Kalibrace

Ani tentokrát, pro jednou, jí matka nemohla nepokazit radost. Darja jí zatelefonovala, jen co bylo jisté, že to klaplo, a ještě za chůze přerývaně drmolila: a hádej, hádej, za co dostanu prachy? Za to, že budu jíst čokoládu!

„Dva tisíce!“ procedila do mluvítka tlumeněji, s přidušenou, nevěřící extází v hlase. Chvíli doufala, že jí matka bude úspěch přát, že se i ona rozesměje a podiví nad dcerou, která se v tom velkém městě zvládla přichomýtnout k tak krásně naservírovanému pečenému holubovi. Jenomže v matce vyvolává hořkost už samotné slovo brigáda – protiklad pořádné, poctivé práce – a chladným tónem místo toho spustila litanii pochyb: kdože tě to kam zve a kdože ti to platí? Seš si jistá, že to není podvod? Máš smlouvu? Jen jestli, víš co. Jen jestli nejde o něco trochu jinýho! Víš, co myslím. Protože já tě z bryndy tahat nebudu, až budeš někde v Rakousku v bordelu nebo prodaná na orgány. A to si kvůli tomu ještě budeš brát volno? Neměla by sis radši vážit stálý práce? Teda – toho, co máš? Darja típla telefon plná zlosti na matku i na sebe, že to vůbec zkoušela. Přitom dobře ví, že by máti byla nejradši, kdyby zůstala na vsi, v jejich domě, nechala se tak jako ona zaměstnat na bezpečném místě ve fabrice – a vůbec vstupovala jen do předem vyšlapaných stop. A radost, která nemůže ven, v Darje pomalu, bolestivě vychládá.

V poslední době Darja po podobných nabídkách celkem slídí – konkrétně od doby, kdy Evička dostala tři stovky jenom za to, že kamsi došla nějaké paní povědět, jaký má oblíbený prací prášek –, ale zatím to ještě nikdy nevyšlo. Kdyby si matka dala říct, vysvětlila by jí, že nejde o nic podezřelého. Někteří výrobci občas potřebují zjistit, jak jsou lidi spokojení s tím, co jim prodávají, a protože kdyby dělali anketu jen tak venku na ulici, každý by je poslal do háje, vyberou občas pár lidí, kterým za jejich upřímnost zaplatí. Jen tak. Říká se tomu placená diskuse. Ale pozor! K téhle krásné brigádě není tak snadné proniknout. Aby člověk mohl odpovídat, nejprve musí odpovídat kritériím. Takže když třeba hledají ženy se dvěma a více dětmi a v přihlášce se vás ptají na počet potomků, samozřejmě neuvedete bezdětná. Člověk musí být trochu vynalézavý. Jen o věku lhát nelze, ten si pak zkontrolují v občance. Darja tedy zkouší skoro všechno, co odpovídá její věkové kategorii, ale většinou přijde s křížkem po funuse. Zatím byla jen na vyplňování dotazníku o vlasové kosmetice, za což dostala tak akorát drahý šampon, který dala matce k narozeninám (nadávala a nepoužívá ho). Doopravdy se na ni štěstí usmálo až dnes, když se v telefonu ozval poněkud znuděný ženský hlas, který po ní chtěl, aby potvrdila svůj zájem o účast na honorované ochutnávce, načež jí kladl různé lstivé dotazy. Darja očividně zdárně proplula přes všechny peřeje rozhovoru, protože jí pak dáma nadiktovala den, čas, adresu a připomněla: hlavně prosím vás nezapomeňte, co sme si řekly vo tom příjmu, ja?

Darja je na sebe přiměřeně hrdá: dobře si zapamatovala, že na ochutnávku čokolády hledal inzerent ženy, které vystudovaly vysokou školu a v současnosti mají dobře placenou práci. V kanceláři, řekla, když se jí žena v telefonu zeptala na zaměstnání. Takže, co tam dáme, nějaká asistentka nebo manažerka, jo? zeptala se žena. Darja řekla jo, a to stačilo.

