Pán jeskyně

Pán jeskyně zůstal po škole. Čekáme před jeho domem u okresky. Marco, jeho mladší brácha, donese kukuřičné chipsy a kolu.

Marco je paladin. Bojuje za slávu Kristovu. Od zimních prázdnin už byl paladinem mockrát. Každý z nich se jmenoval Valentýn a Pán jeskyně se postaral o to, aby zemřel naprosto nedůstojným způsobem.

Už tak je dost zdrcující, když Pán jeskyně hodí kostkou a oznámí, že opilý skřet jen tak z legrace odmotal Valentýnovi kus střev. Ještě horší jsou hloupé nehody. Jeden z Valentýnů škobrtl o prkno v podlaze a rozbil si hlavu o džbán s medovinou. Zemřel ve stáji na traumatický šok.

„Tumáš!“ zvolal tehdy Pán jeskyně zpoza zástěny z vícevrstvé lepenky. Přelétla přes ni sprška slin. „Zalkni se svým osudem,“ pro­nesl. „Nit tvá padla pod šmikáč!“

Pán jeskyně mluví tajným jazykem, kterému úplně nerozumíme. Prý ho už kvůli tomu léčili.

Pokaždé, když Pán jeskyně Valentýna zabije, uteče se Marco vyplakat k tátovi. Doktor Varelli dostrká synka zpátky do pracovny, strčí do dveří rozčepýřenou hlavu a řekne: „Hrejte si pěkně, štěňátka moje roztomilá.“

„Otče,“ pronese Pán jeskyně, „padej kurva z mý duchovní sféry.“

„Tvé přání mi budiž rozkazem, milý můj.“

Doktor Varelli takhle mluví. Není to tajný jazyk, je to trapný jazyk. Možná proto od něj odešla žena, odešla i od Marka a Pána jeskyně. Není to asi dobrý důvod, ale jak se nás snaží Pán jeskyně poučit, svět není dobré místo k životu.

* * *

Posadíme se s chipsy.

„Kdyby na nich nebylo napsaný, že jsou z kukuřice, ani by mě to nenapadlo,“ řekne Brendan.

Brendan je kouzelník třetí úrovně.

„Po škole?“ zeptá se Cherninsky. Vstane, dřepne si, posadí se, vstane. Má černou ofinu, pihy a takovou tu nemoc, jak nemůže chvilku posedět.

„Chytil při španělštině záchvat,“ řeknu. „Říkal to jeden čtvrťák.“

„Učitel si na něho zasedl,“ vysvětluje Marco. Marco Pána jeskyně nesnáší, ale svého bratra miluje. Já mám Marka rád, ale Valentýna moc nemusím. Jsem hraničář třetí úrovně. Bojuju za svou vlastní slávu.

S třísknutím se otevřou dveře.

„Á, moji milí odsouzenci.“ Pán jeskyně projde kolem nás, je malý, nezdravě bledý, má jemnou hnědou bradku.

Zmizí u stolu za zástěnou, na níž má ze své strany vypsané všechny herní tabulky a seznamy a na které je z naší strany vymalovaná spousta jitřenek a ohňů. Dostali jsme příkazem, abychom na zástěnu nikdy nesahali. A my na ni nikdy nesaháme, ani když zůstane po škole. Pán jeskyně zašustí papíry – mapami a milimetrovým papírem. V krátkých a tupých prstech mu zachřestí kostky. Na zdi za ním visí diplomy doktora Varelliho. Podle nich je dětský psychiatr, ale do pracovny si pacienty nikdy nevodí a nejsem si jistý, jestli vůbec někdy chodí ven.

„Když jsme se sešli naposled,“ spustí Pán jeskyně, „přistihli zloděje Olafa ve vesnické pekárně při krádeži perníku. Půlčík, pekařův syn, zahnal našeho přítele do kouta s nožem na chléb. Můžu házet?“

„Takhle nechci umřít,“ zakňourá Cherninsky.

Cherninsky vždycky umře takhle – všichni umřeme takhle nebo nějak podobně –, ale on dnes odpoledne vypadá hodně zoufale. Možná myslí na lidi, kteří umřeli doopravdy, jako třeba na svoji malou sestřičku. Utopila se v oceánu. Nikdo o tom nikdy nemluví.

„V této situaci je třeba položit si otázku,“ prohlásí Pán jeskyně a usrkne z krabičky jahodového mléka. „Je chléb pojivem života, nebo pojivem smrti?“

„Co to znamená?“ zeptá se Cherninsky.

„Musíš víc číst. Obohatíš si život.“

„Všichni přece čteme,“ řekne Brendan.

„Myslím knihy,“ opáčí Pán jeskyně. „Nechápu, jak můžeš být kouzelník.“

„Nezabíjej mě v obyčejný pekárně,“ prosí Cherninsky.

„Nemáš krást chleba.“

„Co po mně chceš? Jsem přece zloděj.“

„Házej.“

Cherninsky hodí kostkou, zemře, vyskočí ze židle.

„A proč jsi byl teda po škole?“ zeptá se.

