Manický neklid Martina Kippenbergera

V roce 1953 se v Dortmundu narodil řediteli dolu a kožní lékařce syn Martin. Otec byl většinou v práci a Martin vyrůstal – jako prostřední dítě mezi čtyřmi dcerami – v ryze ženském prostředí. Celý byt byl vytapetovaný grafikou velkých jmen klasické moderny – od německých expresionistů až k Picassovi. Martin je začal kopírovat již v dětství: „Chtěl jsem být umělec už jako děcko. Jediné, co jsem v životě uměl, bylo kreslit a malovat. Nic jiného mě nebavilo. Prošel jsem celé dějiny moderního umění, které doma visely jako grafiky od podlahy až po stropy. Pomalu jsem přestával kopírovat a začínal imitovat všechny styly. Rychle jsem zvládl Chagalla a taky Kleea. Nejvíc mi učaroval Kokoschkův portrét Adenauera v porýnské krajině – ten se totiž dal těžko napodobit. Otec mi pak řekl, že když chci být umělec, musím si najít svůj vlastní styl. To mi dělalo dlouho potíže, až jsem nakonec přišel na to, že nemít žádný styl je taky styl.“

Dieser Mann sucht eine Frau

V roce 1978 se na západoberlínských ulicích na nejrůznějších místech včetně záchodkůobjevily malé nálepky velikosti vizitky. Byla na nich fotografie sebevědomého mladého muže v obleku a s kravatou. Jeho bleskem nasvícený obličej působil jako z jiného světa. Pod snímkem byl nápis Tento muž hledá ženu a adresa: Martin Kippenberger, Segitzdamm 2–4, Berlin 61. Tento na první pohled sebeironický vtip měl – alespoň podle svědectví jedné z autorových sester – vážné pozadí.

Nepovedený syn, který nevydržel bez pití a už v šestnácti prodělal antidrogovou terapii, chtěl údajně opravdu zakotvit a najít domov a ženu. To se mu podařilo až necelý rok před smrtí. Mezi berlínskou akcí a posledním přístavem ve východním Rakousku leželo dvacet let života vyplněného projektem kippenbergerizace světa, jak jeho neklidnou tvorbu a přelétavý život pojmenovali přátelé a pamětníci.

Dílo, které po sobě Kippenberger zanechal, je tak rozsáhlé a heterogenní, že by stačilo nejméně na pět velkých retrospektiv. Letos, necelých deset let po jeho smrti, ho přibližují dvě velké výběrové přehlídky: ta jarní v Tate Modern v Londýně už skončila, ta druhá právě probíhá v Kunstsammlung K 21 v porýnském Düsseldorfu. Prezentuje téměř 200 obrazů, objektů, instalací, kreseb a dokumentů.

Podívejme se blíže na některé zastávky tvorby tohoto provokativního muže, který vlastní biografii ostentativně postavil do středu svého usilování. Počin, který v současné mega-egomanské době přitahuje nejen zájemce o současnou výtvarnou tvorbu, ale i umělce a organizátory uměleckého provozu.

Punk, politika, poprask

Koncem sedmdesátých let byl Západní Berlín plný punku. Kippenberger tam přijel z Florencie, své první umělecké štace, kde se mu však příliš nedařilo. Spolu s Giselou Captainovou, učitelkou základní školy, která si ze své profese přinesla mimořádnou frustrační toleranci, otevřeli v jednom patře prázdné tovární haly Büro Kippenberger. Martin do něho investoval celé dědictví po otci, které se mu za příští čtyřiroky podařilo prošustrovat. Organizoval velké punkové koncerty, filmové festivaly a v prostorách haly samozřejmě také vlastní výstavy. Metodu jeho akční práce z oné doby charakterizuje následující příhoda: při jedné konfrontaci s punkery byl ztlučen tak, že skončil s natrženým nosem – po ošetření si svůj ovázaný obličej nechal ihned vyfotografovat a rychle zhotovil plakát s fotkou a s provokativním titulem Dialog s mládeží. Ten v různých verzích distribuoval po galeriích a vylepoval po ulicích.

V době explodujících cen za mladé německé umění skupiny Junge Wilde, kde kdysi začínal, ironizoval Kippenberger panující umělecký provoz akcí Milý malíři, namaluj mi, aneb Pubertou k úspěchu: u jednoho profesionálního malíře velkých plakátů si podle vlastních předloh nechal namalovat 12 obrazů, které vystavil v alternativní, městem dotované galerii. Mimochodem: několik z nich prodala až loni za šestimístné dolarové částky jedna newyorská galerie.

Paralelně k uměleckým aktivitám si Kippi, jak jej nazývali přátelé, uskutečnil dva sny z mládí – zahrál si ve filmech tří ženských režisérek. (Jednou z nich byla dokonce avantgardní filmařka Ulrike Oettingerová, která jej obsadila do snímku Obraz jedné alkoholičky.) A za nabídku doživotního bezplatného stravování daroval jednomu berlínskému hotelu šedesát, tentokrát vlastnoručně namalovaných obrazů, které tam měly neustále viset na stěnách.

Kippenbergerovy umělecké aktivity probíhaly podle jednoduchého, ale mimořádně efektivního schématu: rozsáhlá síť známostí mu poskytovala nejrůznější podněty nebo sama vytvářela nekonvenční situace, které Kippi sám kreativně přiostřoval do akcí nebo projektů. Zájem medií nejdříve musel upoutávat sám, ale od určitého okamžiku se při rostoucím počtu patřičně extravagantních aktivit rozběhl mediální kolotoč sám od sebe.

