Upíři v citronovém sadu

V říjnu muži a ženy ze Sorrenta sklízejí primofiore neboli „první kvetoucí ovoce“, nejšťavnatější citrony; v březnu dozrávají žluté bianchetti a v červnu následují zelené verdelli. A já v každé sezoně vysedávám na své lavičce a dívám se a dívám, jak padají. Během hodiny se jich z větví utrhne vždycky jen pár, ale já už tu sedám tak dlouho, že mi jejich pády připadají plynulé, podobné kapkám deště. Moje žena nemá s takovou meditací trpělivost. „Ježíšikriste, Clyde,“ říká. „Potřeboval bys nějakého koníčka.“

Většina lidí mě považuje za malého, laskavého italského dědečka, nonno. Mám kůži jako starý nonno, ztmavlou do odstínu vlašského ořechu, typického pro Italy z jihu – opálení, které nevybledne, dokud nezemřu (což se nikdy nestane). Nosím nažehlenou, barvínkově modrou košili, plátěný klobouk proti slunci, černé šle, které se mi na hrudi prověšují. Mokasíny mám odřené, ale vždycky vyleštěné. Těch pár návštěvníků citronového sadu, kteří si mě všimnou, se mi mdle usmívá do tváře scvrklé jako rozinka a větří závan nějaké tragédie; šeptá se, že jsem vdovec nebo starý muž, který přežil svoje děti. Nikdy by ne­­uhodli, že jsem upír.

Citronový sad svaté Františky, kde trávím své dny a noci, byl v devatenáctém století součástí jezuitského kláštera. Dneska je v soukromých rukou, patří rodině Albertiových, ceny jsou přemrštěné a místní mají dost rozumu, aby si citrony kupovali jinde. V létě prodává v dřevěném stánku v zadní části sadu občerstvení dospívající holka jménem Fila. Je strašlivě hubená, má hustou černou ofinu. Z toho, jak pečlivě pro mě schovává nejlepší citrony a potají je vždycky odkopne pod moji lavičku, je poznat, že ví, že jsem stvůra. Občas vrhne mým směrem prázdný úsměv, ale nikdy mi nedělá problémy. A právě kvůli blahosklonné lhostejnosti, kterou mi projevuje, cítím k té dívce příval lásky.

Fila vyrábí citronádu a obsluhuje přístroj na takzvané hotdogy (což nejsou doopravdy hotdogy, ale spíš gyros) – hlídá maso, které se otáčí na rotačním grilu. Ten přístroj mě fascinuje. Jeho italský název se dá přeložit jako „hovězí kolotoč“. Koho by před dvěma sty lety napadlo, že bude existovat takový přístroj? Tehdy jsme byli všichni posedlí vizemi apokalypsy; svatá Františka, zakladatelka tohoto sadu, si vydloubla oči, zatímco diktovala proroctví o ohni. Často mě napadá, jaká je to škoda, že předpovídala jenom konec světa, a ne hotdogy.

Na ceduli těsně před vstupem do sadu stojí:

PIZZA NA DILKY

HOTDOGI

HLADNE NAPOJE

Santa Francesca’s Limonata – 

NEJOSVĚŽUJICNĚJŠI PITI NA PLANETĚ!

Z výletních lodí až k úpatí útesů vozí přívoz den co den turisty z Walesu, Německa a Ameriky. Ti potom vyjedou lanovkou sem nahoru, aby si dali „hotdogi“ se zrnitou hnědou hořčicí a usrkávali limonádu s ledem. Fotí si bratry Albertiovy, dvojčata Bennyho a Luciana, výrostky, kteří se věší na dřevěné podpěry stromů a neochotně předvádějí sklizeň citronů; a také jeden do druhého dloubají násadami lopat a mluví o turistkách v italském slangu jako o „vaginách“. „Buona sera, vaginy!“ křičí na ně ze stromů. Myslím, že turisté jsou čím dál hloupější. Nikdo z nich už ne­­umí italsky a ty nové ženy jako by byly vůči agresi hluché. Často si představuju, že po bratrech blýsknu špičáky, abych jim trochu srazil hřebínek.

Jak jsem řekl, turisté si mě obvykle nevšímají; možná to dělá to domino. Před pár lety jsem koupil od Bennyho otlučenou červenou sadu dominových kostek, jako rekvizitu, a díky ní jsem neviditelný, tak banální, že se můžu ukrývat všem na očích. Hra mě do­­opravdy nezajímá; většinou si z dílků stavím domečky a ohrádky.

Při západu slunce se turisté všude kolem dají do křiku. „Podívejte! Tam nahoře!“ Je čas na I Pipistrelli Impazziti – přílet netopýrů.

Vylétají z jeskyní v hejnu, které jako by mělo miliardu hlav, a snášejí se z útesů zářících jako bílá křída. Klesají prudce kolmo dolů, černé krupobití. Občas náhlá změna počasí strhne některého z nich přes citronovníky do tyrkysových vln. K citronovému sadu je to sto metrů, ke zpěněným vodám Tyrhénského moře dvě stě. Před strmou stěnou útesu se netopýři prudce zvednou a rozletí se do zelených korun stromů.

„Och!“ piští turisté potěšeně a natahují hlavy.

Zblízka vypadají roztažená netopýří křídla jako nějaké mimozemské blány – jsou křehká jako cosi vnitřního, obráceného naruby. Zapadající slunce zalévá jejich těla matnou červení. Tihle netopýři mají svraštělé černé tvářičky, jako maličké chrliče nebo rozzuření dědci. A jejich zuby vypadají jako ty moje.

