalovo psaní, ale jak máme rozumět tomu, že Hrabal děkuje fízlovi za to, že jej chrání před jedním z čelních představitelů neoficiální kultury a samizdatu? Vaculík se totiž jako stínový protivník objevuje v Hrabalově podání již při prvním výslechu v „kachlíčkovaném“ domě. Tehdy dostává od vyšetřujícího strohou otázku, jestli chce jet do Thessaloniké, nebo se kamarádit s Vaculíkem. V alternativě položené otázky, v onom buď – anebo, můžeme vidět zřetelnou stopu čitelnosti, jíž se snaží Hrabal strategicky vyhnout – tím, že si nemíní vybrat ani jednu z variant. Nejprve totiž zmíní svoji ženu a při opakované otázce odpovídá, že má jiné kamarády než Vaculíka. Ovšem s vyhýbavostí se nehodlá vyšetřující důstojník smířit, proto svoji otázku vyostří: „Vaculík, nebo Thessaloniké? … povídám: Thessaloniké… (…) Pak neskonale přátelsky mi řekl… Očekával jsem to… vždyť pochopte, vy jste spisovatel, ale kdo je to ten Vaculík?“

Povšimněme si, že moc, která hodlá vstoupit do Hrabalova vyprávění, se vyznačuje binárním dělením světa, jemuž se Hrabal různými způsoby snaží vyhnout („Moje žena“, „Ale my chceme se jet koupat k moři“, „Ale já přeci nekamarádím s Vaculíkem, … já mám jiný kamarády…“). V takto ironizovaném a přízračném světě se z Vaculíka posléze stává zrcadlový obraz moci: kde se objeví Vaculík, hrozí represe a policejní šikana. Zároveň jde Hrabal ve své „rekapitulaci“ výslechu dál, neboť nechá zaznít odpověď na otázku, koho považuje zaměstnanec ministerstva vnitra za spisovatele.

Velmi záhy zjistíme, že situace, jež Hrabal ve své zpovědi líčí, jsou dvojznačné, zejména proto, že celá situace sedmdesátých a osmdesátých let je ambivalentní a ne zcela čitelná: „A takhle sedím potom v Plzeňským dvoře, když vešel Blondýn, tisknul k sobě aktovku, byl bledý a beze slova mi hodil na stůl Proluky, ty samé, jaké jsem podepisoval v Kersku na Prvního máje odpoledne…“

V tomto krátkém připomenutí jednoho nedlouhého textu ze začátku devadesátých let je silně přítomen Hrabalův odpor k ideologickému vidění, ke schematickému a podbízivému vyprávění a v neposlední řadě k významové stabilitě a koherenci. Právě tato sémantická nekoherence a nestabilita udržuje Hrabalovu „zpověď“ mimo osidla ideologicky zatuhlého vyprávění.

Ironizovaná zpověď

Klíčem k textu totiž není evokovaná zpověď (neboť ta je pouze vyprovokována shrnující otázkou dánské dámy, v níž platí obdobný model, buď – anebo, jakého využívá ve svém výslechu vyšetřovatel), nýbrž právě všudypřítomná ironie. Chybou a silným zjednodušením by tedy bylo číst tento text (a nejen jej) jako skutečnou zpověď, v níž by se Hrabal omlouval za svůj život v sedmdesátých a osmdesátých letech. To, že bývá autorova ironie přehlížena, přičemž bývá za bernou minci bráno to, co sám ironizuje, má na svědomí četná nedorozumění. Takové čtení proti srsti navíc znemožňuje, abychom Hrabalovi mohli správně porozumět, a tudíž se také vzpouzíme tomu, abychom jeho literaturou byli obohaceni. Považujeme­li za klíčovou figuru Hrabalovy tvorby ironii, snadno vyznačíme nenáležitá čtení, což však neznamená, že můžeme pozitivně stanovit obsah jeho díla.

