Angel Olsen

Spojení vyhraněného, možná až lehce agresivního pohledu na svět s ženskou křehkostí bylo vždy velmi vděčné a v pop music zvláště. Například indie scéna je dívčími kapelami doslova posedlá. Jde vlastně o celou estetiku, jejímiž praktickými výsledky jsou více méně nehudební fascinace mužské části publika, ale také určité omlazení žánrů, které se opotřebovaly převážně v mužských rukou. Alba skupin jako Dum Dum Girls nebo Vivian Girls poskytují dobový mustr, jak by měla dívčí kapela znít, aby se o ní psalo na hipsterských hudebních blozích. Bohužel to občas působí, jako by tvorba celé řady dalších podobných formací byla generovaná automaticky – jakousi pozdní, afektovanou a už dávno bezpečnou dívčí kolonizací původně maskulinní rockové estetiky, bez individuální vize.

Nahrávky americké písničkářky Angel Olsen naštěstí dojem, že současný „ženský alternativní rock“ je vyráběn čistě zakázkovým způsobem, dokážou přesvědčivě zpochybnit. Zejména to platí pro její druhé, letošní album Burn Your Fire for No Witness, které vyšlo na labelu Jagjaguwar. Na stejné značce vyšly také desky kanadské indiefolkové zpěvačky Julie Doiron, novozélandského postpunkového tria The Dead C, alternativně rockových Dinosaur Jr. nebo třeba skupiny Women, jež je ovšem navzdory názvu tvořena muži.

Tříšť ozvuků

Když řekneme, že písničky Angel Olsen neobsahují nic, co bychom neznali z jiných, starších folkových a rockových skladeb zpívaných ženami, nezní to moc slibně. A přesto právě v tom tkví síla této písničkářky. Její osobitost spočívá v autenticitě. Jako by formě, která se už dávno stala dobře prodejným produktem, vrátila původní smysl. Její nové, na první poslech obyčejné, i když působivé album má schopnost zavést nás do časů, ve kterých všechno to ženské křičení nebo naopak procítěné zpívání bylo ještě vzrušující.

Olsen nemá nejmenší ambici inovovat ženské písničkářství. Naopak, vrací se zpátky. Možná je to trochu retro, možná je v tom trocha naivního snění, rozhodně však nejde o kopírování jednotlivých stylových prvků, ale o celkové naladění. Ti, co v devadesátých letech milovali alba Sonic Youth a Pixies a nad postelemi jim visely plakáty Kim Gordon a Kim Deal, mohou letošní desku Angel Olsen považovat za svůj splněný sen. Album totiž zní jako imaginární či snad nikdy nevydané sólové nahrávky zmíněných hudebnic. Podobně blízko má ale i k tvorbě Cat Power nebo třeba Scout Niblett.

I když písničkářka tvoří v souladu s indie estetikou devadesátých let, nepůsobí jako někdo, kdo by chtěl žít v minulosti nebo těžit z nostalgických energií, které současnou nejen hudební popkulturu do značné míry ovládají. Olsen prostě vzdává poctu hudbě, kterou má nejraději. Zdá se, že tento eklektismus zahlazuje všechny rozpory. Zpěvačka se na svých albech na chvíli schová za stěnu kytarového hluku a vzápětí procítěně zpívá do tlumeného akustického podkresu – v tu chvíli by nebylo těžké uvěřit, že jde o folk šedesátých let. Ambientní zvuková hloubka jiných skladeb zase připomíná ranou tvorbu písničkářky Grouper z počátku milénia. Zdánlivě prosté písně tak provází tříšť všemožných ozvuků. S opakovaným poslechem tento dojem ještě nabývá na intenzitě.

Redukcí ke kořenům

Nejde však jen o okouzlení hudební minulostí. Angel Olsen má velice blízko také k soudobému americkému folku Billa Callahana a Bonnie Prince Billyho (na jehož albech se podílela jako vokalistka). Jejich společný sklon na jedné straně k lo­fi a na straně druhé k pečlivému aranžování písní je zřejmý. Snad by se dalo říct, že Olsen dospívá ke „kořenům žánru“ redukcí – její tvorba je do určité míry anachronická, nevznikla však kupením přejatých stylových prvků či gest, ale naopak systematickým odkládáním všeho nadbytečného. V jejích písních není nic navíc, a právě proto působí velmi intenzivně – jako by vyvěraly ze silné vnitřní tenze.

Olsen ovšem před posluchači neotevírá tajné komůrky svého srdce. Její výpověď je mnohem více estetická než emocionální. Vše, co v jejích skladbách najdeme, je v první řadě odrazem její subjektivní představy o ideální demonstraci žánru. City, které na svých deskách předkládá posluchačům, se ona sama nikdy nenechá zcela pohltit. Největším kladem nového alba je vlastně fakt, že vše slouží kompozici celku. Každá jednotlivost má své předem dané místo. Výsledkem je, že jednoduché a zcela přirozené skladby zároveň působí jako součást promyšleného konceptu. Nebo lépe řečeno: ryze upřímného konceptu.

Skromný klenot

Dvě doposud vydaná alba Angel Olsen si posluchač nesplete. To první, Half Way Home z roku 2012, je mnohem jednotvárnější a v podstatě se omezuje jen na čistě folkové aranže. Letošní počin je svou větší hudební rozmanitostí mnohem ambicióznější. Povzbudivé je také, že zpěvačka napodruhé netěží ze stylu, který jí už jednou přinesl úspěch, naopak hledá nové vzorce či spíše – vzhledem k výše popsané eklektičnosti – nové kombinace. Přestože aktuální nahrávka Angel Olsen je v rámci současného ženského rockového a folkového písničkářství poměrně výjimečná, není to ten typ výrazného dobového alba, které je napodobováno a kopírováno. Ne kvůli tomu, že by nebylo dostatečně dobré, spíše proto, že v sobě nemá nic dostatečně efektního, aby to mohlo být patřičně využito. Deska Burn Your Fire for No Witness zůstane skromným klenotem pro šťastlivce, kteří se umějí zastavit v slepých ramenech, mimo rychle se valící popkulturní trendy.

Autor je redaktor časopisu Živel.