Demokracie je dnes pouze jiný výraz pro kapitalismus, jenž se uplatňuje parlamentní formou. Současné demokratické systémy přitom nepřejí sociální emancipaci a svobodu zužují na možnost jednou za pár let hlasovat ve volbách.
Francouzský filosof Alain Badiou přišel s kontroverzní myšlenkou, že současným hlavním nepřítelem sociální emancipace není ani tak kapitalismus, jako spíš jeho ideologická metastruktura, jíž je demokracie jakožto uspořádání státu. Uvažuje tak o politickoekonomickém celku jako o „kapitalistickém parlamentarismu“.
Podrobit radikální kritice právě demokracii znamená vstoupit na tenký led, a to právě proto, že je nejsilnější a nejméně viditelnou ideologickou silou, do jejíž sítě jsme zapleteni – je bazálním dobrem takové čistoty, že dokáže legitimizovat jak válku (ve jménu jejího šíření nebo na její obranu), tak i jakoukoliv formu ekonomické despocie.
Reáldemokracie
Ideologie demokracie má stejnou funkci jako ideologie reálného socialismu: buď se nacházíme uprostřed mínění, které tvrdí, že v požadovaném režimu už jsme – podobně jako mohly být reálsocialistické společnosti ujišťovány o tom, že socialismu již bylo dosaženo –, nebo se statičnost figury dosažení nahrazuje pseudodynamikou floskule „socialismus je neustálý proces“.
Jsou to dvě metody stejného ideologického účelu – v určitém okamžiku se bude tvrdit, že demokracie/socialismu už dosaženo bylo, a následně, když situace dozraje do bodu, že už této tezi nikdo nevěří, začne převládat rétorika, že demokracie/socialismus je proces a my se nacházíme přímo v jeho středu.
Klíčové je, že funkce demokracie nesouvisí s pomyslnou realizací politické svobody, jak se často tvrdí – jejím smyslem je být pouhým šidítkem, které udržuje v chodu to, co ji samotnou nevděčně pohlcuje. To sugeruje jakýsi zásadní rozdíl mezi kapitalismem a demokracií namísto toho, aby demokracie byla vnímána jako další z rozporů kapitalismu. Funkcí demokracie jakožto státního zřízení totiž nakonec není nic jiného než funkce jakéhokoliv jiného státu – udržování statu quo, přičemž platí, že v situaci, v níž se nacházíme, je oblast možného rámována zužujícími se limity ekonomického reálna. Dějinný pohyb společností je tak podstatně silněji určován logikou oběhu kapitálu a jeho požadavků než kvazisvobodnou vůlí homo politicus. V jádru demokracie je jen mechanismus, který zamezuje pokusům o překonání aktuálního stavu (nebo regresům k nežádoucím katastrofám minulosti), žádný „vyšší smysl“ demokracie nemá.
Parlamentární reprezentace
Vztah mezi demokracií a kapitalismem lze ilustrovat figurou politickoekonomického systému založeného na soukromětržní stratifikační mašinérii. Ta odstředivě rozmetává celé sociální skupiny na a za okraj a formuje specifickou podobu třídní společnosti jakožto „materiálu“, který je následně zpracováván mašinérií zastupitelskou.
Důležité je zde umění (ne)rozlišovat – tedy vnímat demokracii a kapitalismus jako nikoli dva paralelní a diametrálně odlišné systémy, ale jako jeden celek. Platí totiž, že rozložení politických sil není prvoplánově dáno nějakou abstraktní „logikou demokracie“, ale právě logikou samotného způsobu ekonomické produkce a jeho sociálních důsledků. Kapitalistická ekonomika produkuje především specifickou strukturu společnosti, jež pak zhruba odpovídá volebním preferencím. To je důvod, proč demokracie jako realizovaná idea neexistuje: nemá svou vlastní inherentní logiku – její logika je odvozená a plně determinovaná režimem kapitalistické alokace lidských i přírodních zdrojů. Ačkoliv jsme přesvědčeni, že celek systému, v němž žijeme, je parlamentní demokracií, reálně žijeme v parlamentním kapitalismu.
Volby jako (ne)svobodný politický akt
V posledku je demokracie formalizována do „svobodných voleb“. Svobodných proto, že si můžeme vybrat a že de iure neexistuje monopolní politická síla, která by si uzurpovala pasivní volební právo. Konkurence a „otevřená soutěž“ politických stran je zde považována za vyčerpávající pojem (politické) svobody.
Tedy: pohybujte se v limitech nastavených pravidly hry kapitálu a ciťte se svobodní. Zastupitelské vlády se totiž pohybují v poli, které je předem vymezené nikoli lidskou svobodou, ale pravidly ekonomické hry, a jakákoliv politická volba tak není a nemůže být považována za svobodné jednání – je pouhou povolenou participací legitimizující aktuální řád věcí. Akt svobody zde byl formalizován do volby mezi dvěma fakticky stejnými možnostmi. Parlamentární kapitalismus je jen ohlupujícím divadlem, pokud přijmeme tezi, že zájem člověka a jeho naplňování leží nutně vně aktuálního politickoekonomického řádu.
Při radikální kritice demokracie je potřeba posunout se na abstraktnější úroveň: v době, kdy se pojem demokracie stal jen floskulí, je namístě uskutečnit krok zpět a nahlédnout demokracii ve světle obecnějších idejí: politické svobody, rovnosti všech mezi všemi, ekonomické svobody, lidské důstojnosti, které lze formálně zastřešit pod myšlenku sociální emancipace nebo – obstarožně řečeno – komunismu.
Demokracie pro všechny
Tato sociálněemancipační idea spočívá na několika bodech: na společnosti, ve které je vlastní seberealizace strukturálně otevřená všem, společnosti, která překonává sociálně darwinistickou dialektiku pána a raba, odstraňuje všechny formy dominance a obnovuje důstojnost pro ty, jimž byla odebrána sociálněstratifikační mašinérií starého řádu. V kostce se jedná o vymanění člověka z područí neviditelného systémového násilí. Každodenní realita širokého spektra obyvatel je v ostrém kontrastu se všemi těmito body. Nastavení planetárního systému funguje tak, že seberealizace jedněch je vystavěna na faktu, že druhým může spadnout jejich robotárna na hlavu.
Nespravedlnosti sociálně stratifikované společnosti jsou částečně tlumeny zbytky sociálních států prvního světa, ovšem v éře, kdy dosáhla ekonomická alokace planetárního rozměru, nemá smysl omezovat úvahy na úroveň národních států – materiální základnou relativního blahobytu prvního světa jsou světy druhé a třetí. Oblečení, které zakrývá moji politickou nahotu, je nasáklé krví, potem a slzami bangladéšského dělníka.
Úvahu lze uzavřít jednoduchým závěrem: to, co dnes nazýváme demokracií, je pouhá ideologická fikce, která zakrývá skutečný stav věcí a jejich pohybu a znemožňuje změnu směru v situaci, kdy dějinná tendence směřuje do trojjediné sociální, ekonomické a politické katastrofy. Jinými slovy: pokud nechcete odstranit sebevražednou ekonomickou despocii, demokracie ve vašich ústech je jenom ideologickou falší.
Autor studuje filosofii na FF MU.