Dneska večer se jedné z turistek, Texasance s obrovským, jahodově červeným vysokým účesem, podařilo jednoho polapit do vlasů; prolévala nefalšované slzy a přitom kvílela: „TAK UŽ TO KONEČNĚ VYFOŤ, SÁRO!“

Upřeně se dívám na pevný bod nad stromy a zapálím si cigaretu. Moje ohnutá páteř ztuhne. Smrtelná hrůza ve mně vždycky udeří na nějakou starou strunu a zanechá po sobě pocity smutku a podrážení. Bude trvat celé minuty, než všichni přestanou ječet.

Měsíc má matně oranžovou barvu. Na obloze a v moři žhne zdvojený svítící disk. Zkoumám pohledem tmavší prohlubně v panoramatu, místečka nezahalená mraky, kde jsou jeskyně. Znovu se podívám na hodinky. Je osm a všichni netopýři už zmizeli hluboko v korunách citronovníků. Kde ta Magreb vězí? Ve špičácích mi cuká, ale nechci začít bez ní.

Kdysi jsem si představoval čas jako černé zvětšovací sklo a sám sebe jako mikroskopický hmyz neschopný letu, uvězněný v kruhu noci. Jenže pak se objevila Magreb a mě věčnost přestala děsit. Náhle každý okamžik následoval po svém předchůdci v úhledném řetízku, okamžiky, které jsme naplňovali jeden druhým.

Dívám se, jak se z útesů řítí osamělý netopýr, padá jako kámen: hlavou napřed, nepohne křídly; nad tím výjevem se mi sevře srdce.

Zvedni se.

Zavřu oči. Přitisknu dlaně na piknikový stůl a svaly na šíji se mi napnou.

Zvedni se. Všechno se ve mně stahuje, až mi začne bušit ve spáncích, až se mi pod víčky začnou míhat červenočerné hvězdičky.

„Už se můžeš podívat.“

Magreb sedí na lavičce a mrká zářivýma očima, jako vyříznutýma v dýni. „Ty ses ani nedíval. Kdybys mě viděl klesat, věděl bys, že se nemáš čeho bát.“ Pokusím se na ni usmát a uvědomím si, že to nedokážu. Vlastní oči mi připadají jako kostky ledu.

„Je hloupost lítat tak rychle.“ Nedívám se na ni. „Východní vítr by tě mohl smést přes útesy.“

„Nebuď směšný. Já lítám skvěle.“

Má pravdu. Magreb dokáže změnit podobu ve vzduchu mnohem plynuleji, než jsem to kdy dokázal já. Dokonce už v polovině devatenáctého století, kdy jsem se proměňoval v netopýra dvakrát třikrát za noc, byla moje metamorfóza neobratný, trhaný proces.

„Podívej!“ řekne vítězoslavně a posměšně. „Pořád se třeseš!“

Sklopím pohled ke svým rukám a dostanu vztek, když si uvědomím, že je to pravda.

Magreb se probírá dlouhými černými stébly trávy. „Je pozdě, Clyde. Kde je můj citron?“

Vytáhnu z trávy měkký kulatý plod, letní měsíc, a podám jí ho. Verdelli, který jsem vybral, je dokonalý, bez kazu. Znechuceně na něj pohlédne a velmi okázale z něj smete stužku pochodujících mravenců.

„Na zdraví!“ řeknu.

„Na zdraví,“ opáčí Magreb s rutinním nadšením křesťana, který odříkává děkovnou modlitbu. Zvedneme citrony a zhoupneme si je před obličejem. Zaboříme do nich tesáky, prokousneme slupku a vydáme dlouhé, jednohlasné: „Ááách!“

Během let jsme s Magreb vyzkoušeli všechno – zakusovali jsme se do jablek, do gumových míčků. Žili jsme všude: v Tunisku, v Laosu, v Cincinnati, v Salamance. Líbánky jsme strávili přeskakováním z jednoho světadílu na druhý v honbě za tekutými chimérami: mátový čaj ve Fezu, koktejly z kokosového mléka v Ohau, uhlově černá káva v Bogotě, šakalí mléko v Dakaru, třešňová coca­cola se zmrzlinou na alabamském venkově, tisíc nápojů, které měly údajně čarovnou schopnost hasit žízeň. Zmírali jsme žízní v každém místě na zeměkouli, než jsme našli svou oázu tady, v modré italské botě, u toho stánku s citronádou mrtvé jeptišky. Jenom tyhle citrony nám poskytují trochu úlevy.

Když jsme do Sorrenta připluli, velké naděje jsem si nedělal. Citronáda, kterou jsme si objednali, vypadala ve džbánku kalně a pančovaně. Cukr se hromadil u dna. Dal jsem si doušek a v ústech mi uvízl celý malý citronek; neexistuje slovo dostatečně rozkošné, aby dokázalo popsat to první ochutnání; pocit, který se mě zmocnil, když jsem zabořil tesáky do toho citronu. Bylo to osvěživě kyselé, s nepatrným náznakem oceánské soli. Po prvotním zaštípání – jakémsi chemickém šumu kolem dásní – mi z hrotu každého špičáku doputovala do horečnaté mysli konejšivá prázdnota. Tyhle citrony jsou upíří analgetikum. Když vás dlouho sužuje žízeň, když opravdu trpíte, pak se nepřítomnost těchto dvou pocitů – jakkoli kratičká – stane něčím podobným nebi. Zhluboka jsem se nadechl nosem. Moje tepající tesáky se zklidnily.

Do rozbřesku se otupělost začala vytrácet. Citrony nám ulevují od žízně, ale nedokážou ji uhasit, jako nápoj, který můžeme podržet v ústech, ale nikdy ho doopravdy nespolkneme. Nakonec se původní hlad vrátí. Velmi pečlivě, velmi spořádaně a velmi svědomitě se snažím nezaměňovat ten prvotní hlad s tím, co cítím k Magreb.