„Kdy jsem byl po škole?“

„Dneska,“ ozvu se. „Dneska’s byl po škole.“

Pán jeskyně na mě vykoukne zpoza zástěny.

„Dnes jsem, odvážný hraničáři, viděl na podlaze pekárny vykrvácet jednoho ubohého kapsáře. Nic jiného se dnes neudálo. Je ti to jasné?“

„Je mi to jasné.“

Vím, že je divný a že není tak chytrý, jak se dělá, ale aspoň si dobře chrání hranice své duchovní sféry. A to je určitě důležité.

„A teď, zoufalci,“ pronese Pán jeskyně, „chce někdo z vás zaútočit na toho ňoumu s kuchyňským nástrojem v ruce? Nebo raději prchnete zadní uličkou?“

„Prchnu zadní uličkou,“ prohlásí Marco.

„Říká Valentýn Dvacátý sedmý?“ zeptá se Pán jeskyně.

„Dvacátý devátý.“

„Moc se na to číslo nevaž, bratře.“

* * *

Jsou i jiné děti, a hrajou jiná tažení. Tyhle děti mají něco, čemu učitelé říkají fantazie. Některé chodí do třídy pro nadané. Hrajou v oficiál­ním školním kroužku.

„Mám elfí čarodějku sedmnáctý úrovně,“ říká mi Eric v naší šatně pro prváky. „Lítá na drakovi, kterej se jmenuje Zelená hvězda. Minulej tejden jsme bojovali s armádou ­mrazivejch obrů. Co ty?“

„My draka nikdy ani neuvidíme, natož abysme na něm vůbec letěli. Ty máš holčičí postavu?“

„Ty hraješ s tím psychoušem ze čtvrťáku, že jo, jak on se to jmenuje?“

„Pán jeskyně,“ řeknu.

„On si takhle říká? To je jako jeho jméno?“

„Neříká si nijak.“

„Slyšel jsem, že když byl malej, praštil prej nějakýho kluka hliníkovou bejsbolkou. Poškodil mu mozek.“

„To je pěknej výmysl,“ prohlásím, i když jsem si docela jistý, že je to pravda. „Je hodně chytrej.“

„Nechodí do nadanejch,“ namítne Eric.

„To já taky ne.“

„To je fakt,“ řekne Eric, otočí se a dá se do řeči s Lucy Mantoothovou.

* * *

Většinou hrajeme tak dlouho, dokud nemusíme domů na večeři. Ale někdy, když zavoláme našim a zeptáme se, jestli můžeme zůstat dýl, uvaří nám něco doktor Varelli – hamburgery, špagety –, a když není všední den, můžeme i přespat. K snídani bývají vafle, slanina, vajíčka, tousty.

„Jezte, štěňátka, jen jezte.“

My, štěňátka, jíme v pracovně. Protože tak často umíráme, děláme si přestávky a jeden z nás mezitím hází kostkou a připravuje novou postavu.

Jednoho dne, zatímco Marco vytváří Valentýna Třicátého druhého, zatoulám se do obýváku. Doktor Varelli sedí na pohovce s lesklou dřevěnou kytarou v rukou. Jeho prsty pobíhají po strunách, vysokým hlasem zpívá jakousi tklivou píseň. Zarazí se, podívá se na mě.

„To je italská balada.“ V jeho hlase se ozývá stud, ale není to kvůli písničce.

Kouknu se, na co se dívá – na starou fotografii pověšenou na zdi. U vodotrysku pózuje mladá žena. Holubi odlétají z kamenné obruby. Marco mi jednou řekl, že to je jeho maminka.

„Je to krása.“

„Samozřejmě,“ odvětí doktor Varelli. „Řím je překrásné město.“

O něco později se v pracovně vydáme na nové tažení. Naše postavy se sejdou v hostinci U tasemnice. Každý z nás už tam někdy zemřel, ve rvačce či v souboji na dýky, po vypití otráveného piva nebo na infekci z nemytých korbelů. Pán jeskyně však trvá na tom, že tu dělají nejlepší masové pirohy na tomto břehu Hořících jezer.

Spřátelíme se s jedním slepcem. Cherninsky mu ukradne stříbrňáky, ale chudák moula si toho ani nevšimne, a tak se s ním spřátelíme ještě o něco víc. Poví nám o jeskyni nedaleko vrcholu Hory naprostého trápení, o drakovi v ní a o pokladu pod tím drakem.

„To zní nebezpečně,“ ozve se Marco.

„O to právě jde,“ říkám já.

„To bude těžký rozhodování,“ prohlásí Brendan. Skoro ho neznám. Seznámili se s Markem v plaveckém oddíle nebo kde. Je hodný, trochu natvrdlý. Ať chodí do školy, kde chce, mám pocit, že ho místní šikanéři úplně přehlížejí.

