Co dělat?

Nestává se často, aby revoluční komunista a reformistický sociální demokrat zabředli do společné debaty o svých východiscích. Jednou z výjimek je záznam moderovaného rozhovoru mezi filosofy Alainem ­Badiouem a Marcelem Gauchetem. Kniha už svým su­gestivním názvem Que faire? (Co dělat?) nenechává nikoho na pochybách, že diskuse nepovede ke shodě. Letos rozhovor vyšel pod titulem What Is To Be Done? také v anglickém překladu.

Podobné začátky, jiné konce

Není bez zajímavosti, že přívrženec Čínské kulturní revoluce Badiou pochází ze sociálnědemokratického prostředí – jeho otec Raymond Badiou byl socialistickým starostou Toulouse mezi lety 1944 a 1958 a sociálnědemokratické byly i počátky Badiouovy politické angažovanosti na École Normale Supérieure, kde zakládal socialistickou skupinu. Roztržka se socialisty a parlamentní levicí začala během alžírského povstání, vůči kterému tehdejší parlamentní garnitura zaujala represivní postoj. Ještě na počátku šedesátých let se nicméně Badiou s jistými úspěchy účastnil politiky. Jeho postup ve stranické hierarchii přerušil až květen 1968, kdy se stal komunistou. Jeho poměr k Francouzské komunistické straně (PCF) se ale v ničem nelišil od postoje ke zbytku parlamentní levice – vnímal ji jako nepřítele. Aktivisté komunistické strany měli podle něj zájem na tom, aby si uhájili monopol mezi dělníky ve francouzských fabrikách, a bránili „konkurenčním“ komunistům v jakémkoliv kontaktu s průmyslovým proletariátem. Za takové situace se „spontánní ideologií“ mladého komunisty stala francouzská varianta maoismu, zaměřená proti stranické byrokracii a nomenklatuře. Zkostnatělá komunistická strana byla v takovém pojetí nikoli součástí řešení, ale problému.

Marcel Gauchet naopak pochází z tradičního katolického prostředí, opírajícího se o gaullismus. Jako mladý čtenář Marxe za­­ujal během alžírské války velmi podobné stanovisko jako Badiou, a to jak k antikoloniálnímu boji, tak i k chování PCF, jejíž špičky přistupovaly k aktivistům čistě instrumentálně jako k šachovým figurkám sloužícím zájmu vrchních pater stranického aparátu. Gauchetovou vášní se stal „komunismus rad“, který situuje do anarchosyndikalistické tradice. Nepřekvapí, že nástup ultralevice na politickou scénu v květnu 1968 pozoroval nejprve s nadšením. Potlačení „rudého května“ ovšem Gaucheta dovedlo k úplně jiným závěrům než Badioua. Namísto věrnosti komunistické ideji zvolil pragmatičtější reformismus, který odmítá slepou uličku komunistického militantismu a naopak přijímá parlamentní demokracii a věří ve společenský pokrok v rámci jejích struktur. Z mladého komunisty se stal levicový pragmatik a stoupenec francouzské Socialistické strany (PS).

Stát a teror

Navzdory určitým společným historickým východiskům, sdílené skepsi k vládě kapitálu a společné afinitě k filosofii se však dnes oba účastníci rozhovoru neshodnou prakticky na ničem zásadním. Co se týče interpretace komunismu jakožto ideje a historického projektu, vnímá jej Gauchet především jako zradu původního Marxova záměru, k níž došlo nejpozději s Leninem, ovšem ani se samotným Marxem se příliš nemazlí a v 21. století už s ním nijak zvlášť nepočítá.