O svých raných letech na krvi nedokážu žertovat, nedokážu na ně ani pomyslet bez viny a jistých nakyslých rozpaků. Na rozdíl od Magreb, která si té tekutiny nikdy nedala ani doušek, jsem hltal vesnické pověry a věřil kdejaké zvěsti, bral si k srdci každou zprávu o zkažených tělech a uvařené krvi. Upíři byli oblíbenými nemrtvými osvícenství a jako mladý chlapec jsem napodoboval mluvu a chování postav, o nichž jsem četl v knihách: Vlada Naražeče, hraběte Heinricha Vykradače, Goethovy krvežíznivé nevěsty z Korintu. Tajně jsem naslouchal ustrašeným modlitbám staré ženy na hřbitově, která prosila Boha, aby ji chránil přede… mnou. V tu chvíli se ve mně něco posunulo, zalila mě tupá prázdnota, jako bych byl neviditelný nebo už mrtvý. Poté jsem udělal jen to, co doporučovaly příběhy, a začal jsem krví té stařeny. Spal jsem v rakvích, v černých cedrových bednách, a každý večer se budil se strašlivým bolehlavem. Byl jsem vyhladovělý, pořád se mi točila hlava. Zdály se mi nepopsatelné sny o slunci.

Doopravdy jsem nebyl žádný uhlazený vi­komt, ale jenom výrostek v černé sametové kápi, neohrabaný a nenasytný. Chtěl jsem se dotknout hran svého života – patrně mě poháněl stejný instinkt, který vede mladé smrtelníky k tomu, aby obraceli traktory na střechu a nechávali se najímat do cizích válek. Jednou večer jsem se vetřel na pozdní mši s mlhavým plánem porazit věčnost. Vzadu v kostelní lodi jsem pohodil kadeřemi myší barvy, obrátil zraky k nebesům a pak jsem vrazil celou paži do nádoby se svěcenou vodou. Smrt bude nejspíš bolestivá, ale bolest mi byla lhostejná. Chtěl jsem zvrátit rozsudek, který byl nade mnou vynesen. Fungovalo to; cítil jsem, jak se pálení šíří. Po pravdě to vlastně spíš svědilo, ale já si byl jistý, že pálení začne každou vteřinou. Vklouzl jsem do kostelní lavice, pohodlně uvelebený ve svém utrpení, a čekal, až se moje tělo promění v popel.

Do svítání mi mezi obočím naskočila vyrážka – trocha pozdě vykvetnuvšího akné –, ale jinak mi nic nebylo a já pochopil, že jsem skutečně nesmrtelný. V tu chvíli jsem odhodil veškeré zábrany; kousal jsem každého, kdo byl natolik laskavý či pomalý, že si mě pustil k tělu: muže, ženy, dokonce i pár starších chlapců a děvčat. Nejmenší děti jsem nechával na pokoji a tehdy jsem byl na tohle jediné pravidlo velmi pyšný. Čítal jsem příběhy o uherských vampýrech, kteří pili krev osiřelých děvčátek, a v počátcích našeho vztahu jsem se o tom zmínil Magreb v naději, že na ni udělám dojem svou slušností. Děti ne! rozplakala se.

Plakala půldruhého dne.

Naše první schůzka se odehrála na Cementerio de Colón, pokud lze náhodné setkání mezi náhrobky prohlásit za schůzku. Plížil jsem se za ní, sledoval její rozhoupané boky, když se vydala zkratkou přes hřbitovní trávu. Vlasy měla zapletené do nízkého klouzavého copu, který se začínal uvolňovat. Když jsem se dostal tak blízko, že jsem se mohl dotknout napůl rozvázané stužky, prudce se otočila. „Ty mě sleduješ?“ zeptala se – popuzeně, nikoli vyděšeně. Prohlížela si můj obličej s pohrdáním ženy, kterou obtěžuje obecní ožrala. „Och,“ vydechla, „tvoje zuby…“

A pak se usmála. Magreb byla první a jediný jiný upír, s jakým jsem se kdy setkal. Vycenili jsme na sebe tesáky přes náhrobek a poznali jeden druhého. Myslím, že existuje určitý druh osamělosti, vlastní pouze stvůrám: pocit, že jste jediné dítě svého druhu. A nyní ta osamělost skončila.

Naše první schůzka trvala celou noc. Proud Magrebiny řeči se řítil vpřed jako vlak bez strojvůdce; mám podezření, že sama nevěděla, co vlastně vykládá. Já rozhodně nedával pozor a jen jsem okouzleně sledoval její tesáky, a pak jsem uslyšel, jak se ptá: „Takže, kdy sis uvědomil, že ta krev nedělá nic?“

V době toho rozhovoru mi táhlo na sto třicátý rok. Od mého raného dětství neuplynul jediný den, kdy bych nevypil několik litrů krve. Krev nedělá nic? Čelo mi palčivě žhnulo.

„Nepřipadalo ti podezřelé, že ti tluče srdce?“ zeptala se mě. „Že vidíš ve vodě svůj odraz?“

Když jsem neodpověděl, Magreb pokračovala: „Pokaždé, když jsem spatřila svoji tvář v zrcadle, jsem si uvědomila, že nejsem jedna z těch směšných nestvůr, krvesaj, sanguina. Chápeš?“

„Jasně,“ řekl jsem a přikývl. Na mě měla zrcadla opačný účinek: viděl jsem rty lemované černou krví. Viděl jsem bledého syna zrozeného z děsu pověrčivých venkovanů.

