Polsko­-synonymum

Každá návštěva přírody končí pohromou. Nepoučeni faktem, že rozhodující část naší bytosti je přírodě vymknuta, co víc, stojí s přírodou v antagonismu, a navíc v ní nemá svůj původ, vstupujeme do přírody, kde se občerstvíme a umoříme zároveň, přesně v rámci rozporu, který nás zakládá. Tak se stane, že člověk běží na běžkách ve skupině lidí, třeba i se svou rodinou, běží v horách na česko­polském pomezí, vlevo vidí českou část hor, rekreační a líbeznou, vpravo polskou, užitkovou a zlověstnou, temnou oblohu nad masivem Vraních hor, připomínajícím stolovou horu, hornické město s těžební věží pod ním, zdánlivě odpudivý obraz, je mi čtyřicet, řekne takový člověk, mám už jen nejvyšší čas, a za­­ostane za svou skupinou i za svou rodinou a při nejbližší příležitosti zamíří doleva, zahne do Polska, spustí se první cestou do údolí na polské straně, veden neodolatelnou touhou učinit všemu konec, sjíždí z kopce a cítí extázi z vlastní destruktivní podstaty, spustí se do Polska jako do nového života, který není možný bez největší bezohlednosti, jež je podmínkou naplnění jeho touhy a předpokladem svobodné existence vůbec. Taková je výbava, se kterou můžeme do Polska pod námi sjet. Člověk sjíždí po vrstevnici učinit všemu nejen konec, ale i začátek, a nezní k tomu Bachova hudba, ani Air, ani Árie z Goldbergových variací, už se po mně ohlížejí, ale ještě mě nehledají, říká si a cítí, jak ztráta výšky ovlivňuje představu Polska jako zaslíbené země, a napadne ho, že do Polska můžeme sjet jen jako do Polska­synonyma, Polsko je souznačné pojmenování nepojmenovatelného pocitu, který se nás zmocňuje u představy ztracené iluze socialismu, běží běžkařovou hlavou v složitém režimu jeho uplývající extáze. Člověk není nic jiného než pokus o udržení ideál­ní individuální představy v realitě kompromisní většinové představy, která bývá hnusná, přestože se skládá z těch individuálních. Většinou však individuální představa ztroskotá už o naši individuální tělesnost, která nás pomstychtivě zaplaví šerednými mentálními odpadky, sešněrovanými úzkostmi a strachem do smyček přehrávaných před úsvitem v zatemněné mozkovně, vzorkovně neštěstí. Kdo svou představu donese až ke katastrofě společné představy, je krutě mučen a popraven, tento proces je ale rozfázován k nepoznání, takže to vypadá, že se dotyčnému zkrátka jen nedaří a trochu předčasně umře, takže nakonec z lásky nezbude nic, jak to říkají lidé a naprosto se mýlí, protože z lásky zůstane všechno, zbídačené a opuštěné, ale naprosto všechno, žijeme několik okamžiků, jsou to okamžiky osvícení, jiné poznání nemáme, sedm nekonečně smutných odstínů oblohy nad temnou pulsující konturou lesa za zimního soumraku, ostatek je pitvoření rytmizované lapáním po dechu, které optimisté nazývají dýcháním, nic než strach rozsévaný pohodlnými zbabělci, kteří se mýlí pro svou pohodlnost, za niž si zaslouží své otroctví. Cítíme, že jsme na správném místě, a tak ho opustíme, cítíme, co odpovídá našemu založení, a tak děláme pravý opak, cítíme, že tenhle člověk je ten pravý, a tak ho ignorujeme, nasloucháme hlasu, který nás nabádá k oběti, a tak se obětujeme, na to pohodlní nejsme, hlavně že přesně nevíme, proč se obětujeme, to je základem našeho všednodenního mesia­nismu. Nasloucháme hlasům, a neznáme jejich původ, všechno, co nic neznamená, si hodiny pečlivě vybíráme, ale hlasy, které nám ničí život, přijímáme s lehkovážností. Usmíváme se konceptu věčného návratu jako anekdotě, přestože je naší jedinou možností užít si života jako obrazu volného času v devatenáctém století a žádné vyhlídky na cokoliv ve dvacátém. Nesourodost, která bude pranýřována stejně jako každý anachronismus.