Hrabalovo dědictví můžeme tedy vidět v jeho usilování o literaturu, která je v příkrém rozporu s ideologickou angažovaností, neboť ta, zaštítěna mýtem pravdy, zametá stopy historie, jež však Hrabal ponechává (ve svém literárně sofistikovaném gestu) poodhalené. Neideologičnost Hrabalovy literatury může v kontextu přespříliš zpolitizované doby budit dojem politického postoje. Pokud bychom však hodlali v každém nepolitickém postoji vidět politické gesto, sedli bychom na lep vnucované ideologičnosti, jež nám v ohlupující alternativě (buď – anebo) nedává na výběr. Nemá­li Hrabal na výběr a musí se spokojit s alternativou, vybírá si, jak jsme mohli vidět, obě její polohy. Zaměstnanec ministerstva jej šikanuje a přivádí k totálním strachům, zároveň jej ale chrání před Vaculíkem, tedy také před sebou samým.

Podobně je tomu i v Hrabalově ediční praxi. V Hrabalově ochotě upravovat svůj rukopis, ať již v počátku jeho oficiální spisovatelské dráhy na konci padesátých a v začátku šedesátých let nebo ve značně pozměněné podobě v polovině sedmdesátých let, bývá spatřována místy až jeho mravní pokřivenost. Moralizující odsudky a rozhořčení, které občas nad tímto Hrabalovým postojem zazní (podstatný je také fakt, že se proti nim málokdo ohradí), velmi dobře ilustrují, nakolik silně jsme impregnováni ideologicky zatíženým čtením, v němž vládne konejšivé a legitimizační buď – anebo. Hodláme tedy tvrdit, že existuje určitý původní stav Hrabalovy literatury, určité autentické spisovatelské gesto, které bude při redakčních úpravách notně deformováno? Neposiluje však tento dojem utajené původní literatury dobově podmíněná cenzura, jíž musíme (ač neradi) kromě výrazných a nesporně negativních účinků připsat také nepopiratelnou pozitivní hodnotu? Cenzura, která literaturu démonizuje, jí zároveň přiznává daleko větší význam, než jaký si ona sama získá ve svobodné společnosti. Cenzura udělala pro vážnost a sledovanost literatury daleko více než všechny literární ceny po roce 1989.

Nejasný pocit, že literatura získává na ceně zejména jako politikum, vede některé kritiky k volání po určité podbízivosti: požadují po literatuře, aby byla angažovaná (jak jinak by se mohla legitimovat?). Státní represi tím ale nepřivodí a v političnosti by literatura ztratila svůj smysl, neboť ten nachází v usilování o inovativnost formy, jež se naopak vzpouzí ideologicky zatuhlé mluvě. V tomto ohledu můžeme nacházet inspiraci v Hrabalově sveřepém postoji, neboť svoji prózu s ideologií nezasnoubí. Hrabal se vyhýbá jak tomu, aby svůj rukopis fetišizoval pod příkrovem autenticity, tak také druhému extrému, aby jej zcela podřídil požadavkům doby. V textu Vinárna U Křižovníků z roku 1991 píše:

„Kdo pochopí diktát dějin, je spasen, kdo nepochopí, tak se zatvrdí a stáhne se do sebe jako téměř všichni autoři těch samizdatů… Není nic hroznějšího (a to píše pan Kroutvor), než když si Čech oblékne žíněné roucho českých bratří, zatvrdí se a trvá na své pravdě, která je jalová, která není schopna ironie, humoru.“

Interpretační variantnost

Pro Hrabala typickou, z části dobově vynucenou variantnost, můžeme tedy také chápat jako vyslyšení výzvy doby, jako usilování o výsledný slovesný tvar, který v mnoha případech nebude mít jedinou textově fixovanou podobu. Připomeňme vyhrocené autorské gesto Hlučné samoty, již autor komponoval jako souhrn tří variant: básnické, hovorové (na Hrabala nezvykle čitelné) a spisovné a úsečné. Proto také můžeme mluvit o Hrabalovi jako o autorovi v množném čísle, neboť to podstatné z jeho literárního gesta se v Hlučné samotě (a nejenom v ní) rodí ve víceznačném zrcadlení variant v sobě navzájem. Přitom do značné míry doslovnost a politickou angažovanost druhé varianty můžeme číst v kontextu zbývajících jako ironizaci legitimizačního diskursu. Právě variantnost Hlučné samoty lze chápat jako autorovu zřetelnou odpověď na zanášení etických soudů do literatury. Tvrzení, že je jedna z variant morálnější než jiná, je nemístné, natož požadavek, aby se autor za jisté upravené verze omluvil. Pochopitelně, že situace kolem Hrabalovy variantnosti je poměrně komplikovaná a s ohledem na Hrabalův spisovatelský naturel (nezřetelný styl vyprávění, utlumený vypravěčský hlas, cílená nečitelnost scén apod.) obtížně sledovatelná. Navíc není tato variantnost v dostatečné míře interpretačně zmapovaná. Přesto však již z toho, co je o ní známo, zřetelně plyne, že radikální odsudky nejsou na místě. Pokud zůstáváme v interpretační blízkosti textů, otevírá se před námi jeho dílo jako víceznačná narativní hra, jež nemá žádné jednoduché řešení a jež je vzdálena ideologickému mustru.

