Korektura nebeské harmonie

„Podívejme se na mě, myslím si, že Pánbůh řídí osudy, můj osud, podle kritérií z mých románů,“ vyzývá Péter Esterházy v předmluvě k Opravenému vydání (2002, česky 2014), které je a není korekturou Harmonie caelestis (2000, česky 2013), neboť nepředvídal následky toho, že jeho nebeský román „není jen historií rodu, ale i historií země“. Během dokončování této kroniky zjistil, že otec – její ústřední postava – víc než dvacet let donášel tajné policii. Tváří v tvář tomuto šokujícímu zjištění musí vše, co bylo o otci dosud napsáno, revidovat, rozcupovat a nepřijít při tom o „ontologickou rozjařenost“.

Zatroleně těžké lži

Pokud Harmonie povstává z věty „Je zatroleně těžké lhát, pokud člověk nepozná pravdu“, to znamená ze lži, hry fikce s non­fikcí, má její oprava směřovat k odhalení pravdy? A má se román­dokument přizpůsobit skutečnosti, nebo slovům? V Nebeské harmonii Esterházy „rozmontoval“ formu nostalgického rodinného románu, postava otce však coby klenba držela fragmenty zpochybněného celku pohromadě. Ve vztahu k novým faktům ale všechno přestává platit. Syn se tedy pouští do čtení, opisování a přepisování, komentování, vede si seznamy seznamů a ví, že „až tohle dokončím, už nikdy – počítám – nedokážu napsat slovo tatínek. Otec. Můj otec. Papá. Papínek. Staroch. Fotřík. (Slza.) Ani o rodině nechci, i když… Dá se předpokládat, že nedokážu napsat nejen otec, ale nedokážu napsat ani slovo já.“ To, co z této fugy vyhřezává, nezkoumá ani tak podstatu zrady, selhání, pádu pod tíhou dějin, sílu synovské lásky a možnost odpuštění (i když to vše samozřejmě ve spodních tónech zní), ale schopnost románu vypovídat o něčem, co se nedá snést.

Pomyslnému zkoumání odpovídá i metoda pozorování: „Pozoroval jsem se jako zvíře, jak se asi v této situaci budu chovat, co na co udělám a co co udělá se mnou.“ To, co vytváří dojem badatelské objektivity a spolehlivosti, je ale jedním z mnoha citátů, respektive v tomto případě aluzí na deníkový zápis Franze Kafky (a kdo chce vidět paralelu s Dopisem otci, ať ji klidně vidí). Syn během roku 2000 čte otcova hlášení z let 1957 až 1980, komentuje je a vybrané pasáže přepisuje, o rok později tyto poznámky doplňuje a během dalšího roku je přepisuje potřetí. Jako by samo opisování mohlo poskytnout terapii trýznivému čtení. Do všech textových vrstev zároveň prorůstají předchozí autorovy romány a povídky. V palimpsestu odkazů přestává být zřejmé, kdy cituje a kdy komentuje, kdy odkazuje na text vlastní a kdy na jiného autora.

Udání jako hermeneutický výkon

Otec píše, syn píše; syn čte, jak otec píše, a znova a znova reviduje to, co sám o/pře/napsal. Hádá se s otcem, jeho písmem, s texty, s vlastní spisovatelskou projekcí. Výsledná polyfonie není v podstatě korekturou – finální, pravou verzí –, ale dalším hlášením. Syn sumíruje udání na vlastního otce, archivuje jeho selhání. Skripturální obsese, například lexikologická enumerace všech možných adjektiv vyjadřujících podlost, představuje pokus obsáhnout, vyčerpat, uchopit, nalézt úlevu (říct vše, aby to mohlo být vymazáno) v litanickém opakování: „Opisování těchto textů je jako nějaká penitence: růženec; nudné a nutné; to, jak se ženu od slova ke slovu ve svrabu svého ubohého, přeubohého tatínka; jak nesrovnatelně jiné je něco si představit či pomyslet, nebo zjistit, že to doopravdy tak je!“

Hlášení, konstatuje Esterházy, „je dynamický žánr, sledování změní sledujícího, ­sledovaného i sledování, které změní sledujícího, sledovaného… Ach, dvakrát nevstoupíme do téhož sledování.“ Zradit znamená vydat na milost někoho, kdo nám důvěřuje – „Špicl jako hermeneut. Koho interpretujeme, toho vydáváme.“ –, a tak syn donekonečna interpretuje a udává otce. Kýžená úleva ale zřejmě nepřichází, protože „dobré“ hlášení neexistuje: „Nic neříkající hlášení ne­­existuje. Hlášení nikdy není jen o ničem. Říká něco, i když je prázdné. – Před více než pětadvaceti lety jsem, aniž bych věděl, jak bezvadnou mám trefu, ve Špiclovské povídce napsal: ,Obsah hlášení je podružný. Důležité je, že je. Samotné jeho je­ní. Snad víš, že se říká: Čiň čertu dobře, peklem se ti odjení.‘ – To odjení jsem musel v korekturách asi třikrát přeopravit, protože pokaždé bylo opraveno na odmění.“ Esterházy možná nehledá ani tak pravdu, nápravu, ale právě ono „odjení“. Těžko říct, zda jej nalezl (na to je text až příliš intimní), ale rozhodně objevil jeho formu: závorky.