Což neplatí pro Cherninského. Ten si o nakládačku říká v jednom kuse, i když někteří surovci se drží zpátky. Na školním dvoře z něho má člověk divný pocit, tak trochu na blití. Budí dojem, že by se klidně nechal umlátit k smrti. Je to kluk, o kterém si všichni špitají, že nemá doma mámu ani tátu, ale on je samozřejmě má, jenom jsou už staří a přestali ho dávno vychovávat, možná v té době, kdy se mu utopila sestřička. Vždycky hraje zloděje a i mimo hru, kdy je jenom Cherninsky, krade v obchodech na Hlavní ulici. Jsou si s Pánem jeskyně dost podobní, nebo je tohle město drtí oba stejně, a proto se do sebe nejspíš navážejí.

„Sakra, Brendane,“ ozve se Cherninsky. „Jak jako, těžký rozhodování? Já říkám, že do tý jeskyně vlezem a to zlato uloupíme. A pak si seženem nějaký harapanny.“

„Harapanny?“ přeptá se Brendan.

„Běhny,“ opáčí Cherninsky. „Elfí drny.“

Je to jen taková šaráda, není totiž o čem rozhodovat. Nemáme jinou možnost. Zlezeme Horu naprostého trápení, anebo při výstupu zemřeme. Pravděpodobnější je to druhé.

„Toho draka odkráglujem,“ řeknu já.

„Odkráglujem?“ přeptá se Brendan.

„Jak se říkalo ve Vietnamu,“ vysvětlím.

„Jo tak.“

Jenže Pán jeskyně má právě teď nějakou záhadnou schůzku, jak svému krásnému štěňátku připomene doktor Varelli nakukující do místnosti, a hra se odkládá.

Zamíříme s Cherninským domů. Za chvíli jsme u přehrady. Protáhneme se blátem pod plotem. Klopýtáme po kamenné hrázi a začneme do vody házet všechno, co nám přijde pod ruku – kameny, flašky, staré hračky, součástky aut. Na tomhle jsme všichni vyrostli. Tohle asi bude naše dětská psychiatrie.

Cherninsky táhne k vodě rozšmelcovanou pneumatiku. Když mu chci pomoct, jenom mávne rukou, že není třeba.

„Tak co si o tom myslíš?“ zeptá se. „Myslíš, že s touhle Horou trápení to bude jiný než vždycky?“

Pneumatika se zahoupe na hladině, se šplouchnutím se ponoří. Mrsknu za ní golfový míček.

„Možná že jo,“ řeknu já. „Mohlo by.“

„Nejhorší na tom je, že se Marco a Brendan strašně bojej umřít. Je to jenom hra, ale on jim strašně motá hlavu. Byl v Bergen Pines. Věděls to? Má papíry na hlavu. Já prostě končím. Tohle je hra pro trapáky, buzomrdy a psychouše, bez urážky.“

„Já se neurážím,“ řeknu, i když mě urazilo skoro každé slovo.

„Nechceš si zahulit trávu?“ zeptá se Cherninsky a poplácá mě po zátylku.

„Ne, díky.“

„Nechceš se mrknout na sousedku, jak se sprchuje? Touhle dobou je většinou ve sprše. A dělá si to.“

„Co tím myslíš?“

„Ty víš, co tím myslím. Ále co, kašli na to. Nezaložíme kapelu? Mám komplet aparaturu.“

„Kdes vzal aparaturu?“

„O to se nestarej. Musíme vymyslet, jak se budem jmenovat.“

„Co třeba Elfí drny?“

„To je pěkně debilní,“ odvětí Cherninsky. „Když tě může napadnout něco takovýho, asi to znamená, že jseš tupoň. Pojď mi píchnout s tou druhou gumou.“

* * *

Dojídáme pečené hovězí, které donesla máma z posledního cateringu. Můj táta – dělá v oddělení lidských zdrojů – dnes není v práci, má na sobě košili, kterou nosí, když pracuje z domova. Krájí okurky na okurkový salát, což je jeho specialita, a máma mezitím vytahuje plech z trouby. Nahoře piští ségra. V jednom kuse visí na telefonu a v jednom kuse nosí vytahané svetry.

Dnes můj hraničář jen tak tak unikl šmikáči. V lese na něj znenadání zaútočilo prase bradavičnaté. Je vůbec prase bradavičnaté v herní příručce? Můj hraničář – pojmenoval jsem ho Valium, jen abych Marka pozlobil – zvíře skolil, ale přišel o spoustu životů. Ještě teď ho vidím, jak se sklání nad potokem, nabírá vodu do dlaní a polévá si rány. Posléze odpočívá ve stínu dubu. Prase bradavičnaté se opéká na rožni.

„Tak jak to jde?“ zeptá se máma.

„Ve škole?“ já na to. „Pohoda.“

„To je skvělý,“ prohlásí ségra, hned jak přijde do kuchyně. „Mrtvá kráva. Vegetariánskýho není nic?“

„Okurkový salát,“ odpoví táta.

„Tak tomu říkám novátorskej recept, tati.“

„Tak tomu říkám sarkasmus v pravou chvíli,“ opáčí táta.

„Ne ve škole,“ namítne máma. „U nich.“

„Kde jako?“ já na to.

„U Varelliových.“

„Jo, dobrý,“ já na to.