Ty první dny s Magreb mě málem zničily. Zpočátku jsem cítil jen pronikavé a oslepující nadšení; všechny mé myšlenky se stáhly do jediného modrého vlákénka úlevy – Krev nedělá nic! Nemusím pít krev! –, jenže když to pominulo, zjistil jsem, že mi nic nezůstalo. Jestli nemusíme pít krev, k čemu máme pro všechno na světě ty tesáky?

Někdy si myslím, že tehdy jsem se jí zamlouval víc: byl jsem jako její dítě, čerstvě vyklubané, plné úžasu. Moji rakev jsme rozbili sekerou a noc strávili v hotelu. Ležel jsem s vykulenýma očima na široké posteli a srdce mi bušilo jako rybí ocas do dna rybářského člunu.

„Víš to určitě?“ pošeptal jsem jí. „Vážně nemusím spát v rakvi? Nemusím spát ve dne?“ Ona mezitím usnula.

O několik měsíců později navrhla piknik.

„Ale co slunce?“

Magreb zavrtěla hlavou. „Ty jsi vážně chudáček, že věříš všem těm nesmyslům.“

Tou dobou jsme si našli k bydlení takovou zemljanku v západní Austrálii, kde slunce propalovalo mraky jako krajkový ubrus. To slunce požíralo jezera, za úsvitu stoupalo z vyhaslých sopek, třikrát větší než měsíc v úplňku a bílé jako lebka, spalovalo trávu. Jen to zkus, vyjdi do takového slunce, když ti říkali, že tvoje kosti jsou troud.

Upřeně jsem se zadíval na zprohýbaná prkna padacích dvířek nad námi i na měděný žebřík, který vedl příčku po příčce do zářivého světa nahoře. Ztratil jsem pojem o čase a najednou ze mě bylo zase bojácné, vyděšené děcko. Magreb mi položila ruku na bedra. „Dokážeš to,“ řekla a jemně mě postrčila. Zhluboka jsem se nadechl a nahrbil ramena; temeno se mi otíralo o dvířka nad sklepem, vlasy jsem měl zmáčené potem. V duchu jsem se soustředil, abych zklidnil třas, aby mi špičáky neprobodly zevnitř ústa, a odvrátil jsem od Magreb tvář.

„Jen do toho.“

Vytáhl jsem se nahoru a ucítil, jak dřevo povoluje. Sklep zalilo světlo. Moje zorničky se proměnily v pouhé tečky.

Venku stál celý svět v plamenech. Neslyšné exploze zmítaly keřovitým lesíkem, smítka světla plála jako tiché rakety. Slunce protínalo eukalypty a australské pinie v zářivých rudých pruzích. Vysoukal jsem se po břiše ven, stočil se na zemi do klubíčka a křičel o milost, dokud jsem se nevyčerpal. Pak jsem otevřel jedno uslzené oko a dlouze se rozhlédl kolem. To slunce nebylo smrtící! Bylo jen nepříjemné, svědily mě z něj oči a slzely mi a dostal jsem záchvat kýchání.

Celých těch dalších třicet let, která jsme strávili společně, jsem sledoval barvy svítání a čekal, až pocítím cokoli jiného než smrtelný děs. Prstíky světla se po šedé mořské hladině kradly mým směrem a já ty barvy nedokázal vnímat jako krásné. Obloha, pod níž jsem žil, byla příšerná, vražedná směs oranžové a růžové, obludné zohavení. V padesátých letech dvacátého století jsme bydleli na předměstí Cincinnati, a když se do oken v kuchyni opřely první paprsky slunce, tiskl jsem obličej k linoleu a do prasklin mumlavě vyrážel svou hrůzu.

„Tááák,“ říkávala Magreb, „ty hádám nebudeš ranní typ.“ Pak se vždycky posadila na houpačku na verandě, pohupovala se se mnou a hladila mě po ruce.

„Co se děje, Clyde?“

Zavrtěl jsem hlavou. Tohle byl nový smutek, který jsem dokázal jen těžko převést do slov. Moje touha po krvi se neumenšila, jenže teď už ji krev nedokázala utišit.

„Nikdy to nedokázala,“ připomněla mi Magreb a já si jen přál, aby už prosím přestala mluvit.

Ten shluk let představoval velmi matoucí období. Povětšinou jsem cítil vděčnost, to byl hlavní pocit na povrchu. Byl jsem zamilovaný. Na upíra jsem vedl velmi normální život. Místo abych se plížil za prostitutkami, vyrážel jsem s Magreb na dlouhé vyjížďky na kolech. Navštěvovali jsme botanické zahrady a projížděli se na pramicích. Zakrátko můj obličej ztratil lithiově bledý nádech a získal barvu kávy s mlékem. Ale někdy, zejména za pravého poledne, jsem studoval Magrebinu tvář se žhnoucí, nelogickou nenávistí, jako by se každý její pór otvíral, aby mě pohltil. Zničilas mi život, říkal jsem si. Abych něčím vyvážil moc, jakou měla nad mou myslí, pokoušel jsem se přivolat si představy smrtelných žen, jejich zdivočelých očí a holých labutích krků, a nedařilo se mi to, teď už ne – věčnost plnou neurčitých ženských úsměvů zastínily Magrebiny drobné špičáky, ostré jako žiletky. Dva šedivé zoubky vysunuté přes dolní ret.

Ale jak jsem řekl, převážně jsem byl šťastný. Svým způsobem jsem dělal pokroky.

