Veřejný, čtenářský a odborný zájem

Trh, nevěra, půst – to vše lze v jistém konceptuálním aparátu označit za kulturní instituce. Autorka Eva Forstová ve své publikaci Knihy podle norem (2013) má při představě odborné práce sledující uskutečňování jisté „nakladatelské praxe“ poněkud automaticky na mysli pouze organizace působící v kulturní sféře. Podobně neproblematizovaně pak přistupuje k využívání dalších pojmů, jako jsou typizace a především norma. Snaží se je definovat pouze na základě jejich výskytu v dobových ideologických dokumentech, tím se ale prakticky připravuje o možnost využívat je na obecnější rovině.

Kdy, kde. Ale proč?

Forstová se ve svém textu konkrétně zaměřuje na proces znárodňování a centralizace knižní produkce, k němuž došlo mezi lé­ty 1949 (přijetí takzvaného vydavatelského zákona) a 1953 (vznik Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění). Toto nakladatelství se také stává finálním objektem jejího odborného zájmu. Mravenčí práci s prameny, mezi něž patří zápisy z redakčních rad, výnosy, ceníky, mzdové výměry, projednávané návrhy vládních ustanovení a jiné prachem pokryté archivní materiály, ubírá na hodnotě skutečnost, že knize zásadním způsobem chybí výraznější teoretická složka. Při srovnání třeba s Literárním brakem Pavla Janáčka, který se také zabývá poúnorovým vývojem knižního průmyslu a rovněž je původně disertační prací, lze zřetelně doložit, co při četbě postrádáme: namísto analýzy procesů zůstává pouze u jejich popisu, nedostává se nám vysvětlení motivů jednání zúčastněných aktérů, schází širší kontext literárního prostředí. Čtenář po pár stranách netuší, čeho si v nastalé záplavě dat o vyjasňování pojmu socialistického realismu či o edičním procesu vlastně všimnout. Vedoucí redaktorka byla proti. Šéfredaktor vyjádřil svůj souhlas. Kniha byla přijata na redakční radě. Vydání pozdrženo zásahem orgánu ministerstva. Kniha vyšla pouze pro studijní účely. Co je platné, že se dozvídáme přesně, kdy a kde, když nevíme, proč by nás to dnes mělo zajímat?

Pokud se čtenář vybičuje k poněkud bolestivé míře sebedisciplíny, zaujmou ho tehdejší problémy v hospodaření s papírem či to, jak se poválečná cenzura knižní produkce pomalu mění z „obrany národa“ v jeho „ideologickou převýchovu“ a „veřejný zájem“. Jedná se totiž alespoň o zajímavosti, jimiž může obohatit vlastní představy o průběhu centralizace hospodářství. Místa, kde autorka opouští svůj strohý a faktografický styl, vystupují pak o to zřetelněji, že upozorňují na to, jak tehdejší plánování zcela ignorovalo zájem čtenářského publika.

Věda plní sklady

Při probírání edičních plánů normalizovaných knih let padesátých si tak lze postesknout i nad současností: že „plánovaná“, a nikoli „efektivní“ poptávka není jen věcí hluboké minulosti a čtenářský zájem není u velkého segmentu současné knižní nabídky podstatný. Aby dnes česká věda přežila, musí „vykazovat výsledky“ a humanitní a sociální obory za současných podmínek prokazují svá bádání prostřednictvím vydaných monografií. Podle staršího, ale orientačně stále hodnotného textu Vladimíra Pistoria Počítání nakladatelů (2007) představují vysoké školy a státní instituce typu ústavů Akademie věd asi třetinu největších vydavatelů v zemi a vědecké granty z velké míry ovlivňují, jaká produkce u nás vychází a co je považováno za standard kvality předkládaných textů, přestože za jeho porušení nikdo nenese osobní zodpovědnost. „Lektorské“ posudky nahradily posudky recenzentů, které si však často z řad svých kolegů vybírá sám autor. Taková hodnocení se stávají pouhou formalitou a těžko mohou zabránit vydání nekvalitní knihy. Současný způsob posuzování vědeckých výsledků popularizaci vědy nijak nenahrává a produkci knih, které aspirují plnit sklady stejně spolehlivě jako dřívější politicko­ideologické pamflety, přímo podporuje. Jednou budeme zřejmě svědky toho, co „zkoumání pravidel, jimiž se instituce řídí“ řekne o současném ignorování čtenářského zájmu.