„Bavíš se?“ zeptá se máma. „Víš, chci, aby ses bavil.“

„Ale jo, bavím se, asi jo.“

Máma se podívá na tátu takovým tím významným pohledem, který mi ještě nic neříká.

„Co je?“ já na to.

„Ten jejich kluk,“ začne ségra. „Nevystrkoval náhodou jednou na zimáku na holky bimbáka? A nezapálil na parkovišti před školou svoje hovna v novinách?“

„To už je dávno,“ odpovím.

„To bylo docela hustý,“ prohodí ségra. „Úchylný, ale hustý.“

„Chudák Varelli,“ nadhodí táta. „Ta jeho žena.“

„O to právě jde,“ řekne máma.

„O co právě jde?“ já na to.

Táta se otočí k ségře a ke mně, jako by nám chtěl něco říct, ale zapomněl co.

„Dal jsem do okurkového salátu zvláštní přísadu. Poznáte jakou?“

„Telecí?“ tipne si sestra.

„Nemám nic proti tomu, když se bavíš a rozvíjíš si fantazii,“ řekne máma. „Ale právě teď je strašně důležité, aby ses nerozptyloval nějakým hraním. A tahle hra je trochu děsivá. Píšou se o tom články.“

„Mám dobrý známky,“ namítnu.

„To je jako běh na střední trať, zlato. Samozřejmě že máš dobré známky. Ale my nechceme běžet jen střední tratě.“

Později s tátou umýváme nádobí, drhneme pánve – naše pánve, pánve na catering.

„Nelam si s tím hlavu,“ říká. „Všechno bude fajn.“

Možná táta takhle funguje i v kanceláři – uklidňuje druhé, slouží jako diplomat. Jako prostředník se synem, co běží na střední trať.

„Budete se rozvádět?“ zeptám se jen tak.

„To je zvláštní, že se ptáš.“

Táta drží v ruce namydlený tác a prohlíží si ho.

„Ano,“ prohlásí nakonec, „budeme se roz­­ vádět.“

Chvíli zůstanu stát jako omráčený, dokud se táta nezačne podivně, švitořivě smát.

„Apríl!“

Určitě platí v lidských zdrojích za vtipálka, ale možná jsem si to zasloužil. Vzápětí zvážní. Máma má v cateringu čím dál míň zakázek a on nedostal přidáno, i když to čekal.

Budete si muset se sestrou najít nějakou brigádu, říká táta, pokud si chcete dál dopřávat sladkosti, kino a koncerty.

„Pořád máš ještě čas,“ řekne. „Hrej si a bav se. Chceme jenom říct, že by sis mohl najít lepší zábavu, dokud máš ještě čas. Pak se budeš muset hodně otáčet.“

Ale já žádnou lepší zábavu nemám. Mohl bych dělat to, co jsem dělal předtím, než jsem začal chodit k Varelliovým. Mohl bych se hned, jak přijdu ze školy, natláskat arašídovým máslem a zavřít se u sebe v pokoji. Mohl bych se válet v posteli, myslet na Lucy Man­toothovou, pak si dát hoňku a spát až do večeře. Mohl bych se dívat na telku a předstírat, že píšu úkoly. Ale nejsem si jistej, jestli je to lepší zábava.

* * *

Vyklopýtáme po Hoře naprostého trápení až nad hranici lesa a dorazíme na kamenný hřeben tonoucí v mlhách. Ve větru slyšíme prapodivné mečení a z našich zbraní odkapává krev menších zvířat, která jsme pobili cestou. Nad hlavou nám krákají smrtiptáci. Valentýn Nevímkolikátý obhlédne skalní stěnu a hledá případné vstupní body.

V mlze není příliš vidět.

„Mohli bysme utkat kouzlo a mlhu rozehnat,“ navrhuje Brendan.

„Co když jsou ty kozy měnivci?“ zeptá se Cherninsky.

„Jaké kozy?“ zeptá se Brendan.

„Musí to bejt kozy. Žádný jiný zvíře nemečí.“

„Ovce taky mečí,“ namítne Marco.

„Hele, počkejte,“ nadhodí Cherninsky, „proč bysme měli tomu slepýmu v krčmě vlastně věřit?“

„Myslím, že byl zmateně dobrej,“ prohlásím. „Poznám lidi svý krve.“

„O tom žádná,“ prohlásí Marco.

Markova postava je zákonně dobrá. Takhle u nás vypadají takzvané osobnostní střety. Ale dnešní hra je až moc skvělá, než abychom si ji kazili hádkami. Porazíme zubatého, šupinatého netvora, objevíme nevýslovné poklady, o nichž slepec opravdu nelhal. Mezitím nás žádný povoz splašených volů nerozmázne po silnici. Nepokoušou nás veverky nakažené vzteklinou. Nebudeme pomalu zmírat, jako jeden z prvních Valentýnů, na rakovinu konečníku. Takhle se asi hraje v oficiálním školním kroužku – nadané děti sní o nádherných dobrodružstvích, žádní běžci na střední tratě, které trápí náladový magor.

