Dubnový kongres Mezinárodní organizace performativních umění a Festival iberoamerického divadla v Bogotě přinesl přehlídku toho nejlepšího, co je v současnosti na jihoamerických pódiích k vidění. Hlavním tématem tamějších umělců jsou – nijak překvapivě – otázky sociálního soužití.
Potemnělý sál sleduje na plátně detailní tváře lidí, kteří přežili masakry organizované guerillami nebo paramilitárními silami. Prostými slovy na jednoduché melodie vyzpívávají hrůzná osobní svědectví. Světla se rozsvěcují. Videozáznam střídá nástup operní divy, jejíž školený hlas za doprovodu klavíru přednáší árie z Pucciniho Bohémy a ukolébavku ze Cinco Canciones Negras Xaviera Montsalvatge i Bassolse.
Video Juana Manuela Echavarríi i vystoupení Betty Garcés byla součástí kongresu americké profesní organizace International Society for the Performing Arts, který letos v dubnu proběhl v Bogotě. Když Kolumbijci hovoří o své zemi, rádi zdůrazňují její geografickou rozmanitost: zasněžené horské vrcholky se tyčí nad tropickými nížinami, deštné pralesy střídají savany. Podobná diverzita panuje i v kolumbijském umění a organizátoři kongresu, ministerstvo kultury a město Bogota, mnohost kultur, národů a žánrů skladbou programu ještě zdůraznili. Nevyhnuli se ovšem ani vážným tématům: násilí drogových kartelů a guerillovým válkám. Ve spojení s programem sociálního smíru, který je v Kolumbii prosazován zejména v novém miléniu a pro který je hojně využíváno právě umění, tvořila dokonce hlavní dramaturgickou osu.
Diverzita scénických umění
Tento přístup se však zdaleka netýkal jen kolumbijských představitelů kulturních organizací, ale i zahraničních hostů pocházejících převážně z Latinské Ameriky, jako například Teatroxlaidentidad, zpracovávající příběhy „zmizelých“ během argentinské pravicové diktatury, hiphopová scéna reflektující aktuální sociální problematiku v Brazílii nebo Kolumbii, mexické politické divadlo, ale také třeba Národní hudební institut ze vzdáleného Afghánistánu, který nabízí vzdělávací programy pro mládež postiženou nedávnými restrikcemi Tálibánu při provozování hudby.
Hlavní pozornost patřila samozřejmě kolumbijským scénickým uměním, která byla na kongresu zastoupena v pestré škále od folklorních a náboženských slavností, mísících africké, indiánské a evropské prvky, přes městské kulturní programy, jež si kladou za cíl snížení kriminality, až po divadelní, taneční a hudební produkce tradičního evropského formátu. Součástí těchto prezentací bylo i představení Kolumbijské agentury pro smíření, která ve spolupráci s ministerstvy obrany, vnitra a spravedlnosti nabízí programy reintegrace bývalých příslušníků ilegálních ozbrojených skupin, zaměřené zejména na psychologickou asistenci a profesní rekvalifikaci. Využívány jsou však také arteterapeutické programy, jako jsou například písně složené oběťmi nebo bývalými guerilleros. Právě ty použil Echavarría do své série videí, kterou pod názvem Bocas de Ceniza vystavilo již několik světových galerií. Autor se „anatomii násilí“ ve svém díle věnuje kontinuálně a zmíněná série představuje nejen jediné pozůstalé z mnohdy kompletně vyvražděných rodin, ale také uprchlíky, kteří byli kvůli násilí na kolumbijském venkově nuceni opustit své domovy.
Laboratoř sociální imaginace
Jedním ze zlatých hřebů kolumbijské části programu letošního Festivalu iberoamerického divadla, který probíhal souběžně s kongresem, byla inscenace Los Incontados od Mapa Teatro. Soubor byl založen v roce 1984 coby „laboratoř sociální imaginace“ s programem „konstrukce etnofikcí“. Členy jeho uměleckého vedení, Rolfa a Heidi Abderhalden, zná české publikum z Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru 2011, kde působili jako kurátoři kolumbijské expozice s bičujícím se performerem. Podobně groteskně bolestné jsou i sondy do historie a konstrukcí identity Kolumbie ve zmíněné inscenaci, přesněji řečeno se jedná o triptych složený ze dvou starších inscenací a jedné nové části.
Společným motivem je tropikalistická fiesta přehlušující násilí a utrpení, která se v první části Los Santos Inocentes (2010) odehrává v městečku Guapi, jež leží na pobřeží Pacifiku v jednom z regionů dlouhotrvajících srážek guerill a paramilitárních i vládních jednotek v devadesátých letech. Do města přijíždí hrdinka Heidi, aby na svátek neviňátek 28. prosince oslavila své narozeniny. V karnevalovém mumraji masek se Herodovo běsnění proměňuje ve vyřizování účtů z nedávné občanské války. V roli ďábla vystupuje pohlavár pravicové paramilitární AUC José Ever Veloza García, který může být skryt za maskou kteréhokoli účastníka fiesty.
Druhý díl triptychu Discurso de un Hombre Decente (2011) je parodickým scénickým dokumentem o politickém projevu na téma legalizace drog, který je nalezen v kapse košile proslulého kolumbijského drogového mafiána Pabla Escobara v den jeho dopadení. Postava mytického Escobara zde slouží jako spouštěč diskuse o smysluplnosti nákladné války proti drogám v Kolumbii.
Nejnovější díl, který propůjčil název celé trilogii, vychází z protichůdných výroků lídra levicové guerillové skupiny M19 Jaime Batemana Cayóna („Revoluce je fiesta“) a představitele teologie osvobození, kněze a guerillera Camila Torrese Restrepa („Fiesta skončila, teď přichází revoluce“). Ocitáme se v soukromém bytě na oslavě, kde se dvě děti naposledy setkávají se svým otcem, který se jim pomocí panenky a břichomluvy snaží přiznat ke své vojenské minulosti. Podobně jako předcházející díly i zde inscenátoři kombinují řadu výrazových prostředků, jako jsou archivní dokumenty a svědectví, projekce a herecká akce, zvukové záznamy a živá hudba a v neposlední řadě scénografickovýtvarné instalace.
Poselství smíření
Mapa Teatro patří k předním kolumbijským nezávislým divadlům a navazuje na tradici souborů, které taktéž reflektovaly politická a společenská témata, jako například Teatro Experimental de Cali Enriqua Buenaventury, jehož tvorbu v českém prostředí zprostředkoval Jan Hendl, nebo divadlo La Candelaria. Zatímco převážně kolektivní tvorba těchto divadel z období padesátých až sedmdesátých let minulého století je nesena jasným ideologickým (levicovým) názorem, Mapa Teatro jednoznačnou historickou pravdu spíše relativizuje a zpochybňuje.
Důsledky ideologické války jsou pro Kolumbii bezesporu strašlivé, nicméně mlčení může přinášet ještě horší traumata. Přesvědčení, že kultura by se mohla stát jednou ze společných platforem pro smíření a hojení ran, je pozitivním poselstvím kongresu. Kolumbie se jeho prostřednictvím pokusila více se otevřít světu. Není ostatně bez zajímavosti, že česká kultura je zde známá a vítaná. Mimo jiné i díky aktivitám krajanského sdružení Asocheca, jehož zakladatelka Eliška Krausová nedávno převzala společně s dalšími čtrnácti laureáty cenu Gratias Agit ministra zahraničí ČR za své neúnavné aktivity v oblasti českokolumbijské spolupráce.
Autorka je teatroložka a kulturní manažerka.