Osvědčené zbraně střílí dobře

Když David Jařab před dvěma lety odcházel z rozpadajícího se Pražského komorního divadla, celý divadelní svět napjatě očekával, jak si poradí bez osvědčeného hereckého souboru a prostoru Divadla Komedie. Následnou inscenací Osamělá srdce v Divadle Na zábradlí nakonec ukázal, že jeho schopnosti nejsou až tak podmíněné souborem ani místem. Přesto ale tehdy do hlavní role obsadil Stanislava Majera, se kterým nazkoušel své poslední – a Osamělým srdcím v lecčems velmi blízké – představení v Komedii, adaptaci novely Josepha Conrada Srdce temnoty. Podobně postupoval v autorské inscenaci Artaud v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde pracoval s kmenovými herci Divadla Komedie – se zmíněním Stanislavem Majerem a Jiřím Černým.

Autentické zachycení doby

S dalším počinem Jařab opustil jeviště komorních scén s jasně profilovanou dramaturgií a vstoupil na Novou scénu Národního divadla. A možná právě nejistota neozkoušeného prostředí ho přinutila vsadit na zbraně, jež mu jsou nejvlastnější. Opět využil všechny inscenační postupy, které z něho činí jedinečného a výrazného režiséra. Navíc se rozhodl pod názvem Kvartýr adaptovat novelu Poslední zvonění pražského německy píšícího autora Johannese Urzidila, s jehož Weissensteinem před lety ohromil divadelní publikum.

Příběh dívky, která ve válečných dobách pracovala jako služka u německo­židovských manželů a po jejich útěku si přišla na velký majetek, režisér nikterak neaktualizuje. To ostatně nedělal nikdy. Síla jeho režijního gesta tkví v dokonalém a autentickém zachycení doby. Jeho hrdinové jsou ale právě díky této autenticitě uvěřitelní, a tak se jejich osudy nakonec diváka dotknou mnohem víc, než kdyby se je snažil za každou cenu naroubovat na současný svět.

A stejná věc se mu podařila i tentokrát. Zmíněné věrohodnosti pomohly dobové kostýmy Jařabovy dvorní kostymérky Sylvy Zimuly­Hanákové a také jeho vlastní scénografie: vzorované tapety, starožitný nábytek, kovové posuvné dveře výtahu. Ač se může zdát, že se režisér vydal cestou iluzivního, a tedy poněkud konzervativního zobrazení, není tomu tak. Pracuje s výrazně zcizujícími prvky: na jeviště, které částečně přepažil stěnou, a vytvořil tak znepokojivě pokřivený a jaksi neuzavřený prostor rozbíhající se do hlediště, posadil i některé herce, kteří zrovna nehrají, pianistku, a dokonce nápovědu. I tak se ale Jařabovi podařilo neztratit onu dobovou věrnost.

Důraz na text

Nemalý podíl na vydařené inscenaci mají i herci, především Natálie Řehořová, jíž si režisér vypůjčil ze souboru Divadla Na zábradlí. Hlavní roli Mařky, čestného děvčete bezmocně se zmítajícího v kruté válečné realitě, hraje s jistotou a v dlouhých monolozích, v nichž se navíc ostře střídají emoce, ukazuje až překvapivě široký herecký rejstřík. O něco plošší je postava její sestry Jožky v podání Jany Pidrmanové. Roli hloupoučké a rozmazlené dívenky, která se pro pocit moci s klidem odevzdá mladému esesákovi, snad ale ani nelze modelovat příliš plasticky. I ona však nakonec – stejně jako všechny ostatní postavy – tvoří jen jakési pozadí příběhu protagonistky.

Celé představení otevírá Mařčin monolog, do něhož jen pozvolna začínají vstupovat další figury. Do děje vcházejí překotně, jako by se hlavní postava rozpomínala, co se vlastně událo, a jako by její vzpomínky postupně vyplouvaly na povrch. David Jařab příběh nestaví lineárně, na scéně se simultánně odehrává několik situací, lépe řečeno situace a její zpětná reflexe. Jednotlivé scény se přelévají jedna do druhé a role Mařky nenápadně osciluje mezi vypravěčkou a aktérkou vyprávěného. Na jevišti tak vzniká snový svět a kontury příběhu se stírají.

To je ostatně devíza téměř všech Jařabových inscenací, které divákovi nic neusnadňují a nikdy neříkají vše – vždy si uchovávají tajemství. Jařab dokáže uchopit mnoho desítek let starý text, převést ho na jeviště se vcelku realistickou scénografii, postavy obléct do dobových kostýmů, a přesto vytvořit zcela originální a neotřelou inscenaci. Jeho síla tkví bezpochyby v prvně jmenovaném: v interpretaci textu a využití jeho síly. V Kvartýru se totiž v podstatě jenom mluví, akcí je tu poskrovnu, zásadní události se odehrávají kdesi za scénou a k divákovi se dostanou už jen ve slovech. Tento princip Jařabovi dovoluje adaptovat pro divadlo i texty, které se na první pohled mohou zdát neadaptovatelné nebo příliš epické. Režisér jimi dokáže s invencí proplouvat a převádět je do dialogů nečekaným způsobem a navíc jim umí neméně nápaditě, byť v podstatě skromnými prostředky, vdechnout život na scéně.

Inscenací Kvartýr David Jařab tedy opět potvrdil, že onu osvědčenou hereckou partu a důvěrně známý prostor opravdu zas tak nutně nepotřebuje. Má totiž naprosto osobitý jazyk, který dokáže ovládnout i velkou plochu Nové scény.

Autorka je divadelní kritička.