Co se to s Pánem jeskyně děje? Skoro jako by se za zástěnou radoval.

„Brendanovo kouzlo funguje,“ prohlásí. „Mlha se rozestupuje. Asi o sto metrů výš vidíte výstupek a ústí jeskyně. Kterou hlídají, ano, kozy.“

„Jdem do nitra hory,“ prohlásím. „Ani se mi nechce věřit, že jdem dovnitř. Budem poltit hlavy.“

„A taky seberem zlato,“ přidá se Cherninsky.

„Poltit?“ přeptá se Brendan.

„To má z četby,“ opáčí Pán jeskyně a vrhne mým směrem velmi vzácný, a tudíž požehnaný úsměv. Raději mu neřeknu, že jsem si „polcení“ vypůjčil z filmu o velrybářích.

Vzápětí stojíme v ústí jeskyně. Kozy vyzpěvují kozí písně a rozestupují se před námi. Valentýn poklekne v modlitbě.

„To by stačilo,“ houkne Cherninsky. „Kristovi můžeš vyhulit cestou zpátky.“

„Bezvěrče,“ počastuje ho Marco.

„Jsem ateista,“ opáčí Cherninsky.

„V liščích norách ateisté nejsou,“ prohlásí Marco.

„A ty liščí nory vidíš kde? Já bydlím v domě.“

„Hej,“ ozvu se. „Tak vlezem už do tý zasraný jeskyně?“

Vlezeme do té zasrané jeskyně. Je tam tma, zažehneme tedy louče a nasloucháme, jak s třepetáním křídel odlétají netopýři. Přikrčíme se a šouravě se šineme labyrintem chodeb. V každé slepé uličce číhají smrdutí démoni. Podle toho taky slepou uličku poznáte: vyskočí na vás cosi, co smrdí jako zahnívající klobása, a sápe se vám to po očích. Po tomhle jsme vždycky toužili, po prvotřídních nestvůrách, po hydrách a gryfech, bazilišcích, obřích červech. Zloděj s kouzelníkem líčí pasti a léčky, vrhají matoucí kouzla. Valentýn a Valium, ta náhle rozběsněná dvojice, se jako v amoku vrhne do řeže s meči z trpasličí oceli. Mlátíme a šviháme kolem sebe. Kusy nestvůr dopadají na zem jako třaslavé suši.

Pán jeskyně nám skoro fandí. Zdrží se hrozivých lekcí. V hrůze se už totiž brodíme po kolena. Chceme sekat zvěř.

Zahneme za žulový roh, a vida, hleďme, tady ho máme. Drak se oplzle vyvaluje na ohromné kamenné plotně, rumělkové šupiny mu jen září. S každým ospalým nádechem mu z nozder vyšlehne duhový plamen. Pozoruje nás štěrbinami jantarových očí.

Na podlaze pod ním se prostírá dračí poklad – zlato, stříbro, rubíny, nefrity. Jen to, co se nám na prahu síně vrší u kotníků, představuje královský obnos.

„Berem to,“ prohlásí Cherninsky.

„Co jako?“ zeptá se Marco.

„To, co máme pod nohama. Naberem, co unesem, a mizíme.“

„Nebude boj s drakem?“ ptá se Pán jeskyně.

„Jsem pro,“ říká Brendan. „Tomu říkám stra­­­­tegie.“

„Drak by nás mohl fakt pozabíjet jako prase,“ vysvětluje Marco – nikdy se nepoučí.

„Ne. Budem s drakem bojovat,“ prohlásím já a Pán jeskyně přikývne. „Patří to ke hře. Možná bysme ho mohli zkrotit a proletět se na něm.“

„Proletět se na něm?“ zeptá se Cherninsky. „Hráblo ti nebo co?“

„Dělá se to.“

„To by bylo skvělý,“ hlesne Brendan.

„Chtěl bych říct jediný,“ pronese Cherninsky – vstal mezitím ze židle a rázuje po pracovně. „Já tu nechci umřít.“

„Riskni to,“ já na to. „Jinak je to prostě nuda. Sám jsi říkal, že bysme se neměli smrti bát.“

„Kdy jsem to říkal?“

„U přehrady.“

„Tak u přehrady,“ pronese Pán jeskyně. „Takže vy se chodíte bavit o tažení k přehradě? Hulíte si tam ty svý lulínky a probíráte taktiku?“

„Přesně tak,“ odsekne Cherninsky. „Hulíme si je jak v Bergen Pines.“

„Hele, kluci,“ zasáhnu, „nechte toho. No tak. Pojďme se rozhodnout, co uděláme s tím drakem. Vážně chcete vycouvat?“

„Jistota je jistota,“ prohlásí Marco.

„To je nějaký starý paladinský přísloví?“

„Přehlasovali jsme tě,“ oznámí mi Cherninsky.