Ani to vlastně nebyla lež, protože v kanceláři Darja skutečně pracuje. V kancelářích. Úplně sama má na starosti malý, celkem nudný, ale na úklid nijak složitý notářský kabinet, kde vysává zátěžový koberec, a sousedící soukromou jazykovou školu o pouhých dvou místnostech, kam chodívá otírat z podlahy podivně páchnoucí žmolky, jež se dělají z barviva lihových fixů otřených z tabule. Darja je Putzfrau. Pucka, jak říká pohrdlivě, zahořkle matka, která nechápe, proč její dcera dobrovolně opustila práci na plný úvazek v malém supermarketu, z níž ji nikdo nevyhazoval. Matka nepociťuje lákavost svobody, nenapadlo by ji podlehnout svodům volné živnosti, různorodosti a nejistoty. Darja se zaregistrovala v několika agenturách. Uklízí i byty, nyní zejména jedno 3 + kk v novostavbě, kde žije smutný starší muž a neviditelná mladá žena. Ale především chodívá vždy večer, po osmé, na své nejlepší místo, ulovené přes poslední agenturu, tu náročnou, kde chtěli reference a zkušenosti a pro kterou musí vyplňovat spousty výkazů. Ve velkém kancelářském komplexu dostane v léno celé patro otevřených kanceláří. Monumentální průchozí místnosti plné opuštěných stolů. Nízké koberce, po nichž se tak příjemně chodí a z nichž jen velmi zřídka namáhavě vydroluje zaschlý kus jídla. Prázdné, hladké plochy stolů, navzájem odstíněné nízkými mléčnými skly. Blýskavé povrchy kuchyněk a sanitárek. Toalety s elegantně oblými umyvadly a hrdými nerezovými zásobníky, kam doplňuje pronikavě vonící mýdlo. Skoro vše už je rovnou čisté, čisté a hebké, stačí to pohladit a přeleštit. Jako malovat ženu, která je krásná tak jako tak. Věci jsou závratně nové, nové a ne­­­opotřebované, hlásají svou suverenitu, nepoddajnost, tyčí se v přítomnosti, čas se jich netýká. Darja by nejraději všechno osahala: šourá podrážkami po zemi, aby pocítila dotyk hustého vlasu koberce, hladí čalounění a prstem objíždí hrany stolů. I zdi jsou panensky, zářivě natřené a celé lemované bezvadnými lištami. Oč je to všechno jiné než doma, kde matka nikdy nic nevyhodí, kde si nemůže dovolit nic vyhodit, kde staré pohlednice blednou a kdysi bílá plastová rychlovarka žloutne a koroduje. Tady je jakékoli chátrání nepřístojné a Darja se stydí i za rozlámanou propisku, kterou podepisuje výkaz.

Tohle by matka nikdy nepochopila. Kdyby se jí to Darja pokoušela popsat, vytáhla by svoje slovo pro tyhle příležitosti: marnost.

„No a příjem tady mám, že musí bejt ­nějakejch třicet pět až padesát tisíc, tak tam dám těch třicet pět, jo?“ ozvala se tehdy žena v telefonu. Darja si představila samu sebe, jak sedí na měkkém, odpruženém kancelářském křesle u velikého stolu, na hezkém místě v té velké kanceláři, kam chodí, když už je vylidněná a pohroužená do tmy, představila si pod prsty texturu tmavé desky napodobující dřevo.

„Třicet sedm,“ špitla. I při měření teploty si vždycky trochu přidávala.

Matka by to nedokázala. Myslela by si, že si musí obléct něco speciálního, a vytáhla by své staré, vzácné sako s ozdobnými knoflíky, které nosívá na rodinné oslavy a vánoční besídky se spolupracovnicemi, ověsila by se archivním zlatem. Nebo by rovnou tvrdila, že to nejde. Tvářila by se, že to odmítá z principu. My obyčejný lidi ze sebe nepotřebujeme dělat něco, co nejsme. Prohlásila by, že zazobancům kouká jejich nezaslouženě dobré bydlo z očí. Řekla by, že ona se nebude nosit jako hovno na lopatce.

Darja ví, že vysoké platy se do zevnějšku promítají leckdy jen nenápadně. Ví, že to s přestrojováním nesmí přehnat. Mladé ženy, které občas zůstanou večer u rozsvícených počítačů, mívají ledabyle stažené vlasy a zmuchlané límečky. Sebe si Darja představuje jako jednu z těch, kterým to sluší o něco víc – v lesklých legínách z umělé kůže a tenkém svetříku nenápadné barvy, který klouže z ramen. Není žádná věda oblečení identifikovat, kdyby ho chtěla koupit – všechno to prodávají v obchodech v nákupním centru, kudy se musí projít, když se jde z kanceláří do metra a kde se v období slev dá udělat celkem dobrý kauf. Ale teď slevy nejsou a Darja se musí zamaskovat do starého oblečení. Ví, jak na to. Vezme si černé kalhoty, které mají už dlouho úplně proděravělé kapsy, což ale z dálky nebude vidět. Džíny ne. Polyesterovou halenku a do uší maličké perličky, jaké měla paní, s níž naposledy mluvila v bance.

Cestou se kontroluje ve výkladních skříních a její odraz ji znejistí. Bude důvěryhodná? Dostane strach, že na ní všichni poznají, že třicet sedm tisíc zdaleka nevydělává – i kdyby oblečení prošlo, poznají to na jejích lhářských očích. Nebo na ošoupané kabelce, z níž se drolí svrchní vrstva koženky, jako když se plaz svléká z kůže. Jak moc bohatý je vlastně člověk s tímto platem? Může se, náhodou, stát, že se i jemu loupe kabelka? Raději ji hned strčí pod stůl.

V malé běloskvoucí místnosti bez okna, kam ji z recepce zavedla odtažitá dívka s vysoko vyčesaným culíkem, ji však obavy ihned opustí. Tyhle ženy ji rozhodně neprokouknou. Jsou úplně jinak namalované než dívka s culíkem, jako by se inspirovaly v jiných časopisech. Nevěděly, že nemají mít džíny. Dokonce se nestydí ani za žmolky na úpletových rukávech. Mají melíry a pokorné pohledy.