Jednou večer nám na dveře zabušilo hejno rozchichotaných dětí s věnci česneku kolem krku. Byl Halloween; přestrojily se za lovce upírů. Pach česneku se dovnitř prodral škvírou na poštu spolu s jejich hlasy: „Koledu, nebo vám něco provedu!“ Za starých časů bych se před těmi dětmi zbaběle schoval. Zalezl bych do sklepa a zabarikádoval se v rakvi. Ale ten večer jsem si natáhl nátělník a otevřel dveře. Zůstal jsem stát v obdélníku nazelenalého světla v trenýrkách a s pytlíkem plněných lízátek v ruce – drobné vítězství nad starým děsem.

„Pane, není vám nic?“

Zamžikal jsem dolů na toho blonďatého caparta, a teprve v tu chvíli jsem si všiml, že se mi zběsile, neslyšně třesou obě ruce, jako staří přátelé, kteří mě nechtějí zatěžovat svými starostmi. Zatímco jsem sypal sladkosti dětem do tašek, říkal jsem si: Vy malí smrtelníci si vůbec neuvědomujete sílu svých příběhů.

Zrovna jsme popíjeli na Seině jahodové koktejly s růžovým vínem a hořkým pomerančovým likérem, když jsem ucítil, jak se ve mně něco změnilo. Třicet let. Jedenáct tisíc svítání. Tak dlouho mi trvalo uvěřit, že mě slunce nezabije.

„Nechceš se jít podívat do nějakého muzea? Jsme koneckonců v Paříži.“

„Dobře.“

Přešli jsme v záplavě světla po rušné lávce pro pěší a já cítil srdce až v hrdle. Nemuseli jsme o tom mluvit, abych pochopil, že Magreb je moje žena.

Protože ji miluju, můj bodavý hlad postupně zeslábl v pohodlné zoufalství. Někdy si nás dva představuju jako dvě spojené zející jámy, dvojitý hlad. Naše žaludky na sebe vzájemně kručí jako spřátelení psi. Miluju ten zvuk, který mě ujišťuje, že ve své žízni jsme si rovni. Když naše tesáky cvaknou o sebe, připadá mi, že narážíme na stejnou tvrdou pravdu.

Lidská manželství ve mně vyvolávají pobavení: jak kratičký je ten závazek a jaké obřady ho obklopují: kvetoucí kaly, tchyně pod závojíčky jako šeříkoví pavouci, slzy a vážně míněné přípitky. Dokud nás smrt nerozdělí! Jak snadné! Těm smrtelným párům stačí držet jeden druhého na dohled nějakých padesát, šedesát let.

Často se snažím uhodnout, do jaké míry láska smrtelníka vyrůstá z podloží předtuchy smrti, nakolik ve spirálách raší jako zelený stonek z té prázdnoty způsobem, který nikdy nepochopím. A v poslední době mě přepadá hrozná myšlenka: Naše milostná aféra skončí dřív, než skončí svět.

Jednoho dne, bez jakéhokoli varování, se Magreb rozletěla nahoru k jeskyním. Přes chlupaté svalnaté rameno na mě křikla, že chce prostě jen nějakou dobu spát.

„Cože? Počkej! Co se děje?“

Zarazil jsem ji uprostřed proměny, na půl cesty mezi manželkou a netopýrem.

„Nebuď tak přecitlivělý, Clyde! Tohle století mě už prostě unavuje, hrozně mě unavuje. Že by to bylo tím horkem? Myslím, že si potřebuju na chvilku odpočinout…“

Předpokládal jsem, že je to takový experiment, jako moje kápě, starý zvyk, ke kterému se vrací, a z neobratného, dvojznačného způsobu, jakým se plácala ve větru, jsem vyrozuměl, že chce, abych ji následoval. Tak to má smůlu. Magreb s oblibou říká, že mě osvobodila, zbavila mě jha starých příběhů, jenže spolu s nimi jsem ztratil i něco, co jsem ztratit nechtěl: nedokážu setřást tohle tělo starce. Už neumím létat.

Fila a já jsme sami. Stisknu suché rty a postrčím kostky domina na stolku; zarachotí jako vagony malého vláčku.

„Ještě trochu citronády, nonno?“ Usměje se. Nakloní se od pasu a odvážně se dotkne mého pravého špičáku, tenkého vlákna visící sliny. „Vypadá to, že máte žízeň.“

„Prosím,“ ukážu na lavičku. „Posaď se.“

File je teď sedmnáct a už to o mně nějakou dobu ví. Pohrává si s myšlenkou, že to poví svému šéfovi, kalibruje tu větu v sobě jako střelu v hlavni: V našem citronovém sadu je upír.

„Vy mi nevěříte, signore Alberti?“ řekne mu, než ho vezme za zápěstí a odvede ho k téhle lavičce a já zvolím právě tu chvíli, abych vstal a zahryzl se mu do tlustého prasečího krku. „Rovnou skrz tu jeho hloupou kravatu!“ dodá Fila s úšklebkem.

Ale to je jenom taková bláznivá představa, ujistí mě potom. File úplně vyhovuje nechávat mě na pokoji. „Připomínáte mi mého nonno,“ řekne pochvalně. „Vypadáte velmi italsky.“

Vlastně se mi snaží pomoct, abych se tu mohl schovávat dál. Ten pocit užitečnosti ji hřeje, jako když pomáhá svému vlastnímu výbušnému dědečkovi zapínat drobné knoflíčky na kalhotách, což je pro jeho roztřesené ruce nyní už příliš složitý manévr. I o mě si dělá starosti. A má k tomu důvod: v poslední době jsem nedbalý, inkontinentní ohledně svých tajemství. Přestal jsem si leštit boty, nechal jsem špičku tesáku viset přes růžový ret. „Musíte si dávat lepší pozor,“ kárá mě. „Tady jsou všude turisti.“

Zatímco to říká, sleduju její hrdlo, hlavu, která se pohupuje s přirozenou živostí mladé dívky. Ověří si, jestli pozoruju její klíční kost, a já jí dám najevo, že tomu tak je. Zase si připadám hrozivý.

