Obětem čekání

Tvorba argentinského spisovatele Antonia di Benedetta není příliš známá ani v hispanofonním prostředí. Větší pozornosti se jí dostalo až s příchodem nového milénia díky reedici Benedettových tří románů a jejich následnému uskupení v jakousi „trilogii čekání“. Do té doby byla Benedettova tvorba částečně upozaděna dílem Julia Cortázara, zčásti popularitou magického realismu a do jisté míry i postavením samotného autora, působícího mimo Buenos Aires, jež v Argentině dodnes platí za vstupní bránu do světa literatury.

České vydání nejslavnějšího románu tohoto, pro některé intelektuály takřka kultovního, autora lze považovat za jeden z nejodvážnějších a zároveň nejzdařilejších na­­­­­­­­ kladatelských počinů minulého roku. Nejde přitom jen o objevení u nás v podstatě neznámého spisovatele. Více než padesáti lety, která nás dělí od prvního vydání Zamy (Zama, 1956), lze totiž poměřit nadčasovost samotného textu. Otázkou je, proč tuzemská literární obec až na několik letmých zmínek knize nevěnovala pozornost. Neotřelý formát „rubatovských“ publikací, krásná typografie, elegantní obálka a především kvalitní překlad Jana Hlouška přitom stojí za povšimnutí.

Trýznivé mezičasí

Rozložení děje do tří kapitol nazvaných 1790, 1794 a 1799 příběhu propůjčuje zdání linearity. Příslušnost k žánru historického románu ovšem již na prvních stranách zpochybňuje metaforičnost textu. Vypravěčem a hlavním hrdinou je kreolský úředník ve službách španělské koruny, jehož zářnou kariéru ukončily politické reformy realizované na sklonku koloniálního období. Na nejvyšší posty byla tehdy ve snaze docílit efektivnější kontroly nad jihoamerickým kontinentem dosazena španělská aristokracie. Někdejšího zemského správce Dona Diega de Zamu tak poznáváme jako učeného rádce, který je sice přímo podřízen guvernérovi a pohybuje se mezi španělskou vládní smetánkou, leč ve skutečnosti nedisponuje žádnými pravomocemi ani společenským uznáním.

Zatímco vypravěč Zama a jeho příběh ubíhají kamsi kupředu, Zama úředník je uvízlý v jednom bodě. Ocitá se v mezičasí, paralyzován byrokratickým systémem, jenž mu ne­­umožňuje pohyb vzhůru, ba ani do strany (ani povýšení, ani přeložení). Toto strnutí nejlépe vystihují opakované scény s hady a pavouky, okamžiky, kdy je radno nehýbat se z místa a vyčkávat. Čeká se, až se had odplazí. Čeká se na plat, na dopis od manželky, na loď, která nepřijíždí. Také vztahy, které hrdina se svým okolím navazuje, jsou součástí hierarchie vyjádřené čekáním: buď je tím, kdo nechává čekat, anebo, častěji, sám čeká – na nadřízené, protivníky, ženy: „Spoléhal jsem jednoznačně na nepředvídanou možnost, že v jisté chvíli po mně zatouží, a tak mě napadlo, že by k tomu mohlo dojít téhož odpoledne; právě proto, že jsem takovou možnost předvídal, zůstal jsem sedět ve výčepu. Nebyl jsem dost při síle, abych se s ní dychtivě miloval.“

Ze zvířecích motivů, které odrážejí Zamovu bezvýchodnou situaci, je vizuálně nejpůsobivější opičí zdechlina, s níž se identifikuje hned na počátku: „Voda ji chtěla odnést a také ji odnášela, jenomže se zachytila mezi kůly nahnilého mostu a tam zůstala v ustavičném pohybu tam a zase zpět. A tam jsme byli my, chtěli jsme odejít, a přece zůstávali.“

Existenciální pralesy

Zeměpisné jednotlivosti a jednotlivá slova převzatá z jazyka guaraní dodávají příběhu jisté časoprostorové ukotvení. Jazyk je sice archaizující, ale rozhodně ne poplatný době, do níž spadá, ba ani v které byl napsán. Historické reálie ustupují do pozadí a slouží jako ideální podloží pro existenciální drama jedince. V každé kapitole se ukazuje prohlubující se dekadence prostředí a morální chátrání postavy. Mezi neúspěchy v jednotlivých oblastech života titulního antihrdiny přitom vznikají paralely – ponížení jsou zpočátku drobná, ale s každou další kapitolou ukazují Zamu v horším světle. Neutěšená finanční situace ho nutí stěhovat se do stále zchátralejších domů ven z města. Prosvětlené byty střídají temné labyrinty hraničící s pralesem a existenciálním zmatkem.

Vnitřní pochyby justiciára Zamy se přirozeně zračí i ve vyprávění. Tok myšlenek a ironických reflexí, který nás vtáhl dovnitř knihy, se stává čím dál nejistější. Tematické jednotky se zhušťují, vyprávěcí styl je stručnější a současně lyričtější – dominují mu sny, přeludy, otázky. Postupná změna ve výstavbě románu odráží převrat v Zamově nitru. Ve třetí části se protagonista konečně vymaní ze své apatie a usmyslí si zúčastnit se hrdinského tažení, jehož cílem je polapit uprchlého banditu Vicuñu Porta. Výprava se však proměňuje v bezcílné bloudění, neboť zločinec se ukáže být jedním z vojáků družiny, která ho má dopadnout (důležitou roli zde hrají jména postav: Vicuña Porto je jakoby dvojníkem Zamova podřízeného).

Zeměměřič uprostřed pampy

Kamenem úrazu se stává snaha posuzovat vše evropským měřítkem – včetně žen: kreol Zama je ochoten mít poměr výhradně se španělskými dámami, ale sám je ženatý s míšenkou. Stejně tak si jako úředník usilovně hledá místo v systému, který však kreoly a veškerým domorodým obyvatelstvem pohrdá. Absurdnost úředníčkovy existence se dá symbolicky vyjádřit tak, že Zamův Zámek je až za oceánem.

Dozvuky existencialismu a variace na sisyfovský příběh jsou u autora obohaceny o další rovinu. Nezměrnost uruguayské pampy – jakési neohraničené nic – má na protagonistu zničující dopad. Naprosto ochromující prázdnota prostoru současně vede k otázce tehdy se formující americké identity. Děj je příznačně situován do historické mezery mezi koloniální minulostí a vyhlášením nezávislosti. Zama s nostalgií vzpomíná, kým byl, ale všechny své naděje vkládá do budoucnosti. V tomto ohledu se román zcela nese v duchu argentinské imaginace, jež se rodí ze střetu utopie s realitou. Ze ztroskotání, s nímž Argentinci spojují historii, pak pramení pocit vykořeněnosti a existenciální neukotvenost. Vzdálenost touženého a odcizení se blízkému nutně ústí v téma samoty.

Zama prožívá deziluzi a prozření. Až v sa­­­mém závěru v sobě objevuje svobodnou vůli a odhodlání namířené do budoucnosti – to je jedna z možností, jak interpretovat ne zcela jednoznačné vyznění knihy. Mezitím čeká na pokračování reality a přitom v klidu popíjí maté. Cyklické dolévání horké vody, s nímž se chuť yerby vytrácí do ztracena, nápadně připomíná strukturu a charakter Benedettova vyprávění. I když čeští čtenáři museli na Zamu čekat více než půlstoletí, hořká chuť maté nezeslábla a stále má budivý účinek.

Autorka je hispanistka.