Uprostřed oválného stolu leží bílé šálky na kávu obrácené dnem vzhůru, hrneček se lžičkami, miska s kostkami cukru, čajové sáčky značky, která Darje vždycky připadá zbytečně drahá. Štíhlá dáma v pronikavě růžovém tričku a dobře padnoucím saku se natáhne přes stůl a přisune k šálkům dvě termosky. Má podivuhodně lesklé vlasy a kolem úst a očí hluboké vrásky, ještě zvýrazněné silnou vrstvou make­upu. Vrásky, které však nijak nepodrývají úpravnost jejího zevnějšku, jsou tak nějak správné, tam, kde mají být, když člověk hodně mluví, dobře vyslovuje, naslouchá a tváří se podle toho, co zrovna usuzuje. Jako by byly výsledkem usilovné a úctyhodné práce.

Dáma se správnými vráskami pokyne k termoskám, ale nikdo si nechce nalít kávu jako první. Ženy se stydlivě usmívají, klopí oči, nejsou hodné tohoto velkolepého daru, této úžasné obětiny, teplého nápoje z termosky. Až když dáma v růžovém, pro niž se Darje vnucuje označení šéfka, s úsměvem prohlásí, že ona tedy váhat nebude, a naruší opatrné ticho zurčením, odváží se i ony a se zběsilou zdvořilostí si dávají přednost, nalévají si navzájem. Šéfka naláme na talířky celou tabulku čokolády, pak další jiné příchuti, pak ještě jednu a nakonec – Darja nevěří vlastním očím – i čtvrtou tabulku, popostrčí je doprostřed stolu a pobídne je. Teď, když přijaly kávu, se už ruce neostýchají natáhnout.

Šéfka za nimi zavře dveře a chce, aby se představily.

„… abychom přece jenom nebyly tak úplně anonymní. Ty kartičky máte na to, ano, přesně tak, abyste tam napsaly svoje jméno, abych pak nemusela říkat, když se vás budu chtít na něco zeptat, třeba vy v tom pruhovaném roláku, že jo.“ A usměje se na ženu v zeleně pruhovaném roláku, která už si stihla připnout kartičku s nápisem Daniela.

Hubená světlovlasá dívka ukousne velkými řezáky kus tvrdého čtverečku, ozve se hlasité křupnutí a dívka Markéta se rozpaky usměje na ženu Danielu a žena Daniela zase na ni.

„Jmenuju se Daniela,“ říká Daniela trochu skřípavým hlasem, ale tak smířeně, odevzdaně, jako by to povídala už po třicáté. „Je mi třicet osm let, pracuju jako obchodní poradce, bydlím blízko města, v domečku, mám manžela Petra a psa Ozzyho, ráda vařím a zajímám se o aromaterapii.“

„Jmenuju se Šárka,“ říká štíhlá kudrnatá žena se zapadlýma očima, „a pracuju v oblasti zabezpečovacích systémů.“ Podívá se na šéfku, zda je ještě nutné něco dodat, a ta povzbudivě kývne. „Jsem svobodná,“ doplní Šárka.

„Já jsem Martina,“ říká usměvavá tlustá žena s pihou a platinovými proužky v hnědých vlasech. „Taky mám psa a pak taky dvě skvělý děti. Předtím jsem byla farmaceutka…“

„Moment,“ svraští obočí šéfka, „nejste vy náhodou bezdětný panel?“

„Aha,“ chytí se Martina za pusu. „Vlastně teda…“ Několik žen se nikoli bez škodolibosti uchichtne, ale šéfka to hned uvádí na pravou míru: to nic, samozřejmě nevadí, že má Martina děti, před ní se přetvařovat nemusí, ona to nikomu neřekne, ani ji odsud samozřejmě nevyhodí. A kdože tu má ještě děti?

Dívka Markéta říká, že se jmenuje Markéta a ráda čte. Pracuje v ejč ár. (Cože? ptá se Martina a Markéta říká: v personalistice.) Barbara je opravdu s á. Chová leguána, má ráda přírodu a kolo. Pracuje ve firmě. Jako asistentka. Vladimíra pracuje v oblasti osobního a vztahového poradenství. Má s sebou vizitky, kdyby to někoho zajímalo. Ráda čte. Mladičká tmavovlasá Iva poví tichounce, že je architektka, a pak si dlouze odkašlává a urovnává přívěsek na zlatém řetízku. Ráda čte. Darja řekne, že je také asistentka a ráda čte. Snadné.

Narovná se v ramenou a položí ruce volně na desku stolu. Mezi upocenou nervozitou ostatních si rázem připadá suverénně. Opře se zády o opěradlo. Vtom si všimne, že se na ni moderátorka stále dívá s očekáváním.

„Jo, aha, a jmenuju se Izabela,“ řekne rychle, bez rozmýšlení. Ani neví, jak to z ní vyletělo. Jedinou nositelkou toho jména, kterou Darja zná, byla její panenka, v dětství. Napíše to tedy, hezky s es a se dvěma el, na kartičku, kterou si připne na prsa.