Jedeme z kopce a nikdo nechce pustit Air ani Árii, to by se v kině nestalo. Známe svá práva, říkají lidé hození napospas společné představě o nadřazenosti peněz nad jejich životy, známe své nakladatele, říkají literáti, žádní tu nejsou, jsou tu jen vydavatelské jukeboxy. Mnozí chtějí vydávat v Polsku, ale tam prý nejsou ani ta nakladatelství. Tyhle věci píšeš akorát naschvál, zvedají hlas korektní perverzáci. A co mám dělat? Jdu do lesa, a nemusí být ani polský, a začnu se v něm smát, vidím to a neudržím se, směju se tomu, jaké to tam je, stromy, říkám si, v lese jsou stromy, je to ohromná legrace, co jiného, jsou tu pokaždé, jak vejdeš do lesa, jsou tu, pak vidím houby, červené mochomůrky, to už se můžu smíchy potrhat, při spatření šišek si musím lehnout na zem a trhat nohou, abych se smíchy nepočůral, trochu se uklidním, pak uvidím další přírodniny a mám další záchvat, tohle nemůžou myslet vážně, mám oči zalité slzami, choroš a čepička od žaludu, to už mám ze smíchu nepříjemné křeče, s jakým humorem je to všechno uděláno, žasnu, ale později mě napadá, že snad ani ne, že tyto kulisy a rekvizity k popukání byly vytvořeny s vážným úmyslem, to už mám pocit, že smíchy vypustím duši, nato přijde nějaký chlap nebo nějaká ženská a strká mi před oči notářsky ověřený seznam polských nakladatelství, s neopakovatelným zadostiučiněním, chtějí mě snad zabít, už doslova ryčím, dělají ze mě zvíře, devadesát procent toho, co vám tu dnes řeknu, říkám pokaždé, když někam přijdu mluvit, bude ironie, ale je to marné, nestihnu ani říct, že zbytek bude sarkasmus, a už je tu někdo s tím, že filosofický koncept věčného návratu funguje jinak, ale já jsem za celý život žádnou přesnou informaci nepotřeboval, pokaždé, když jsem některou nechal do svého života vstoupit, nastaly tiché potíže korunované bezpříkladnou nudou, kdekoliv se něco fixuje, jdu pryč, duch je volatilní, tím se řídím. Házejí po mně přívlastkem pseudo jako diskobolové diskem, to je protiargumentace vzdělaného člověka s kořeny v antice a křesťanství, tohle se povedlo, to jsme si to namíchali, mám chuť odjet do Berlína, ale bojím se tam sám, umřela tam Eva Braunová a nechala se zapálit v mělké jámě za pomoci špatného válečného benzínu, metro tam jezdí i v noci a to je matoucí, potřeboval bych tam sekretáře, můj život, tak jak se jeví, bude sekretáře potřebovat čím dál víc, ano, a bude potřebovat především asistentku, vyřídí za mě všechny ohavnosti, a nejen v Berlíně, navíc ji mohu tajně milovat, či se alespoň domnívat, že to tiché samozoufalství je nějaký cit, jeď do Londýna, říká předlužený nakladatel, proč ne, ale tam potřebuji asistentky dvě, říkám tomu bledému přízraku, je to náročné a zániku zasvěcené město, kde už se nic dalšího nestane, cítím jeho vražednost, kterou mi musí zpracovat nejprve sekretář na sekretariátě, aby s ní mohla operovat dvojice asistentek v terénu městské kloaky, málokam přijdu jen tak, připravuji se s největší důkladností i na vstup do vietnamské večerky, v Londýně budu potřebovat také tajemníka, je to tajemný prostor opatřený tajemným jazykem válečníků, bez kterého dnes naše životy nic neznamenají, společný a jednotný jazyk duchovního úpadku, naopak nepotřebuji zahradníka, šoféra a kuchaře, vůbec nevím, co bych si s takovými lidmi počal, vídám je ve filmech s Oldřichem Novým a nestačím se jich děsit, také hospodyně s majordomem mi nahánějí strach, jsem snob, kterému není rovno, bezesporu, ale nejsem, zdá se, buržoa, který by litoval svého zahnutí vlevo, umím na základě bezútěšné krajinné veduty opustit všechno, sjíždím do Polska­synonyma a slyším vnitřní hlas vyjadřující se samospádem za pomoci masivu Vraních hor, který mi mizí za vrcholky prvních stromů v údolí a za podpory těžebních věží, jež už nevidím, představa je neudržitelná, jedu dolů a veduta se proměňuje, v každém okamžiku je svět jiný a my ho považujeme za něco neměnného, podceňujeme pohyb, cítíme proudění vzduchu a slyšíme zvuk lyží, ale neslyšíme ani Air, ani Árii, cítíme i pocit úlevy, jak zvolna odplývá a přepouští místo pocitu viny, sjel jsi do země, která tě množstvím nakladatelství přímo ubije, říká hlas samotného vynálezce mochomůrky a pocitu viny, to všechno přijímám, odpovídám, jen nechápu, proč nějaký hlas nezazní taky z nebe, nač to opulentní mlčení, zdá se, že v rámci věčného návratu oživující princip nebude ani už mrtvější v bůhvíkolikátém jednadvacátém století po sobě, stejně jako Polsko nebude synonymnější představě nového začátku v hornickém městečku pod stolovou horou, všechno přijímám, odpovídám hlasu samotného autora veverky a pocitu provinění, jen nechápu, proč každá návštěva přírody končí pohromou mimopřírodního charakteru.