True auteur

Letošní seriálový hit číslo jedna Temný případ (True Detective, od 2014) lze asi sotva chápat jako nějak výraznou revoluci v současné takzvané quality TV, která má za sebou už minimálně patnáctiletý kontinuální vývoj. Přesto lze odvysílanou první sezonu tohoto cyklu považovat za významný příklad určitého širšího posunu, kterým v posledních několika letech „kvalitní“ seriálová produkce prochází. Asi nejlépe ho charakterizuje článek Jeremyho Mecklera a Petera Valellyho The New Auteurism: True Detective, Top of the Lake and Avant Garde Television (Nové auteurství: Temný případ, Top of the Lake a avantgardní televize), publikovaný na serveru Joyless Creatures. Zatímco odkaz k avantgardě v titulu článku je velmi nadsazený, s auteur­ským principem oba uvedené seriály souvisí úžeji, i když ani zde nejde o zcela přesnou charakteristiku. Do zmíněného trendu ale můžeme řadit například i minisérie Mil­dred Pierceová (Mildred Pierce, 2011; recenze v A2 č. 19/2013) Todda Haynese nebo South­cliffe (2013) Seana Durkina.

Kdo je kdo v titulcích?

Autorství není v případě televizního seriálu obvykle spojováno s pozicí režiséra tak jako ve filmu. Režiséři se totiž u většiny delších seriálů liší díl od dílu a jejich tvůrčí vklad bývá minimální. Autorství se tak pojí spíš s profesemi, které udržují kontinuitu napříč jednotlivými epizodami i sezonami. Připisuje se většinou osobě showrunnera, který je zodpovědný za každodenní provoz natáčení seriálu, nebo creatora, který vytváří základní koncept daného titulu, postavy, fikční svět a vývoj vyprávění (showrunner je někdy v titulcích uváděn jako executive producer, tedy výkonný producent, creator jako writer). Za autorské lze pak v silnějším smyslu považovat ty seriály, jejichž showrunner je zároveň také jejich creator. To platí například pro oba nejuznávanější cykly stanice AMC, seriály Mad Men (od 2007; recenze v A2 č. 13/2012) a Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013; recenze v A2 č. 22/2013), jejichž tvůrci Matthew Weiner a Vince Gilligan jsou nejen creatory a výkonnými producenty, ale v řadě epizod figurují i jako scenáristé nebo režiséři. Naproti tomu například u seriálu Boss (2011–2012) v produkci HBO je Gus Van Sant uveden jako jeden z výkonných producentů a režisér pilotní epizody, ale ne jako creator, a Agnieszka Hollandová vystupuje v titulcích některých epizod seriá­lu Špína Baltimoru (The Wire, 2002–2008) pouze v pozici režisérky.

Z tohoto pohledu se ukazuje, že Temný případ má autory dva: creatorem a scenáristou všech epizod je spisovatel Nic Pizzolatto, režisérem všech dílů je Cary Joji Fukunaga, známý také jako tvůrce filmů Sin Nombre (2009) a Jane Eyre (2011), a na postu výkonných producentů figurují oba. V případě Top of the Lake (2013) okupuje Jane Campionová pozice režisérky, creatorky, scenáristky i výkonné producentky, ovšem pokaždé ve spolupráci s někým dalším, a podobná je i pozice Todda Haynese v titulcích Mildred Pierceové. Sean Durkin je pak v Southcliffu dokonce veden pouze coby režisér. Z tohoto pohledu jsou ovšem uvedené seriály ještě méně autorské než řada starších cyklů.

Šestiminutová provokace

U zmíněných nových seriálů v čele s vele­­úspěšným Temným případem je však zásadní poměrně dramatická proměna aspektů, na které je kladen důraz. Značná část nejuznávanějších titulů kvalitních seriálů od Sopranových (The Sopranos, 1999–2007) po Perníkového tátu totiž stavěla především na komplexním epickém vyprávění a hereckých výkonech. Jakkoli se jednalo o filmařsky precizní díla, styl zde sloužil zejména jako funkční prostředek pro vyprávění příběhu. Jedinou alternativní ambici představovala snaha stavět na odiv nákladnou výpravu – například v podobě historického military fetišismu v Bratrstvu neohrožených (Band of Brother, 2001) nebo ve ztvárnění fantazijního světa románů George R. R. Martina Hra o trůny (Game of Thrones, od 2011).