Sedí tu, okolo oválného bílého stolu, jako na opravdovém jednání. Připomíná to tu ostatně ty malé zasedací místnosti za dveřmi z mléčného skla, s oválnými stoly, telefonem a otáčivými židlemi s čalouněním, z nějž je sem tam třeba obrat žmolky. Jen ta sladká vůně to tu činí přívětivějším. Ale nálada je soustředěná, hovor věcný, tak jak se sluší. Nikdy si nedokázala představit, o čem se v zasedacích místnostech mluví, ale tón si představit uměla.

Šárka právě uhýbavě přiznává, že vlastně čokoládu tolik nejí. Rozhodně ne každý den. Šéfka jim dala za úkol zhodnotit své denní zvyklosti, přiblížit svůj jídelníček a časově zařadit různé příležitosti uzobnout kousek čokolády, ať už jakékoli, zdůrazňuje. Darja tuší, že se to Šárce zrovna nepovedlo: šéfce totiž profesionální výraz na tváři zamrzl, koutky jí strnuly v přímce, jako když někdo zapomene, že se usmívá. Šárka teď drmolí něco o narozeninách. Martina se rázně přidá – po pořádném obědě u nich doma už nikdo nemůže ani medu lízat. Ke kafi si ji taky nedají, protože kafe po obědě nepijou, to už si spíš dá manžel pivo. Barbara to napravuje: její čokoládový rituál probíhá po návratu z práce. Je to taková odměna za úsilí celého dne. Iva dodává, že se vždycky najde nějaký důvod, třeba koupit čokoládu kamarádce a pak ji sníst společně. Šéfka přikyvuje, něco si píše, spokojená jen zpola: představovala by si lepší výkon.

Darja pohlédne na další tabulky a tenké čokoládové tyčinky balené do papírových krabiček s reliéfními zlatými nápisy. Podobné prodávali v bio bistru, kam šla čekat před diskusí. Byla tu příliš brzy. Celou ulici tvoří bloky skleněných kancelářských budov. Vzhlížela k nim chtivě: v těch všech by mohla uklízet, procházet se po kobercích, dotýkat se klik, chodit na záchod, zhlížet se v zrcadlech. V přízemí pak našla tenhle prosvětlený interiér s lehkým, snadno přemístitelným nábytkem a dvojími automatickými dveřmi, beznadějně průchozí jako samy kanceláře. Darja si dlouze prohlížela tabuli s cenami a otevřené lednice vedle kasy, a pak si koupila jablko za osmnáct korun a sklenku vody za deset. Čaj stál čtyřicet osm a průhledný kelímek s jogurtem posypaným trochou vloček šedesát devět. Položila si svůj kelímek s vodou a jablko na tác a posadila se. Ode dveří táhlo a pod stolem bylo nadrobeno. S vážností se napila vody. Matka by jí rozhodně vynadala, kdyby věděla, kolik jablko stálo. Spráskla by tu ruce a vrátila by se zpátky do vsi, kde si mezi kalendářem s květinovými aranžmá a starým rádiem oblepeným izolepou připadá jistá sama sebou. Pohádaly by se nad významem slova normální.

Vedle Darji se posadily dvě dívky, kterým jistě ještě nebylo dvacet, na tácech si nesly ve velikých sklenicích nápoje se spoustou mléčné pěny. Každá měla také dort. A jedna ještě malý sendvič. Druhá si zase došla ještě pro průhledný kelímek s oranžovým ovocným džusem. Darja mlčky počítala jejich útratu. Dívenky rozložily na stůl své bohatství – telefony se sluchátky, úhledné zápisníky, peněženky, lesk na rty, tužku, desky, zřejmě s poznámkami do školy, hlasitě a rychle chrlily slova jedna přes druhou a nevěnovaly sebemenší pozornost tomu, kolik peněz v nich mezitím mizí. S takovou samozřejmostí, bez valné chuti i bez odporu, jídávala Darja obědová menu ve školní jídelně. Sebrala, co dostala. Snědla, co jí bylo dáno.

Jablko nebylo špatné. Jen ten průvan…

Darja se probere a lokne si ze šálku. Šéfka se na ni dívá. Teď tu čokoládu, kterou v bistru viděla, ochutná. Za cenu jedné takové uvaří Darjina matka dva obědy pro několik lidí. Vloží si do úst tmavý, hořký čtvereček. Naschvál bude mluvit s plnou pusou.

„Já si občas dám něco takovýho ke kafi, když mezi prací skočím do kavárny. Jenom takovou tu malou, na chuť. O přestávce.“

Sakra, mají lidé z kanceláře přestávky? Mohou si jen tak vyběhnout do bistra? Nejedí spíš v kuchyňce? „Nebo když tam mám schůzku. Pracovní schůzku,“ doplní. Řekla to dobře? Nikdo ji nepřerušuje. „To pak potřebuju posilnit.“

Šéfka se usměje a Darju to povzbudí. Uplatní i tu kuchyňku! Vzpomene si, jak drhla zuhelnatělé zbytky čehosi na dně mikrovlnky.