Na rozdíl od dnešní všemu dominující globalizované detabuizace veřejného i soukromého života poskytovalo poslední desetiletí před pádem berlínské zdi ještě poměrně široký potenciál možností provokovat. Dva příklady za všechny: 1. Punk byl trnem v oku bulvárního tisku; 2. Německá politika měla v komunismu a terorismu RAF dvě velká tabu. Vládnoucí CDU pod kancléřem Helmutem Kohlem se nechávala svést ke zlostným reakcím už jen na pouhé pozitivní znázornění některého detailu Honneckerova politického systému nebo vůbec reálného socialismu. K tomu tehdy postačil Kippenbergerův obraz Sympatická komunistka (1983). Hezká dívka se špičatou čepicí Rudé armády z dvacátých let, která byla jen nevinnou parodií stylu Junge Wilde, vzbudila oficiální nevoli stejně jako autoportrét Prosím neposílat domů, na němž se Kippi – se stejnojmenným nápisem na tabulce kolem krku – zvěčnil jako asijský běženec.

Manický neklid a sebezpytování

Kolem poloviny osmdesátých let začíná být Kippenbergerova aktivita – neustále opředená sebestylizací a mimikry – nepřehledná i pro seriózní německá média. Jednou se proslýchá, že v Brazílii koupil starou benzinovou stanici a nazval ji podle Hitlerova sekretáře Tankstelle Martin Bohrmann; pak na řeckém ostrově Syros a na Aljašce nechal vybudovat vchod do stanice metra, které mělo spojit celý svět do jedné sítě (citát Kippenberger), s celoživotním přítelem Albertem Oehlenem se usídlil v Seville a v Madridu, kde společně malovali, u Mikea Kellyho se prý dožadoval rady, do kterých mladých Američanů se dají výhodně investovat peníze. Dále působil na výtvarné akademii frankfurtského Städelu a u jazzmana Rudigera Carla se učil vysokému umění hry na akordeon. Navíc už od počátku devadesátých let se začaly v kulturních rubrikách objevovat Kippenbergerem iniciované zprávy o datu jeho nadcházející smrti.

To, co přetrvalo z let autorovy manické aktivity a dodnes působí autentickou silou, jsou jeho práce z období, kdy trpěl depresemi a sebepochybovačstvím. V düsseldorfské přehlídce je jich celá řada: série plastik Familie Hunger (černé objekty instalované na provizorních latích, vzdáleně připomínající tvorbu Henryho Moorea), autoportrétní sochy v životní velikosti s rukama za zády a hlavou obrácenou ke zdi ze série Martine, jdi do kouta a styď se (1989) a především sebezpytující autoportréty muže, jimž chybějí nohy. Snad intuitivní, smutně glosované poznání vlastní nezakotvenosti.

Burgenlandský přístav

Na druhé straně o převládajícím Kippenbergerově sebevědomí a jeho neproblematickém přímém vztahu ke světu a životu vůbec svědčí „epizoda námluv“, která se odehrála v Benátkách asi osm měsíců před jeho smrtí. Fotografka Elfie Samotanová ji popisuje následovně: „Potkala jsem ho na náměstí sv. Marka. Znali jsme se jen málo. V restauraci vedl dlouhou samomluvu. Mluvil také o tom, že by zase jednou rád v Benátkách vystavoval. Večer, na konci dlouhého setkání se mne zničehonic zeptal, zdali bych si ho vzala. Řekla jsem, že ano.“

Přestěhovali se do jejího domu v rakouském Burgenlandu. Měl tehdy ještě velké plány – chtěl opustit uměleckou scénu a přejít do světa módy. V době, kdy jeho játra začala vážně vynechávat, ho Samotanová pravidelně fotografovala. Podle jejích snímků namaloval dvě série obrazů. Jednu nazval na počest slavného Géricaultova plátna Prám Medúzy a druhý podle tragické lásky Jacqueline Picassové: The Paintings Pablo Couldn‘t Paint Anymore. Výběr z obou cyklů je uměleckým vrcholem düsseldorfské přehlídky. Jsou to hrubě, skicovitě nahozená, expresivní díla, sugestivně postihující stav jedince na pokraji šílenství z hluboké fyzické a psychické bolesti.

Svět, jaký je

Martinu Kippenbergerovi bylo už od samého začátku umělecké činnosti jasné, že může velmi obtížně přispět něčím novým k tehdy dominující a společnost prostupující avantgardě. Podle vlastních slov usiloval o to stát se „nejlepším béčkovým umělcem“ (Der Beste der Zweitbesten). Krédo formulované už v roce 1979 na jednom z berlínských plakátů – Jeden z Vás, mezi Vámi, s Vámi – dodržel a naplňoval až do posledních měsíců svého života. Uměleckátvorba se pro něho stala rozsáhlou a rozvětvenou součástí života a síť přátel mu nahrazovala rodinu a zázemí. I když byl nezakotvený nomád, věřil nebo si alespoň vsugeroval, že stojí oběma nohama na zemi.

Dílo, které po něm zůstává, je absolutní negací toho, co po sobě zanechal ekologický a sociální mág Joseph Beuys. Toho ostatně nejen umělecky, ale ani osobně nemohl vystát. Kippenberger přes své neustálé mimikry a ironické hry permanentně reagoval jen na svět kolem sebe. Nechtěl ho vykládat, chápat ani zlepšovat. Nikomu neservíroval vlastní vize a poselství. Nestál o žádnou pravdivou syntézu. Byl a zůstává až do morku kostí antimetafyzický.

Autor je všestranný kritik a glosátor, příležitostný výtvarný kritik.