Badiou naproti tomu situuje počátek selhání komunistického emancipačního projektu do okamžiku přijetí represivních mechanismů ze strany emancipačních proudů v reakci na brutální potlačení Pařížské komuny roku 1871. Jednou z reakcí byl sociálnědemokratický reformismus, který Badiou nazývá „parlamentním kretenismem“, druhou pak revolučně militantní cesta, opírající se o vojenské metody sebeorganizace – pokud má být revoluční vzpoura úspěšná, musí se dít za vedení specializovaného, militarizovaného a extrémně disciplinovaného aparátu. Ačkoliv se leninismus ukázal jako úspěšná strategie vedoucí k uchopení státní moci, podle Badioua narazil na své limity, když měl začít provádět reálnou politiku. Militarizovaný aparát strany se stal modelem pro „kasárenský socialismus“, kterému byla podřízena celá společnost. Pro Badioua je tak leninismus brilantní politickou invencí, která však uvízla v osidlech revoluční teorie 19. století.

Kritice sovětského modelu socialismu se, jak je patrné, oba diskutéři věnují zevrubně, stejně jako pojmu totalitarismus, pomocí něhož Gauchet klade fašistické, nacistické a komunistické režimy do společné množiny – což je teze, která je pro Badioua neakceptovatelná. Když Gauchet trvá na tom, že teror je inherentní součástí komunistické ideje a že třeba monstrprocesy jsou vepsány v totalitní logice komunismu, připravuje tím půdu pro jednu ze symptomatických Badiouových tezí, kterou je „oddělení státu a revoluce“. Pro francouzského postmaoistu totiž teprve logika státu vnáší do komunistické ideje teror a vede k totalizaci společnosti. Tento názor vyvěrá z přesvědčení, že jednou z „politických pravd“ kulturní revoluce byla vzpoura proti ustavující se státní byrokracii Čínské komunistické strany. Krátká politická epizoda čínské kulturní revoluce, konkrétně období mezi lety 1966 a 1968, pro Badioua představuje první autentické komunistické hnutí vůbec. Selhalo však kvůli vnitřním neshodám, obscénnímu násilí, nedostatku organizace, rezistenci ze strany středních stranických kádrů a nakonec i povolání armády.

Krocení kapitálu strachem

Pozoruhodná je Badiouova argumentace na obranu revoluce, která si vyžádala až půl druhého milionu lidských životů. Takové číslo se prý v přepočtu proporcionálně neliší od počtu obětí francouzského teroru, na jehož základě by ale nebylo namístě odmítat republikánskou tradici. Badiou ostatně říká, že překonání státní moci se sotva může obejít bez masivní materiální i lidské destrukce. To, co Gauchetovi stačí jako argument k tomu, abychom se takové iniciativě vyhnuli, znamená pro Badioua nutnost, které se na cestě k emancipované společnosti nelze vyhnout. A to i přesto, že většina násilností byla v Číně páchána mezi jednotlivými frakcemi a v důsledku odporu státní byrokracie a armády. Naopak tam, kde měla převahu silně organizovaná maoistická ultralevice (například v Šanghaji), k násilnostem údajně docházelo jen sporadicky.

Toto téma odhaluje rozpor v pojetí totalitarismu mezi oběma debatéry. Zatímco pro jednoho je totalitarismus mechanismem univerzální politizace všeho, druhý vychází z představy, že se původně politická síla integruje do státních mocenských mechanismů, které veškeré své úsilí vynakládají naopak na depolitizaci společnosti.

Návrat komunistické hypotézy nakonec považuje Badiou za nezbytný i z toho důvodu, že právě silná ultralevice historicky umožnila určité úspěchy reformistického hnutí. Za základní politický nástroj, který má umožnit zkrocení kapitálu a jeho podřízení obecnému zájmu, je v takové interpretaci považován strach. Kapitál, který se nebojí, je kapitál, který nelze zkrotit. Navzdory tomu, že se během rozhovoru reformista s komunistou neshodli prakticky na ničem, v tomto bodě dochází k vzájemné dohodě: vzkříšení komunistické hypotézy je nutnou podmínkou možnosti pro jakoukoliv potenciální úspěšnost reformistických snah. Reformismus fungoval pouze za určité mocenské konstelace, která už dnes neexistuje. Rozpor na levé straně spektra mezi radikálním a umírněným křídlem ovšem ve své době umožnil aspoň centristickým tendencím jejich historický úspěch.

Autor je filosof.