„A v práci si v kuchyňce občas udělám horkou čokoládu. Je to snadný.“ Zvedne prst. „Plnotučnou smetanu a do toho dva celý proužky, holky!“ Šéfčin výraz se začíná měnit na spokojený a Daniela při zmínce o plnotučné smetaně polkne a sáhne doprostřed stolu. Darja si vzpomene na přetékající sklenice dívenek v kavárně a doplní svou čokoládu ještě kopcem šlehačky a barevným brčkem.

Mluví se o dárcích. O pozvaných hostech. O dětech. O skříňkách, špajzkách a šuplících. O miláčcích. Po různých domácnostech se rozléhá lámání čokolády, ten zvuk mezi křupnutím a cvaknutím. Darja založí paže a svraští obočí. O špajzkách by se mluvit nemělo. Ani o sektorových skříňkách vystlaných voskovaným papírem, nemělo by se mluvit o igelitkách darovaných k Mikuláši. To se po nich nechce. To není to správné místo, kde se křupnutí ozvalo. To neodpovídá těm – kolikaže? – desítkám údajně vydělaných tisíc, luxusnímu a bezstarostnému životu zhýčkaných konzumentek čokolády. Darja přemýšlí, jak by měl vypadat dům, kde by ubytovala tu ženu, již vytvořila, kde by ji nechala zamyšleně posedávat na veliké krémové sedací soupravě. Naposledy se takhle pokoušela dobrat nějaké představy v dětství při hře s panenkami. Zařizování vlastního podnájmu ji moc nebaví a málokdy sní o něčem jiném. 3 + kk smutného muže, které zná tak intimně, se všemi jeho nechutnými kouty, je útulné a hezky zařízené, ale nenutí ji závidět, možná proto, že se tam muž sám cítí tolik nepohodlně.

Snad jednou, jednou se přece jen zabydlela v ukradené představě. Dostala z agentury neobvyklou nárazovou zakázku: měla pomáhat při balení ve velikém bytě v centru města, odkud se jeho majitelé stěhovali do zahraničí. Krása rozlehlého bytu, tonoucího ve zmatku, a třpyt předmětů ji omráčily. Rovnala hromádky věcí, které všechny vypadaly ohromně cenné, do příslušných krabic a pytlů, na něž ukazovala nervózní rozcuchaná paní. Na chvíli zalitovala, že tu nepracuje odedávna, že není nenápadnou zámeckou služtičkou, ve skutečnosti tak trochu velící celé domácnosti. Když přijeli muži ze stěhovací firmy, pomáhala obmotávat zrcadla, skříňky a stoly průhlednou fólií. Muži byli silní a obratní, paže a záda samé svaly a šlachy, zvedali nábytek z masivu jako kousky polystyrénu a skládali ho do korby kamionu pohotově a chytře, takže do sebe všechno zapadlo jako stavebnice. Navzájem se podobali, ale jeden byl výraznější, takový frontman kapely – měřil jistě přes dva metry, a to přitahovalo pozornost. Vrátil se později, sám, aby ještě snesl do suterénu spotřebiče. Vysokou lednici objal a bez mrknutí oka ji zvedl jako tanečník galantní ke korpulentní dámě. Darja se zarazila v umývání oken.

Chodili pak spolu prázdnými místnostmi, mezi chuchvalci prachu a zmačkanými igelity a Darja popisovala, jak by jednotlivé místnosti zařídila. On kroutil hlavou a opravoval ji: tak to tu nebylo! Měli to jinak! Nechápal, že o to vůbec nejde.

„Pojď někdy plavat,“ navrhl, než odešel.

Šli do krytého bazénu. Markovo sošné tělo bylo, v souladu s očekáváním, impozantní. To její tělo mělo premiéru. Radši celé dopoledne nejedla, aby jí nevystupovalo břicho, a když se vynořila ze sprch, nervózně si popotahovala šňůrky bikin. Neumí moc plavat. Pár temp udělá, ale bojí se hloubky. Naštěstí se Marek zdál plně pohroužen do fascinace svými vlastními schopnostmi, silným, oblým a mrštným tělem, které ve vodě majestátností a obratností připomínalo kosatku, svou rychlostí, efektivní elegancí svých pohybů a obdivnými pohledy, které přitahoval ze všech koutů bazénu. Většinu času strávil tím, že skákal ze skokánků nádherné, plavné šipky a odvážná salta, zatímco Darja seděla u kraje bazénu s nohama ve vodě a sem tam ukázala zdvižený palec. Hrozně se bála, že se osmělí a v rámci sbližování ji například chytí do náruče a z výšky hodí do vody, ale netroufl si.