Nelze se pak divit, že diváci zvyklí na sevřená, pečlivě zkonstruovaná vyprávění starších seriálů celkem oprávněně kritizovali poslední dvě epizody Pizzolattova a Fukunagova seriálu, ve kterých se definitivně ukázalo, že řada rozehraných motivů či dějových linek nakonec zůstane nedořešená či přímo opomenutá, finální odhalení se vynořuje odnikud jako čiré zjevení a také Cohleovy metafyzické úvahy končí víceméně bezradným pokrčením ramen. Podobně neuspokojivé je ale i Top of the Lake, sledujeme­li cyklus jako konvenčně vystavěné procedurální drama. Vyprávění se soustřeďuje kolem konfliktů výrazných postav obývajících společný prostor a komplikovaný proces vyšetřování kriminálního případu zůstává v pozadí. Pizzolatto v Temném případu zase na první místo klade různé evokace metafyzických úzkostí. Každopádně v obou seriálech je přístup tvůrců mnohem lyričtější než u precizně vysoustružených narací Perníkového táty nebo třeba dánské procedurální krimi Zločin (Forbrydelsen, 2007–2012; recenze v A2 č. 4/2013).

S touto tendencí souvisí také mnohem větší důraz na styl. Temný případ i Top of the Lake předvádějí uhrančivou mizanscénu spojenou především s výraznou přírodní krajinou, která je v obou vyprávěních také silně tematizována. Temný případ navíc v často velebeném komplikovaném šestiminutovém záběru na konci čtvrté epizody vyloženě exhibuje, když ukazuje, co je možné si v současné televizní tvorbě dovolit. Použití takto extrémně dlouhého záběru lze dokonce chápat jako provokaci vůči zažité praxi současného mainstreamového filmu, jenž se naopak drží principu velkého počtu velmi krátkých záběrů. Paradoxně jedním z důvodů, proč hollywoodští a obecně mainstreamoví filmaři dnes častěji stříhají a používají více detailních záběrů, je právě malá velikost televizní obrazovky, s níž musí předem počítat kvůli distribuci svých filmů do televizního programu a na nosiče určené pro domácí promítání. Zmíněný záběr tak představuje bezmála jakýsi manifest emancipace televize jako média, které si může dovolit být nejen vizuálně sofistikovanější, ale také spektakulárnější než filmy určené primárně pro velké plátno.

Čtyřicet vteřin slávy

Stanice HBO navíc na slavný šestiminutový záběr navázala v letos odvysílané deváté epizodě čtvrté sezony Hry o trůny. Ta obsahuje zhruba čtyřicetivteřinový záběr, během nějž kamera v kruhovém pohybu postupně sleduje rozsáhlou bitvu. Co do komplikovanosti a elegance se záběr rozhodně nedá srovnávat s uvedenou pasáží z Temného případu – pohyb kamery nemá zdaleka tak komplikovanou choreografii, i když je poměrně nápaditě synchronizovaný s pohybem několika figur v obraze. Ještě více než u Fukunagy je zde znát, že hlavním smyslem celého záběru je předvést, s jak velkým prostorem a jak komplikovanou synchronizací herecké akce a kamery dokáže současná televize pracovat. V článcích o uvedené epizodě bylo také zaslouženě vyzdvihováno jméno jejího režiséra Neila Marshalla, což je mimochodem původně filmový tvůrce, známý díky snímkům Pád do tmy (The Descent, 2005) nebo Soudný den (Doomsday, 2008).

Pokud se až dosud v souvislosti s quality TV mluvilo především o návratu kvalitních scénářů, nyní se zdá, že ambiciózní televizní stanice chtějí působit také jako prostor pro realizaci stylistických postupů, které jsou v kinematografii nestandardní. Otázku, zda může televize konkurovat filmu, je tak nyní možné klást i na úplně novém poli. Přesto je třeba zdůraznit, že všechny zde uvedené seriály s výraznou režií se stále ještě pohybují ve směru vytyčeném tradicí hollywoodského stylu. Meckler a Valelly se v citovaném článku trochu naivně ptají: „Kdy uvidíme televizní ekvivalent něčeho jako Post Tenebras Lux?“ Zatím ovšem nic nenasvědčuje tomu, že bychom se takového ekvivalentu vůbec někdy měli dočkat.

K tomu lze dodat, že režisérům – na rozdíl od scenáristů – televize nenabízí oproti filmům vlastně nic nového. Scenáristům umožňuje epičnost i epizodičnost seriálů rozvíjet vyprávění způsoby, které jim celovečerní film neposkytuje. Dlouhé záběry, výrazná mizanscéna nebo i vyložené filmařské experimenty v duchu Post Tenebras Lux (2012; recenze v A2 č. 7/2013) však nejsou něčím, co by v seriálové tvorbě získalo novou kvalitu nebo potenciál. Dobře je to vidět i na tom, že „režisérské“ seriály jako Top of the Lake nebo Mildred Pierceová mají obvykle formát minisérie, tedy uzavřeného příběhu vyprávěného na ploše několika epizod. A stejně tak je to patrné na zmiňované epizodě Hry o trůny: Neil Marshall tu sice měl svou hvězdnou (necelou) minutu, ale sérii přesto nadále pevně drží v rukou její výkonní producenti a creatoři David Benioff, D. B. Weiss a George R. R. Martin.