Včera v noci jsem se přestal ovládat. Při sedmém citronu jsem propadl jakémusi otupělému zoufalství, které jsem nedokázal zarazit. Lezl jsem po čtyřech a zoufale hledal v mokré trávě poslední bianchetti: změklé hnilobou, naplesnivělé, scvrklé od slunce, zčernalé. Citronové slupky bobtnaly drobnými červíky, zelenými jako celofán. Pachy hlíny, pachy deště, všechno prodchnuté trpkým štiplavým odérem rozkladu.

Ráno Magreb obejde ty trosky a neřekne ani slovo.

„Napadlo mě nové jméno,“ řeknu v naději, že odvedu její pozornost. „Brandolino. Co si o tom myslíš?“

Posledních několik let se snažím vybrat si italské jméno, a každý den, kdy zůstávám Clydem, mi připadá jako selhání. Naše jména jsou pozůstatky míst, kde jsme pobývali dřív. „Clyde“ je suvenýr z kalifornské zlaté horečky. Tehdy jsem byl holobrádek posedlý krví a viděl jsem svoji ozvěnu v pihovatých mladících, kteří rýžovali zlato v řece Sacramento. To jméno jsem používal trochu jako návnadu. „Clyde“ znělo neškodně; bylo to jméno chlapíka, s jakým si mladý kluk mohl dát pivo nebo se s ním vypravit do lesů.

Magreb si vybrala jméno v pohoří Atlas kvůli jeho etymologii, kořenovému slovu ghu­roob, které znamená „spočinout“ nebo „být skrytý“. „O tohle usilujeme,“ říká mi. „O místo, kde bychom mohli spočinout. O nějakou definitivní odpověď.“ Nezmění si jméno, dokud to místo nenajdeme.

Vytáhne citron z pusy, přejede si s ním po délce špičáků a jeho scvrklé jádro odloží na piknikový stolek. Když konečně promluví, šeptá tak tiše, že se slova skoro nedají rozeznat.

„Ty citrony nezabírají, Clyde.“

Jenže citrony nezabíraly nikdy. V nejlepším případě nám poskytnou osm hodin klidu. Nemluvíme tady o citronech.

„Jak dlouho?“

„Dost dlouho jsem se to snažila nedávat najevo. Omlouvám se.“

„No, možná je to jen tahle sklizeň. Albertiho hoši kašlali na správné hnojení, primofiore budou možná lepší.“

Magreb na mě upře jedno oko, jasné jako rybí. „Clyde, myslím, že je čas, abychom se přesunuli jinam.“

Vítr rozfoukává listí. Citrony pomrkávají jako obloha plná žlutých hvězd, pomalu zrají, a za nimi vidím tu druhou, opravdovější noc.

„Kam jinam?“ Naše manželství, tak jak ho chápu, je závazek, že budeme společně hladovět.

„Už tady odpočíváme desítky let. Podle mě je načase… Co to je?“

Připravoval jsem pro Magreb dárek k našemu výročí, „jeskyni“ z porůznu posbíraných materiálů – novin, lahvového skla a dřevěných trámků z podpěr pod citronovníky –, aby mohla spát se mnou tady dole. Roztloukl jsem tucty lahví ovocného piva, když jsem vyráběl ty stalaktity. Když se na tu jeskyni dívám teď, dochází mi, že je hrozně malá. Vypadá jako deštník napůl sežvýkaný od psa.

„Tohle?“ opáčím. „Nic. Mám dojem, že jde o součást toho přístroje na hotdogy.“

„Bože. To shořel?“

„Jo. Ta holka ho včera vyhodila.“

„Clyde.“ Magreb zavrtí hlavou. „Nechtěli jsme tu přece zůstat napořád, ne? To nebylo v plánu.“

„Netušil jsem, že jsme měli plán,“ odseknu. „Co když jsme přežili svoji zásobu potravy? Co když už na světě nezbývá nic, co bychom mohli najít?“

„Tomu doopravdy nevěříš.“

„Copak nemůžeš být prostě vděčná? Proč nemůžeš být šťastná a přiznat porážku? Podívej se na to, co jsme tu našli!“ Popadnu jeden citron a zašermuju jí s ním před obličejem.

„Dobrou noc, Clyde.“

Dívám se, jak moje manželka odlétá do vodnatého rozbřesku, a znovu se mě zmocní to hrozné napětí. Cítím ho v chodidlech, ve ztuhlé páteři. Láska mě nakazila pověrou, že jedno tělo dokáže dělat práci jiného.

Napadne mě, že bych mohl jet lanovkou, což představuje nejhorší ponížení – horší než domino, horší než věčnost strávenou vysáváním rozříznutých citronů. Celý den se dívám, jak vagonky vyjíždějí nahoru, a myslím na ty americké hlupáky, kteří doprovázejí své manželky na pláž, ale odmítají si obléknout plavky. Vídám je v přístavu, jak trucují v dlouhých kalhotách, sípají, když kouří mentolové cigarety, a procházejí se sem a tam po molu, zatímco se jejich ženy koupou v moři. Předstírají, že jim nevadí, když se jim v podpaží obleku dělají kola od potu. Když jejich ženy plavou do moře a opouštějí je. Když se jejich ženy změní v pouhou skvrnku v dálce.

Jízdenka na lanovku stojí dvacet lir. Sedím na lavičce a počítám, zatímco vagonky šplhají jeden za druhým kolem.