Soudě dle tónu a frekvence Markových pozdějších textových zpráv sklidila Darjina postava v bikinách střední úspěch. Rozhodně to nebyla úplná prohra. Jenže mimo sportovní zařízení byl Marek křehčí. Dokončil jen základní školu a ukázalo se, že se považuje za hlupáka – kdykoli něco nevěděl, což nebylo vzácné, upadl do pochmurných, dusných rozpaků. Nenesl dobře, když se Darja přiznala, že absolvovala jeden semestr na vyšší odborné, než to s prací přestala stíhat. Aby si připomněla, že jí imponuje, představovala si Darja vždy stejnou situaci: Marek sedí za volantem, na velkém, pružícím trůnu, sám v potemnělé kabině vonící osvěžovačem vzduchu; silnice a osobní auta letí hluboko pod ním, a on trpělivě celou noc řídí kamion plný starožitného nábytku bohaté šlechtické rodiny, která se stěhuje do jiné země.

Tohle byl tedy Marek, jediný muž, kterého by mohla umístit do domu čokolády, do toho domu, který jí náhle vyvstal před očima, naplněný věcmi, které pomáhala balit. Hodil by se tam ale vůbec? Marek není moc luxusní komodita, i přes svou výšku a svaly. Možná trochu vylepšený? Zkusí ho nechat vynořit se zpoza listů rozměrné rostliny v nějakém velkém obývacím pokoji pohrouženém do večera, za ním jsou najednou tmavě modré závěsy, je to v nějaké reklamě… je umytý a převlečený a šeptá: Isabello! Darja se chytí za pusu a rozesměje se.

V místnosti, do níž se probere, šéfka právě opakuje výraz tajný šuplík. Ráda by věděla, zda mají v práci tajný šuplík, kde po ruce leží čokoláda. Ženy se tváří zaskočeně. V kancelářích v Darjině skleněné budově stoly šuplíky mají. Každý má tři. Darja je neotevírá. První z nich je ostatně na klíč. Jsou v něm sladkosti. Darja do něj v představách umisťuje: fotografii, kompromitující korespondenci, mušle z daleké dovolené a… paprikové brambůrky? Ne, to se spletla. Asi už na sladké přestává mít chuť. Ale ani rozbalování alobalu si neumí představit. Mělo by to být něco stylového, nějaký luxus pro ústa, který už se nemusí porcovat. Takové ty bílé bonbóny s kokosem, které jsou tak hezky vyrovnané v průhledné plastové krabičce. Nebo ještě lépe, ty s višňovým likérem uvnitř, které jednou dostala k narozeninám. Isabella se s nohama na stole zaklání, rozbaluje bonbón, dává si ho do úst, kousne do čokoládové skořápky, která jemně křupne, a ústy se jí rozlije jemně štiplavá chuť sladkého alkoholu. A za oknem se modrají čisté, skleněné fasády. Řekne to.

„No dobře, ale kdybychom teď zůstaly u těch tabulkových čokolád?“ namítne šéfka s lehkým záchvěvem netrpělivosti v hlase. Ale ostatní ženy na Darju, aspoň se jí zdá, pohlédly s uznáním.

„Nechci mít upatlané prsty, když pracuju,“ vysvětlí Darja a ostatní se k ní přidávají. Jejich šuplíky plní sušenky (super, ale o těch teď nemluvíme – no ale ty špinavé prsty – přesně tak, třeba věnečky nebo polomáčenky – ty ale dokážou prsty taky pěkně zapatlat – no jo, ale jsou nejlepší!) a mentolové bonbóny.

„Já mám schovaný takový ty kyselý žužu žížalky,“ pronese na závěr, když ostatní domluví, Jana, která dosud nic neřekla.

Šéfka se zatváří sklesle. Darja si všimne, a aby jí udělala radost, umístí do svého šuplíku ve skleněné kanceláři tabulku hořké čokolády, takovou tu absurdně drahou v krabičce z tvrdého papíru a zlatým nápisem. Lze ji nalámat a nabídnout kolegům, kolemjdoucím, uklízečkám. Klidně tam bude mít spoustu tabulek, klidně si obloží celý pracovní stůl cukrovinkami, k pití čokolády se šlehačkou se bude ládovat bonbóny, a pak se rovnou objedná na liposukci. Nenásilně, ale odhodlaně si vezme slovo: vysokoprocentní hořká čokoláda se tolik neroztéká.

Nakonec se všechny shodnou: ale ano, tajný šuplík přece jen existuje, to zřídlo temného potěšení (šéfka opakovaně použije sloveso hřešit) majetné a zaneprázdněné ženy existuje, je středem jejího rajského ekosystému, všechny jím samozřejmě disponují, jen si to hned neuvědomily. Hovor se plní sladkou provinilostí a vypůjčenými slovy. Tajnosti. Hříchy. Je to lechtivá, svůdná vina, opak těžké viny, jakou na Darju svaluje matka, když říká marnost, zbytečnost, riziko, nezodpovědnost, sobectví.