Malicherná strašlivost závorek

Text se v podstatě i svou grafickou podobou blíží hlášení tajného agenta, šifře – vytečkovaná místa, zkratky, specifické kódy (písmeno „k“ označuje například kanoucí slzy), iniciály, různé barvy písma a všudypřítomné závorky. Už v Malé maďarské pornografii (1984, ­česky 1992) se ukázal jejich narativní potenciál. Závorky zdůrazňovaly pornografické rysy ideologického jazyka, to znamená jazyka, jenž mocensky manipuluje, přivlastňuje, redukuje význam i funkce, a okleštěnost diskursu, jíž vytváří, konstruuje paranoidního čtenáře, který ve všem vidí dvojsmysly, narážky, významy jiné (respektive jakékoli). Vskutku husserlovské uzávorkování pak vyjadřuje nejen prostor pro autocenzuru, ale zprostředkovává specifickým způsobem i život v malém kádárovském Maďarsku. V Opraveném vydání, kde se střídají závorky kulaté, hranaté, špičaté, čímž vymezují různé časové i narativní roviny, se jejich primární význam ohraničování téměř vytrácí. Závorky vymykají, popírají, marginalizují a zdůrazňují současně, ale také vyškrtávají a nechávají mizet. Příkladem uzávorkované skutečnosti může být třeba vypravěčovo velkopáteční putování po konspiračních místech, kavárnách, které už „nejsou“. V ten okamžik se nám vybaví tradiční středoevropská topologie melancholické kavárny a postní patos se promění v tu ránu v ironický minutový román altenbergovského ražení a bernhardovského rozčilení.

Závorky rozloží celek na dílčí fragmenty: „Zásadním problémem (výstavby textu) je zde skutečnost, že malé krůčky jednotlivých hlášení odhalují tu malichernou strašlivost celku, jak se bezvýznamné poznatky posléze spojí v síť – v past na bezmocné, zneuctěné, nic netušící lidi. Zblízka je vidět jen nezáživnost maličkostí – a pak najednou krutost toho celého.“ Maličkosti nabývají podoby anekdoty (v původním významu toho, co nebylo vydáno), otec – gróf nicoty ve spílání rozdrobený do nekonečna se variujících nadávek – se doslova stává aforismem. Jenže příběh otce a rodiny má reprezentovat i dějiny země. A historie se prý dá vyprávět pouze v celku.

Hloupý a svobodný

Do soukromé historie „reprezentativní ro­diny“ a udavačské hermeneutiky vstupují i události velkých dějin, například teroristické útoky 11. září 2001. V tomto případě se však nejedná o tradiční zrcadlení, jak to známe z magickorealistických autorských mýtů. Situace není analogická, ale identická: „V jistém smyslu je pro mě teroristický útok v New Yorku stejně neuvěřitelný jako to, že mám tatínka agenta.“ Děsivost momentu, kdy se neuvěřitelné stává skutečným. Esterházy zdůrazňuje, že historická zodpovědnost by neměla být abstraktní, nýbrž osobní, a tak otci opatří společnost dalších „zrádců“. K pomyslným otcům, s jejichž selháním se vyrovnává, patří i Bohumil Hrabal. Pro mě osobně je však přítomnější nikoli kontextově jako ten, jehož převálcoval režim, ale textově jako autor Obsluhoval jsem anglického krále. I Esterházy dospívá v Opraveném vydání k jistému pikaresknímu „uvítězení“: „Jako bych v důsledku tatínkovy zrady zhloupl. Sedím na květnovém sluníčku, věje mírný vánek, světlo mě fakticky kolébá, vedle mě halasí společnost pivařů, a já jsem potichu a elegantně – hloupý.“

Jedná­li se o vlastního otce, jeví se hloupě i všechny tradiční koncepty středoevropské tíže dějin. Otázka nestojí, jak pochopit křivdy, jak ospravedlnit zradu, ale jak přežít: „Základní otázka zní: co není úplně jedno? Chceme­li zůstat naživu, musíme trvat na věcech, jež nejsou úplně jedno.“ A jaká je cena a váha lidské svobody: „Tatínkův život je přímým (a odpuzujícím) důkazem toho, že je člověk svobodný.“