Nesvoboda malby

Kromě dlouholetého společného pedagogického působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové pojí Jiřího Davida a Milana Saláka také spolupráce tvůrčí, především v seskupení Reality, jehož součástí je ještě Jan Kadlec. Jejich nejnovější společný projekt, představený v galerii Kvalitář, navazuje na předchozí tvůrčí směřování obou umělců, v němž se pojí médium malby se spekulativním gestem. David se již léta na české umělecké scéně profiluje jako vysoce individuální, mediálně výrazná osobnost, spjatá s několika navzájem se proplétajícími a neustále inovovanými tvůrčími proudy. Salák je známý především díky konceptuální práci s malířským řemeslem, ale také jako organizátor kolektivních uměleckých akcí a jako kurátor. Toto jeho zaměření lze ostatně rozpoznat i v aktuál­­ní společné výstavě.

Tradiční a konceptuální

Návštěvníkům se po vstupu do galerie na­­skytne pohled na rozsáhlý klenutý prostor, v němž je pouze šest v prostoru místnosti se poněkud ztrácejících nástěnných maleb, které reagují na starší obrazy autorů. Na rozdíl od původních děl, jež jsou obrazy­artefakty, se zde jedná o výtvory, které existují ve vymezeném časovém úseku výstavy a musí po jejím skončení zaniknout. Divák je postaven do zvláštní situace: na jedné straně zde vidí něco výsostně tradičního, neboť nástěnné malby asociují až historický sakrální prostor, na straně druhé naráží na autory proklamovaný „konceptuální“ přístup, vymezující se vůči současné malířské rutině. Do jaké míry je toto snažení autorů po argumentační i tvůrčí stránce skutečně zajímavé či přínosné?

Když roku 1920 historik umění a teoretik expresionismu Wilhelm Worringer ve své „pohřební řeči“ nad expresionismem de facto konstatoval, že z hlediska tvůrčího přínosu nahradil malbu a sochu kritický diskurs o nich, bylo to mimo jiné spojeno i s nemožností klasických výtvarných médií zaujmout v životě společnosti tak výraznou pozici, jak tomu bylo v minulosti. Tisíckrát opakovanou ozvěnu tohoto konfliktu mezi intelektuálním a výtvarným sdělením můžeme nalézt v dvojkolejnosti tvůrčí pozice Jiřího Davida, který výtvarné dílo doplňuje angažovanými texty, i v řadě spekulativních realizací Milana Saláka či projektech skupiny Reality – a nyní také v pojetí výstavy v Kvalitáři. Jistě nelze zapomínat ani na lekci Marcela Duchampa a konceptualistů, obecně přítomnou ve většině současného umění. A našly by se i jiné souvislosti. Intelektuální diskuse nad tradicí zatíženým médiem malby ostatně sahá minimálně k manýrismu.

Suverénní naivita

Didaktičnost, se kterou oba autoři chtěli realizovat svoji tezi o nekomerční povaze maleb přenesených na stěnu, může působit poněkud naivně a ve výsledné podobě se spíše proměnila ve volnější variaci na původní díla. Pokud pohlédneme do historie nástěnné malby, sahající daleko před vznik závěsného obrazu i jeho chápání jako tržního artefaktu, nelze si nepovšimnout její role jako čisté reprezentace. Zákazníkova investice do umělcovy práce nesla svůj zisk právě a jenom ve spojení se sdělením obrazu prostřednictvím jeho vizuální řeči. Tento akcent na reprezentaci s sebou nese i jisté zdůraznění služebné role, ať už jde o podřízení se architektuře, funkci prostoru a místa, anebo, jako na přítomné výstavě, podřízení se „tezi“ autorů. Z historického hlediska tedy nástěnná malba příliš „svobody“ oproti nástěnnému obrazu neposkytuje.

Konceptuální gesto autorů do jisté míry zastiňuje hodnotu samotného malířského projevu. Podívejme se však na samotné obrazy. Některé, jako Salákův obraz řadící se do cyklu leteckých „druhých horizontů“ či Davidův „vesmírný“ obraz, se vážou k širším sé­­riím se specifickým tematickým a formálním řešením. Naopak celá řada dalších maleb, ať již se jedná o Salákova zátiší s botami či Davidův portrét, jsou spíše přehlídkou standardního malířského řemesla, jak se ho jeho adepti učí již po staletí. Jistě můžeme ocenit malířovu vizuální senzitivitu v podání portrétu či vtip ve „vangoghovském“ zachycení vlastních bot, nicméně celkově je tato hra umělců naplněna aurou suverénní naivity a působí vlastně jako zbytečná práce.

Je dobře, že autoři ve vedlejší prostoře vystavili i svůj starší projekt, vzniklý v rámci skupiny Reality. Jejich umné falzifikáty obrazů Václava Špály tentokrát dokonce doplnil jeden mezi nimi skrytý originál. Tento starší projekt, který rovněž spočíval v reinterpretaci modernistického paradigmatu autenticity autorského závěsného obrazu a současné úlohy tradiční malířské práce, lze rozhodně pokládat za vydařenější.

Autor je kurátor a kritik.