„A víte, kam se dají schovat bonbóny při jednání?“ vyhrkne Darja v náhlém popudu a vysvětluje přítomným konstrukci stolu v zasedací místnosti – taková ta díra na kabely a rozdvojky uprostřed, kde by tak rád ulpíval prach a smetí, skrytá přihrádka pod poklopem z tvrzeného plastu. „Tam mám někdy schované bonbóny s višňovým likérem!“

O přestávce, jakmile šéfka odejde a dívka s culíkem je zásobuje dalšími termoskami, je Darjino nové jméno předmětem obdivu – Iva prohlásí, že by ho ráda dala své budoucí dceři, a ostatní zamyšleně přikyvují. Daniela soudí, že nejlepší je stejně hezky české jméno Eliška, ale Martina nesouhlasí a Vladimíra se přidá: proč se držet při zemi jen proto, že jsme malá země?. S výrazným jménem to děti snáz někam dotáhnou, rodiče jim k tomu mají dát šanci!

„To jo,“ souhlasí Barbara, „ať jsou na tom líp než my. Ne, že bychom na tom byly nějak zle, ale –“ rozhlédne se, „jakože… mohlo by být i líp.“ Markéta s pusou plnou sušenek a pátým šálkem slazené kávy se třemi smetánkami horlivě přikyvuje. Když polkne, dodá, že ona už dlouho uvažuje o Charlottě, ale nevěděla právě, jestli to zdvojené písmeno není blbé. Isabella jí dodává kuráž. Darja se usmívá a hladí rohy plastové jmenovky.

Na toaletu se jde dlouhými chodbami, kde to voní novým kobercem. Musí několikrát zahnout, ale diskrétní směrovky ji vedou. Západka za ní klidně a bezpečně zaklapne a Darja se v běloskvoucí, prostorné a voňavé kabince posadí oblečená na prkýnko. Konečně ticho. Zdá se jí, že je to pohodlná odpočívárna, pokoj, kde by mohla prosedět několik hodin. Používají tu nějaký příjemný sprej proti zápachu. Darja si utrhne kousek toaletního papíru, jen tak, a čichne si. I on je navoněný. Vytáhne z kabelky fixu a napíše na útržek: Isabella. Pak chvíli jen tak sedí. Konečně má kus toho konejšivě čistého prostoru jen pro sebe.

Proč by vlastně měla chtít pracovat v kanceláři ve skleněné budově, být tou zvláštní loajální a mlčenlivou ženou v hladkých punčochách? Kdysi si myslela, že když dokončí vošku, jednou se jí to povede. Jenže by se zase přikovala k jedinému místu, stejně jako za kasou. Jen s lepšími penězi a vouchery do posilovny. Matka by nejspíš byla velice hrdá, i když její chvilkový pokus o studium nepodporovala. Matka má velkou náklonnost k přikovávání.

Kdyby si Darja mohla vybrat povolání, nejraději by byla psycholožka nebo policistka. Věděla by o ostatních všechno. Všechna jejich tajemství. Mohla by se rozplynout v jejich příbězích. Ačkoli už teď si jejich životy může zkoušet jako šaty.

Darja si stáhne kalhoty – možná přece jen potřebuje. Vždycky to jde líp, když se člověk hluboce zamyslí. Darja myslí na nešťastného muže z 3 + kk, jenž občas v bytě zůstane a stěžuje si na ženu. To matka velice ráda slyší, protože ji hned napadá, že by se Darja mohla výhodně provdat, a svalit tak odpovědnost za svou vratkou životní situaci na někoho jiného. I Darje se zdá, že si ji muž oblíbil až podezřele, že až příliš často kupuje čisticí prostředky, aby se jí zavděčil. Ale co. Muž se nerozvede, ať si naříká, jak chce, a ani Darja se nijak netouží stát imperátorkou 3 + kk po boku někoho tak slabého, že bez pomoci nedovede ani uhlídat čistotu na šedesáti čtverečních metrech. Mužovy problémy však poslouchá s nastraženýma ušima, nikdy nic nezapomene, nikdy ani jednu větu z těch, které z něj vyklouznou po dvou sklenkách whisky. Chce to slyšet, ačkoli už všechno tuší, tuší, jaký je, z jeho špíny, z jeho odpadkového koše, ze způsobu, jakým ohlodává zubní kartáček. Chce si to potvrdit. Pociťuje nad tím pokoutní rozkoš. Ten muž je hluboce smutný, tak smutný, že ani nevyžaduje rady, nepočítá s tím, že by jednou být smutný přestal. Darja se domnívá, že jeho plat by mohl zhruba odpovídat výši požadované na této diskusi. Vůbec ale nejí sladké.

Spláchne, zapne zip, protáhne se.

Když se vrátí, ženy se baví o brigádách.

„Já jsem na mateřský, ale něco bych brala, sem tam, něco jako tohle,“ říká Barbara. Dělí se o zkušenosti s dalšími placenými diskusemi: o jarech na nádobí, o plenách, o bankovních kontech, o časopisech s křížovkami. O instantních polévkách. Darja si sedne na své místo. Šéfka se může každou chvíli vrátit a zaslechnout kompromitující rozhovor. Je trochu nervózní za ostatní.