„Dobře.“

„Tak jo,“ oznámí Cherninsky Pánu jeskyně. „Poberem jen to, co máme u nohou, a draka nebudeme dráždit. Můžeš hodit ,nedráždit draka‘?“

„Určitě to chcete sehrát takhle?“ zeptá se Pán jeskyně. „Taková chvíle se už možná nebude opakovat.“

„Jo, chceme.“

„Podívejte,“ pronese Pán jeskyně. „Vím, že jsem byl na vás na všechny poslední dobou tvrdý. Odteď už budu mírnější. Chci, abyste se bavili.“

„My se bavíme,“ říká Brendan. „Vážně. Díky. Je to fakt vzrůšo. Ale právě teď si říkám, že bysme si měli prostě jenom nahrabat trochu zlata a z týhle jeskyně zmizet.“

„To je trapný,“ prohlásím.

„Nevíš nic o opravdovým násilí,“ řekne Brendan.

„Cože?“

„Slyšels dobře.“

„Je to drak, ty vole! Není opravdovej!“

Všimnu si, jak Cherninsky podstrkává Pánu jeskyně nějaký papírek. Pán jeskyně hodí kostky do koženého kalíšku, který slouží pro ty nejosudovější vrhy. Kostky tupě dopadnou na psací podložku.

„Tímto byl drak právoplatně rozdrážděn.“

„To ne,“ hlesne Brendan. „Ne, to ne.“

„Naber to zlato!“ houkne Cherninsky.

Máchám před drakem obouručním mečem, ostatní mezitím nabírají poklad plnými hrstmi a prchají.

„Pojď už!“ volají.

„Utíkejte,“ odpovím jim. „Doženu vás. Dostal jsem zničehonic hroznou chuť na dračí burger.“

Pánu jeskyně přeběhne po tváři úsměv. Pochopím, že mě ušetří, protože mám odvahu.

Zaútočím na draka, vrhnu se mu s mečem na krčisko. Duhový plamen ovane mou kouzelnou kroužkovou zbroj.

Pán jeskyně se po očku koukne, jak mi padly kostky.

„Jsi mrtvý. Usmažený jako ve friťáku.“

„Cože?“

„Hroznou chuť na dračí burger? Myslíš si, že jsi ve filmu?“

„Ne,“ odpovím. „Myslím si, že jsem ve hře na hrdiny. A mám kouzelnou kroužkovou zbroj.“

„Imitaci kouzelné kroužkové zbroje,“ říká Pán jeskyně. „Koupil jsi ji od toho nachmeleného mnicha.“

„Až doteď vydržela všechno.“

„Myslel sis, že můžeš zabít draka? Je mi líto, kamaráde. Prodlévej dlouho, Valie, v našich vzpomínkách.“

„To jsou kecy.“

„Kecy?“ zopakuje Pán jeskyně. Je napružený. Opravdu mu není moc dobře. „Žádný kecy. To je pravděpodobnost. Copak, chce se ti buečet? Chce se ti buečet, můj mauej buáško? Život je hnusnej, krutej, a hlavně každýmu nakope pěkně prdel. Je ti to jasný, lulínku? Jak je na tom ten tvůj obouručnej lulínek teď, co?“

„Skvěle,“ já na to.

Zbytek družiny z podzemního bludiště vyvázne, ale ukáže se, že kozy jsou opravdu měnivci, přesně jak předvídal Cherninsky. Promění se ve zlobry s obrovskými ostnatými palcáty. Ani se tomu nedá říkat boj. Než Cherninského zloděj zemře, podaří se mu bodnout zlobra dýkou. Zlobr se promění zpátky v kozu a poté v Cherninského mrtvou sestřičku, zmáčenou a zapletenou v mořských řasách.

„Jenom malá holka,“ pronese Pán jeskyně.

„Ty zrůdo,“ vypálím.

Cherninsky mezitím vytasil pero, myslím, že se co nevidět vrhne Pánu jeskyně po krku, ale pak začne bulet.

„Jen se vybreč, drahouši,“ prohlásí Pán jeskyně.

„Nech ho bejt,“ řeknu já.

„Tohle se tě netýká,“ řekne Pán jeskyně. „Zařaď hezky zpátečku. Nemáš o ničem páru.“

„V pohodě,“ řekne Marco. „Všechno bude v pohodě.“

Mluví jako můj táta.

„Houby v pohodě,“ pronese Pán jeskyně.

Zvedne v ruce papírek, který mu podstrčil Cherninsky.

„Teď vám něco řeknu,“ oznámí nám. „Tadyhle váš kamarád vás chtěl obrat o všechno zlato. Chtěl, ať na to hodím kostkou.“

„Je to zloděj,“ namítnu.

„No ano, jen se ho zastávej.“

„Taky že jo.“

Brendan sedí na židli jako přikovaný. Cherninsky bulí a bulí. Marco se kýve vpřed a vzad, jako by přišel o spojení s duchy, co přinášejí pohodu.

Vstanu, smetu zástěnu ze stolu Pána jeskyně, spatřím kostky, listy milimetrového papíru, příručky a číselné tabulky. Na psací podložce jsou čmáranice. Vystínované vaginy s andělskými křídly. Prolétají mračny nakreslenými propiskou.

„Řekl jsem, abyste na zástěnu nikdy nesahali,“ houkne Pán jeskyně.

