Možná bychom neměli dělat nic

Uměleckými druhy a žánry se pohybujete celkem volně. Co vás přivedlo k divadlu a v čem vám tento druh umění vyhovuje?

Od roku 2011 do své práce zapojuji figuranty, živé prvky, herce. Vzniká tak dočasný prostor pro vytváření modelových společenských situací, sdílení nebo naopak konfrontaci. U divadelní inscenace mi vyhovuje pomíjivost a následná existence mýtu, přehnaně řečeno.

Jak vznikl cyklus Občan a věc?

Nejprve vznikl text. Dostal jsem nabídku zúčastnit se konference o architektuře ve Vědecké knihovně v Hradci Králové. Měl jsem udělat přednášku o konkrétní poezii a říkal jsem si, že vztah písma a architektury je docela zajímavý. Když jsem na tom začal pracovat, zjistil jsem, že by to mohl být dialog, performativní lekce. To byl impuls pro další práci.

Výchozím bodem cyklu však byla osobnost E. F. Buriana. Jak to souvisí s performativní lekcí?

Mám velký archiv textů o konkrétní poezii. Jedna složka je věnována voicebandu, Burianovi a jeho divadlu D 34. Jde o přepis rozhlasového pořadu z šedesátých let. Zaujala mě na tom právě performativní forma. Burian se svým voicebandem pro mě představuje politikum. Lidské tělo jako orchestr, který zesiluje všechny zvuky vydávané tělem. Výkřik jako citoslovce je třeba chápat v politické rovině. Je to volání po pozornosti.

Rozhodl jsem se, že budu Buriana konfrontovat s imigrantskou politikou. Už v názvu Občan a věc je jasný akcent na něco politického a naopak na cosi zbaveného politického statusu. Třeba imigranti v jistém smyslu pozbývají statusu občana a jsou suspendováni na zcela nepolitickou úroveň věci. Najednou se dostanou do utečeneckého tábora a tam často celé roky čekají, rodí se jim děti, a přitom jsou vyloučeni ze zbytku společnosti. To je další zásadní téma cyklu. Tábor je místo, kde panuje abnormálně jiný vztah vůči politickému uspořádání kolem, což je pro mě velice důležitý moment.

Jak se celý projekt, rozvržený nakonec na dva roky, vyvíjel?

Nikdo z nás netušil, že to bude tak monumentální záležitost. Zatím vzniklo pět velkých představení, v nichž figuruje spousta lidí, ale tematicky stále řeší tu samou věc. Nejprve formou historické sondy, pak skrze aktuální problémy současnosti a pátý díl už směřuje k budoucnosti. Začínali jsme zpracováváním historických pramenů, byla tam přehršle významů, odkazů, ale jednalo se o intelektuál­ní věc, ve které nebylo možné se vyznat. Vykrystalizovalo však téma, které se dále redukuje a pro které se hledá ideální forma. Postupně šla historie do jisté míry stranou a věnovali jsme se aktuální situaci, v níž se nacházíme a o níž musíme podat srozumitelnou zprávu.

Měnila se i forma komunikace mezi diváky a děním na scéně?

Snažím se vytvořit demokratickou zónu, jako určitý ideální model fungování společnosti, do níž může publikum volně vstupovat a zasahovat. Vnímám divadlo především jako laboratoř. Zároveň tak vzniká jakýsi pedagogický model – divák se emancipuje a snaží se získávat nějaké informace. Výměna je oboustranná.

Jakým způsobem se v posledních inscenacích odráželo aktuální společenské a politické dění?

V podstatě jde o téma katastrofy, kterou ne­­můžeme bezprostředně ovlivnit, protože se děje člověku za zády, a člověk zjistí, o co jde, teprve když už je pozdě. Dalším zásadním tématem je akceptování druhého jako sobě rovného. Proto se také na inscenaci podílela skupina postižených lidí. Někdo druhý, vyloučený, totiž může být i umělec – koneckonců umělec sám o sobě je dost zvláštní postavení: je, není, vynoří se, zmizí, existuje, jenom když je potřeba, a částečně se neustále ocitá v pozici vyloučeného.

Čím se při těchto úvahách inspirujete?

Většinou vycházím z psaného textu. A naopak – výsledkem projektu má být první kapitola knihy. Abych byl schopen tu první kapitolu napsat, musím dělat toto představení, které se teď svým způsobem chýlí ke konci, může skončit řekněme na konci roku, a tím bude první kapitola hotová. Kniha bude mít tři kapitoly. Dalo by se říct, že od konce roku 2012, kdy jsem začal na té knize pracovat, z ní vycházejí všechny moje aktivity.

Pokud jde o konkrétní podněty, důležitým myšlenkovým zdrojem je pro mě filosof Giorgio Agamben a jeho knihy Homo sacer či Prostředky bez účelu – především otázky výjimečného stavu, stavu výjimky, tedy toho, co vytváří nějaké diametrálně odlišné podmínky než ty, v nichž se pohybujeme. Místem takových výjimek je vězení, koncentrák nebo právě utečenecký tábor. Jde mi o tematizování těchto výjimek – je to něco, co vypadává z běžného vnímání věcí. Dost možná, že i divadlo funguje na podobném principu výjimečného stavu.

Proto jste ve své inscenaci pracoval s postiženými lidmi? Jejich svoboda byla v divadelních podmínkách velmi překvapivá.

Ano. Ve čtvrtém dílu jsem se snažil ukázat možnou koexistenci dvou odlišných řádů, tedy herců jako osob, které se neustále přetvařují a mění svoji tvář na požádání, a lidí, kteří představují naprosto spontánní a iracio­nální protipól. Otázka neschopnosti uvolnit se, být šťastný je pro mě důležitá.

Zatím poslední díl cyklu je o budoucnosti. Na jeho konci stojí otázka a možná i odpověď v podobě pána, který od začátku do konce představení pouze sedí na jakémsi lešení a nic nedělá… Co by podle vás měl člověk dělat?

Možná bychom neměli dělat nic. Ale to by měla být spíš otázka. Ten text končí otázkou, není to žádné potvrzení, chybí tečka, která by to uzavírala. Ale asi by bylo ideální, kdyby byl člověk schopen nedělat nic, protože svou aktivitou působí velké problémy. To by bylo to nejradikálnější, co by člověk mohl udělat. Krok zpět.