Ten večer vezmu Magreb na rande. Citronový sad jsem už neopustil déle než dva roky a krev mi hučí v uších, když tam stojím a přidržuju se jí jako stařec. Vypravili jsme se na čtvrteční večerní promítání v prastarém biografu, který sídlí v hradu uprostřed města. Chci, aby viděla, že jsem ochotný s ní cestovat, pokud bude náš cíl v docházkové vzdálenosti.

Mladý uvaděč ve staromódní červené kazajce s krátkými balonovými rukávy nás doprovodí k našim sedadlům, bicepsy mu pevně objímají nafouknuté obláčky a ze jmenovky na hrudi lezou nitě. Žárlím na jméno, které tam stojí: GUGLIELMO.

Název filmu už běží po černém plátně: V KUKUŘICI SE DĚJE NĚCO NEKALÉHO!

Magreb si odfrkne. „To je dost hrozný název pro horor. Zní to jako nějaký studentský film.“

„Tady máš vstupenku,“ řeknu. „Já si ten název nevymyslel.“

Je to upírský film, který se odehrává kdesi na Velkých planinách. Magreb očekává komedii, ale ve mně ten drákulovský herec vyvolává stejný smutek jako staré fotoalbum. Jedna nešťastnice z Oklahomy se nevědomky zamiluje do stvůry v domnění, že jde o bohatého evropského mecenáše, který je ochotný splatit hypotéku tížící farmu její rodiny.

„Ta holka,“ utrousí Magreb, „je pitomá.“

Sklíčeně pootočím hlavu a uvidím Filu, usazenou dvě řady před námi vedle umaštěného mladíka. Bennyho Albertiho. Její bílý krček je ohnutý doleva a Benny k němu tiskne rty, zatímco ona lhostejně usrkává limonádu.

„Chudinka,“ špitne Magreb a ukáže na herečku s copánky. „Ona si myslí, že ji ten chlap zachrání.“

Drákula vycení tesáky a dívka prchá kukuřičným polem. Klasy ji šlehají do tváře. „Pomoc!“ křičí do nebe plného vran. „On není doopravdy z Evropy!“

Není slyšet žádná hudba, jen dívčin dech a flap­flap­flap lopatek větráků mimo plátno. Drákula rozevře ústa jako výpusť stoky. Jeho kápě je podivně nehybná.

Obraz na plátně ztuhne. To flap­flap zní z projekční kabiny, změní se v drnčivé r­r­r a po něm následuje lyrické italské klení, ticho a nakonec přívalová vlna vzdechů. Magreb se na sedadle zavrtí.

„Počkáme,“ navrhnu, přemožený soucitem s těmi dvěma strnulými postavami na plátně, neslyšně prosícími o vysvobození. „Oni to spraví.“

Diváci se začnou trousit z kina, nejdřív po dvojicích a trojicích a pak v celých proudech. „Jsem unavená, Clyde.“

„Copak nechceš vědět, jak to dopadne?“ Můj hlas zní naléhavěji, než zamýšlím.

„Já už vím, jak to dopadne.“

„Teď neodcházej, Magreb. Říkám ti, že to spraví. Jestli teď odejdeš, tak to pro nás znamená konec, já už nikdy…“

Její hlas je krásný jako štěrk pod nohama: „Vracím se do jeskyní.“

Jsem v kině sám. Když zamířím k východu, obraz je pořád zmrzlý, dívčiny modré šaty vlají nad bezvětrnou kukuřicí, Drákulova ústa jsou černá jáma v bílém nalíčení.

Venku zahlédnu Filu v hloučku jejích kamarádek, osvětlených neonovým poutačem. Tyhle holky používají zbytečně moc mejkapu a jejich oblečení připomíná rozmazané olejomalby. Všechny vypadají, jako by na ně napršelo. Zamračím se na ně, ony se zamračí na mě a pak ke mně Fila vyrazí.

„Ahoj, vy tam,“ řekne mi s úšklebkem, zadýchaně, přímo do tváře. „Někoho pronásledujete?“

Sevře se mi hrdlo.

„Děcka!“ Oči se jí lesknou. „Děcka, pojďte sem a seznamte se s upírem.“

Jenže děcka jsou pryč.

„Hmm! Bezva kámošky,“ utrousí a potom na mě mrkne. „Nechají mě samotnou, bez­­­ brannou…“

„Ty chceš, aby tě ten starý upír kousnul, co?“ zasyčím. „Chceš dobrou historku pro kamarádky?“

Fila se zasměje. Její hrůza je kulatá a opravdová, hopsá v obou jejích černých očích. Je cítit tvrdou vodou a glycerinem. Šum jejího mladého života všude kolem mi brání v přemýšlení. Do myšlenek mi vpluje netopýr a otevře roztřesená křídla, podobná stínítku lampy.

Magreb. Tohle si ráda poslechne. Jak je to směšné, že jsem se ve svém věku ocitl v téhle uličce s mladou dívkou: Fila si pudruje krk, spíná si vlasy vysoko na temeni pokušitelskými sponečkami, zatáhne mě za ten kontejner na odpadky. „Jen si to představ“ – Magreb se bude zalykat smíchy – „malá holka tě provokuje, abys ji napadl! Pořád představuješ hrozbu, Clyde.“

Tupě se dívám na bledé mateřské znaménko, které má dívka nad klíční kostí. Magreb, pomys­lím si znovu, usměju se a ten úsměv působí jako náhubek, který mám pevně natažený přes zuby. Připadá mi, že se moje ruka sevřela na dívčině zápěstí, a já si s překvapením uvědomím, jako bych to pozoroval z nesmírné dálky, že se snaží vyprostit.