„A já ti říkám, abys na zimáku nevystrkoval ptáka na holky, na který nemáš. A nezapaluj svý hovna na parkovišti. Jseš psychopat. Měli si tě nechat pod zámkem.“

Pán jeskyně obejde stůl, říkám si, že nám zase bude kázat. Předkloní se a naboří mi hlavou do břicha. Oba se zřítíme na zem. Začne mě škrtit. Zapřu se mu dlaní do brady a tlačím. Marco zaječí a mně už dochází dech, když vtom Brendan skočí Pánu jeskyně na záda a zakousne se mu do hlavy. Oba se skutálejí stranou. Dveře se s třísknutím rozletí a dovnitř nakoukne doktor Varelli.

„Hrejte si pěkně, štěňátka zatracená!“ zahuláká a zavře dveře.

Zůstaneme ležet na zemi, ztěžka oddechujeme. V zápěstí mi škube bolestí. Z koberce je cítit malinovka.

Pán jeskyně si matlá krev po čele. Brendan si osahává zub.

„Jste děcka,“ prohlásí, zvedne se a odšourá se z pracovny. Slyšíme, jak řve v kuchyni na otce. Ty zoufalče, nadává doktoru Varellimu, ty lesbo.

„Je to tu poslední dobou trochu těžký,“ říká Marco.

Odplazím se k oknu. U sousedů na zahradě nějaké děti kopou do míče. Vypadá to skvěle.

* * *

Zlomené zápěstí se mi hojí dlouho. Domu Varelliových se vyhýbám a ve škole mi sádru podepíše jenom Eric. Napíše ale jenom iniciály, jako by ho celé jméno mohlo usvědčit. Táta říká, že si nemusím hledat práci, dokud mi sádru nesundají.

Začnu chodit hrát do školního kroužku, vytvořím si hraničáře Valia Druhého, ale nikomu to nepřipadá vtipné. Proč taky? Lucy Mantoothová hraje čarodějku­zlodějku. Je jasné, že mě v kroužku nechce.

Eric bydlí nedaleko, a tak spolu někdy chodíme domů. Rád si zkracuje cestu mezi stromy u domu Varelliových, ale já o Varelliových nikdy nemluvím. Jednou uvidíme před garáží corvettu, která patří Pánu jeskyně. Otec mu ji koupil loni, ale Pán jeskyně v ní ještě nejel. Ani nemá řidičák.

„Jak se ti s náma zatím hraje?“ ptá se Eric.

„Je to super.“

Je to opravdu super, i přes vražedné pohledy Lucy Mantoothové. Létáme na dracích, bojujeme s obry, stavíme hrady, budujeme armády, zakládáme rodiny, pěstujeme plodiny. Ale je to všechno až moc majestátní, vážně. Žádné skřetí děcko vás nepodřízne kvůli měšci zlaťáků. Nikdy se neotrávíte shnilým bramborem. Chybí mi nedůstojné zacházení.

„Myslím, že se Lucy líbíš,“ řekne Eric.

„Jak se to pozná? Podle toho, že se mnou nikdy nemluví, nebo že když něco řeknu, tak pokaždý protočí oči?“

„Podle obojího.“

„Nejspíš toho o holkách moc nevím.“

„To přijde,“ řekne Eric. „Trávils hodně času s těma ujeťákama.“

„Všechno je ujetý, když se na to díváš dost dlouho,“ prohlásím.

„Tak to nevím,“ řekne Eric. „Sponzoruje nás škola, stejně jako šachovej kroužek.“

* * *

Hraní s Erikem mě přestane bavit. Lucy Mantoothová nikdy neroztaje. Její čarodějka­zlodějka mě nechá zahynout v bortící se červí díře. Měl jsem snad něco říct? Můj život se vrátí do starých kolejí: arašídové máslo, hoňka, spánek.

Jednou jdu takhle domů, jako obvykle mám v plánu výše zmíněné. U chodníku zastaví sporťák, tmavomodrá corvetta.

„Chceš svízt?“ zeptá se Pán jeskyně.

Nechci, ale stejně vklouznu vedle něj. V corvettě jsem nikdy nejel.

Chvíli jezdíme po městě, kolem mojí školy, hobbymarketu.

„Myslel jsem, že nemáš řidičák,“ řeknu.

„A kdo říkal, že mám?“ Pán jeskyně se usměje. „Jsou drby a je pravda, a pak jsou taky pravdivý drby. Mám ti to shrnout? Tak já ti to shrnu. Švihnul jsem jednoho kluka pálkou, měl z toho poranění mozku, ano. Vystrkoval jsem péro na veřejnosti, ano. Pálil jsem vlastní stolici, ne. Byl jsem ve cvokárně? Byl. Jsem šílenej? Záleží na mým názoru vůbec? Znáš takový ty články v novinách, jak prej děcka z hraní blbnou? A pak dělaj hrozný věci?“

„Máma mi je vystřihuje.“

„Já tyhle články zbožňuju. Vem si například sebevraždu. Hraní z tebe neudělá sebevraha. Když už něco, tak sebevraždu oddálí. Víš co, svět ti servíruje spoustu důvodů, abys to típnul, to musíš uznat.“

„Je mi čtrnáct,“ odpovím. „Nevím, co mám uznat.“

„V jiný době už by z tebe moh’ bejt otec. Nebo v jiný čtvrti.“

Chvíli jedeme. Zajedeme o pár měst dál na východ.