Hlasy zavrhující Hrabalovu tvorbu (zejména tu, která mohla vyjít po jeho rozhovoru v Tvorbě v roce 1975) jsou totiž více než znalostí literatury vedeny ukvapeným politickým postojem, který kalí rozum a cit pro literaturu. Právě na demonstrativním pálení Hrabalových knih na Kampě v reakci na zmíněný rozhovor můžeme dobře sledovat, nakolik se spisovatel ocitá ve dvojím ideologickém ohni. Na jedné straně stojí normalizační represivní aparát, na straně druhé ti, kteří se situují do role jeho odpůrců. Ve vztahu k Hrabalovu dílu se jedná o navzájem se v sobě zrcadlící obrazy, proto také můžeme pálení knih chápat jako prodloužení normalizačního gesta navzdory tomu, že jej činí ti, kteří samy sebe chápou jako kritiky režimu.

Umlčování Tvorbou

Jak už několikrát zaznělo, Bohumil Hrabal svoji literaturu tvoří mimo dosah ideologických klišé, a proto se jeho dílo vzpouzí ideologickému výkladu. Ti, kteří jej hodlají vtáhnout do politických debat, se s ním míjejí. A co hůř, obracejí poměr, neboť ve svém legitimizačním vyprávění jdou až tak daleko, že z oběti represe neváhají učinit bytost odpovědnou za dnešní marasmus (sic!). Tím, že někoho zavřeme do blázince, na rozumu nezískáme, podobně ani nezískáme cti nebo morálnosti, když z druhého učiníme morálně problematickou bytost. Tak jako byl Hrabal téměř před čtvrt stoletím umlčován dánskou dámou, bývá dnes umlčováno jeho dědictví připomínáním jeho rozhovoru v časopise Tvorba. Namísto historické reflexe býváme svědky disciplinačního vyprávění, které činí z oběti viníka. Nejenže je v tomto opovržlivém gestu opomíjena Hrabalova literatura, nýbrž je v něm přítomno specifické umlčování, které polarizuje veřejný prostor a vhání čtenáře, kteří by jinak neměli důvod stát proti sobě, do nesmiřitelných táborů. Autoři, kteří rozsévají figury umlčování, bazírují na vylhaném morálním a politickém kýči. Proč bychom ale měli podléhat vyhrocené a falešné ideologičnosti, která nás hodlá strašit přízrakem minulosti, proč bychom měli toužit po spočinutí v ohlupujícím a kýčovitém mýtu?

Hrabalova díla si můžeme vysoce cenit pro jeho přiznaný a reflektovaný ironizující vztah k minulosti, pro bohatost a pestrost vypravěčského gesta, v neposlední řadě pro jeho inovativní pohled na skutečnost. V dnešních kritických výhradách, v nichž je znevažován Hrabalův odkaz, se nejedná již pouze o něj, nýbrž také o budoucí podobu veřejného prostoru. Těžko říct, jestli je Hrabalovo dílo s rozpaky a obtížemi přijímáno pouze proto, že v sobě neobsahuje legitimizační vyprávění, nebo také proto, že se vzpouzí ideologicky schematické četbě (kterou navíc samo ironizuje). Není to ostatně ani příliš důležité, podstatné je totiž jeho dědictví jako výzva. Ta nás přivádí k osvobozující moci literatury, která není svazována politickými ohledy, podbízivostí a ideologickým diktátem (a když už, tak ironizovaným), k tomu, abychom oproti falešnému mýtu pravdy konečně postavili obnaženou a obtížně čitelnou pravdu ironie.

Autor je literární teoretik.