„Hej, nonno, no tak, co to –“

Dívčina hlava mi bezvládně leží na rameni jako hlavička ospalého batolete, pak se obloukem skulí dopředu, hadrová panenka. Světlo hvězd vypadá ve srovnání s jejíma vyhaslýma očima jako bílé stříbro. Na mé barvínkově modré košili je tmavá skvrna a jedna šle mi praskla. Posadím Filino tělo ke zdi uličky, dívám se, jak matní a tuhne. Po cihlách za ní se táhne tenoučké, pavoučí graffiti a já se z něj snažím vyčíst nějakou odpověď: GIOVANNA & FABIANO. VAFFANCULO! VAI IN CULO.

Stvoření se srstí pokrytou prašivinou, náš jediný svědek, vyklene zrzavý hřbet a otře se o kontejner. Kdyby nebyl zamčený, uložil bych dívku dovnitř. Vlezl bych tam za ní a nechal ten rudý pach, ať mi naplní nozdry, nechal si mouchy zalézt do krhavých koutků očí. Už je ze mě zase stvůra.

Prohrabu File kapsy a najdu klíč ke kanceláři lanovky; dávám si přitom dobrý pozor, abych se jí nepodíval do tváře. Pak jdu, běžím k citronovému sadu. Vlámu se do řídicí místnosti, otočím stříbrným klíčem a uleví se mi, když slyším, jak se motor s řevem probouzí. Zamčený, zamčený, každý vůz lanovky je zamčený, ale pak objevím jeden, který má rozbité dveře přelepené tlustou páskou do X. Rozběhnu se k němu a usadím se na polstrované sedadlo, rychle, protože kabiny jsou už v pohybu. Dokonce ani teď, po tom, co jsem udělal, nedokážu létat, pořád jsem uvězněný v ubohém těle ubohého nonno, nucený použít stroje smrtelníků, aby mě vyvezly vzhůru a já mohl najít svou ženu. Vagon drncá a otřásá se. Řetězy mě vytahují do nebes článek po článku.

Zakrátko mám vyschlé, popraskané rty; dívám se ven prasklinou ve skleněném okně. Kabina se ve větru divoce pohupuje. Obloha je tmavomodrá prázdnota. Ze záhybů svého oblečení pořád cítím tu dívku.

Soustava jeskyní na vrcholku útesů je rozlehlejší, než jsem čekal; a když mají netopýři svraštělé tvářičky zakryté, jsou stejně anonymní jako kameny.

Projdu pod lustrem chlupatých tělíček, tlukoucích srdcí zahalených v křídlech barvy okvětních lístků růže nebo kukuřičného šustí. Každým z nich chvěje dech, drobounký život v průsvitné obálce.

„Magreb?“

Je tady nahoře?

Opustila mě?

(Nikdy už nenajdu jiného upíra.)

Obloukem se vrátím ke vchodu zalitému měsíčním světlem, který vede do otevřeného prostoru útesů a kabin lanovky. Až Magreb najdu, poprosím ji, aby mi pověděla, o čem se jí tady nahoře zdává. Já jí vylíčím své bdělé sny v citronovém sadu: smrtelní muži a ženy se důstojné vznášejí kolem v balonech zatížených balastem jejich smrtí. Miliony balonů plují nad širým oceánem, životy zatemňují nebe. Smrt je hustý prach uzavřený v maličkých pytlích písku a v tom snu chápu, že já mám místo toho pytle s pískem Magreb.

Sestoupím po cestě netopýrů ve voze lanovky, protože nemám křídla, která bych mohl roztáhnout, a zmítá mnou vítr tak silný, že mi to připadá skoro osobní. Mám co dělat, abych udržel dveře zavřené, když vyhlížím zelenou skvrnku našeho sadu.

Kabina se nyní dolů řítí příliš, příliš rychle. Houpe se divoce do stran a levé okno zaplní vyvřelý povrch hory. Tuf se leskne jako vodní plocha, jako černá řeka bublající žárem. V jednom závratném okamžiku očekávám, že skála prosákne sklem.

Každé zhoupnutí mě vynese výš než to předchozí, skřípavé kyvadlo, které se blíží plné otočce kolem kabelu. Jsem na všech čtyřech na podlaze, z horského vzduchu dostávám mořskou nemoc, tisknu obličej k mřížce podlahy. Vidím tam žhnout hvězdy nebo lodě a také bílou stuhu, puklinu, která se rozšiřuje. Škvírami ve skleněné krabici sviští vzduch. S prudkým překvapením si uvědomím, že bych mohl umřít.

Co Magreb vidí, jestli se dívá? Probouzí se z noční můry a vidí, jak kabel praská a skleněný vagonek letí do údolí? Když je zavěšená pod stropem jeskyně, připadá jí z té obrácené pozorovatelny, že se kabina zvedá nahoru, padá nikoli k moři, ale k jinému druhu nebe? K černým ústům, otevřeným a napěněným hvězdami?

Rád si představuju svou ženu takhle: Magreb stiskne tenounká víčka pevněji. Zaryje pařátky do skály. Kolem jejích drápků se vznášejí jemné obláčky prachu, když se tam pohupuje hlavou dolů. Cítí, jak v ní něco narůstá, hrůzné podezření. Ta nová věc je pevná, je to opak hladu. Vynořuje se ze snu o vzdáleném hromobití, rachotivém a rozvolněném. Dneska v noci se stalo něco, co považovala za nemožné. Ráno mi o tom bude chtít povědět.

Z anglického originálu Vampires in the Lemon Grove (Random House, New York 2013) přeložila Petra Diestlerová.