„Poslední dobou tě nebylo moc vidět,“ prohodí Pán jeskyně. „Marco říká, že hraješ s nějakýma nafoukanýma buzíkama ve škole.“

„Nechal jsem toho.“

„Slyšels, jak dopadl Cherninsky? Našli u něj v garáži kradenou hudební aparaturu. Zesíky, kytary, bicí, prostě všecko. Chtěl to naházet do přehrady, ale policajti většinu z toho zachránili. Jeho táta teď asi půjde sedět.“

„Jeho táta?“ zeptám se.

„Drsný, co? V každým případě teď ale hrajem válečný témata. Fakt hodně technický věci. Je to jiný. Brendan to zvládá jen tak tak. Teď sjíždíme Tobruk. Já jsem Rommel.“

„Pouštní liška.“

„Pořád čteš,“ kvituje Pán jeskyně, i když jsem tu přezdívku zaslechl ve starém filmu o tancích. „A to se mi na tobě líbí. Proto jsem si říkal, že bych tě mohl trochu poučit.“

„A o čem?“

Zajedeme na odpočívadlo s výhledem na národní park Palisades. Za křovím před námi útes prudce spadá až ke skaliskům v řece Hudson. Corvetta běží na neutrál a mě napadne, jestli tahle vyjížďka nebyla náhodou chyba. Pán jeskyně se dívá do dálky přes řeku, jako by se ji chystal přeskočit.

„O čem?“ zeptám se znovu.

Pán jeskyně vytúruje motor. Otočím se k němu, k té bledé tváři, jemné bradce, zahořklým, zářícím očím.

„O čem?“

Odpoví mi dalším šlápnutím na plyn. Prsty zabubnuje na řadicí páku. Tak přece jenom poletíme na drakovi. V duchu jsem napůl připraven. Možná je to ta půlka mého já, kvůli které jsem v pracovně doktora Varelliho vydržel tak dlouho. Chytím se rukama sedadla a čekám, kdy přijde zážeh, start, žhnoucí let.

„Ty vole.“ Pán jeskyně se zasměje. „Celej se klepeš.“

Zařadí zpátečku a otočí auto o sto osmdesát stupňů. Zanedlouho jsme zase zpátky ve městě.

„Málem ses posral,“ říká.

„To jo.“

„Jednou to udělám doopravdy.“

„Aha,“ já na to.

„Ale ještě chvíli ne.“

„To je fajn.“

„Táta mě hned po matuře vykopne z domu. Myslím, že to bude pro Marka lepší. Potřebuje kluk trochu rozkvést.“

„Kde budeš bydlet? U mámy?“

„Máma nebydlí. Umřela, když se narodil Marco.“

„Fakt? Tak to mě mrzí. Myslel jsem, že od vás jenom odešla.“

„Hm, asi to bude svým způsobem taky pravda. Ne, mám bratrance v Kanadě. Mohli bysme bydlet spolu.“

„To budeš mít dobrý.“

„Nejspíš ani ne. A jsme tady.“

„Dík za svezení,“ řeknu.

„Už’s byl skoro doma, když jsem tě nabral.“

„Stejně dík.“

Přecházím přes trávník, když vtom na mě Pán jeskyně zavolá jménem.

„Hele, do smrti dobrý, co říkáš?“

Zastavím se, představím si ho, jak za mnou vystrkuje z okýnka spolujezdce tu svou směšnou hlavu, ale nedokážu se otočit. Pořád se ještě klepu z té naší vyjížďky. Mám snad v tu chvíli takřka neskutečný pocit, že vím, co přijde, jakousi chladnou, vířící vizi, jejíž původ nejsem s to nahlédnout, ale ve které vidím Pána jeskyně s promodralými tvářemi, jak visí v pracovně doktora Varelliho na kravatě ze svého svatého přijímání, a Cherninského, s tátou ve vězení, jak žebrá s vyhublými chuligány, kteří pláchli z domova a stejně zůstali přikovaní ke čtvrti Alphabet City, nebo sebe, nejlepšího zaměstnance za měsíc říjen, jak ve světle končícího podzimu vyškrabávám v řetězci Burger Castle sajrajt z fritovací vany?

Samozřejmě že ne.

„Hele, fakt,“ zavolá Pán jeskyně znovu. „Do smrti dobrý.“

To musí být ta největší kravina, jakou kdy vypustil z pusy. Do smrti dobrý? Může zůstat něco do smrti dobrý? Může bolet něco víc než city?

Chci mu to říct, ale právě když se otočím, corvetta se odlepí od chodníku.

Z anglického originálu The Dungeon Master (z knihy The Fun Parts, Farrar, Strauss and Giroux, New York 2013) přeložil Martin Svoboda.