„Izo,“ osloví ji nesměle Markéta, které už se začalo říkat Marky, a Darje chvíli trvá, než jí dojde, že mluví na ni. „Ty bys to náhodou dělat nechtěla? Máš řidičák? Už jsem se ptala holek, ale myslím, že ty bys byla super, jsi taková… šikovná.“

Markéta shání kolegyně na promoakce. Jednalo by se o předvádění ručních vysavačů u stánků v nákupních centrech. Celkem dobře se platí a hlavně tu jsou velmi zajímavé provize. Darja zalapá po dechu, když si spočítá, kolik by si mohla vydělat. Blyštivé prostředí, povinná řasenka, rtěnka a podpatky: Darja už vidí, jak se nadobro proměnila v Isabellu, poněkud jinou, ale podobně důležitou. Už už by se začala chlubit, jak dobře si s vysavači rozumí.

„Řidičák nemám,“ přizná opatrně, ale Markéta nevypadá, že by ji to nutně odradilo, naopak se tváří povzbuzeně, Isabellu by rozhodně chtěla, myslí, že i bez auta se to nějak zařídí. Příjemný zevnějšek, charisma, vyjadřovací schopnosti, to je nejdůležitější…

„No dobře,“ říká Darja. „Jestli se ale domluvíme, tak jen na víkendy. To víš, přes týden jsem v kanceláři.“ Markéta přikývne, uznale a zmateně.

Darja si okusuje ulomený nehet na malíčku a uvažuje nad tím, zda si zbytečně nezavřela dveře k hezké brigádě jen z hloupé hrdosti. Nebo snad ze setrvačnosti? Čas se začíná vléct, a když se šéfka vrátí s barevným termohrnkem, ve tváři se jí zračí ochablost a znechucení. Darja si vytáhne prst z pusy a narovná se v zádech. Šéfka nyní klade na stůl v rychlém sledu různé čokoládové výrobky, porcuje je a chce po nich, aby je stručně zhodnotily. Na velký papír na stojanu napíše fixem: chuť, obal, nápad, koupila bych, nekoupila bych.

Darja už vůbec nemá chuť na další čokoládu. Ale musí: čokoláda s chilli, čokoláda se solí, čokoláda s godži (Cože? – To jsou takový jakože rozinky, akorát červený a zdravý. – Aha.), čokoláda s kukuřičnými křupkami, čokoláda s citronem. S každým dalším čtverečkem účastnice panelu znaveněji vzdychají, jako by obíhaly po běžeckém oválu a už nemohly dál. Padají nepochopitelné otázky a čokolády získávají lidské vlastnosti. Připomíná vám čokoláda s citronem nějakou kamarádku? Je čokoláda s mátou spíš muž? Mohla by čokoláda s mátou – muž navázat na pustém ostrově vztah s jinou čokoládou? S jemně mléčnou s karamelem? (Já myslím, že je to ten muž, o kterém všichni sní, ale žít by s ním nikdo nechtěl. – To jo, vypadá to hezky, ale pěknej hnus. Teda pardon!)

Darja vezme do rukou obal a uvažuje, jestli by nemohla to, co zbyde, dostat od cesty. Vždyť všechno jen nakousnou. Takové mrhání. Tak hezky by se s nakousnutými čokoládami mohla pochlubit. Tolik lidí by mohla obdarovat. Možná by se i oni dokázali proměnit. Matka by dostala čokoládu s roztékajícím se karamelem, který všem upatlal prsty, ale nežehrala by – od nynějška by byla už jen něžná a hodná. Smutný muž z 3 + kk by dostal čokoládu s chilli a přestal by si plačtivě stěžovat. Nervózní učitelka z jazykovky, kterou tam někdy potkává, by dostala mléčnou s kokosem a uklidnila by se.

Pod stolem si přečte esemesku, která jí přišla: jedna z neobratných a lehce nesrozumitelných zpráv, jimiž Marek jednou za čas připomene svou existenci. Jemu by donesla tu tmavou čokoládu s mátovým likérem v černém obalu. Leží tu ještě tři celé, nenačaté tabulky. Hrdě by poznamenala, že to má z práce. Proměnil by se v toho tajemného muže, o kterém všichni sní a nikdo ho nechce – a už nikdy by se nerozednilo. Jeli by nekonečnou nocí a nekonečnou dálnicí do obrovského domu na samém konci kontinentu, u oceánu, jehož majitelé by se už nikdy neozvali. Zůstali by tam žít, s nábytkem a věcmi, které by vynosili z kamionu. Darja by v domě uklízela a Marek celé dny plaval v bazénu v suterénu. Narostly by mu vlasy a obočí, a když by vylezl z vody, nikdy by nemluvil, jen by se tajemně díval. Jejich dům nad mořem. Okna, křesla. Parková zahrada. Chtěla by šéfka ještě slyšet něco o suterénním bazénu, o jejím zaslíbeném životě? Darja je schopná jej poskládat z těch nejfantasknějších televizních reklam. Bude tam saténové povlečení, zimní zahrada s exotickým rostlinstvem a pak také pestrobarevné děti a pestrobarevní psi. Může tam být i auto bez střechy nebo, proč ne, zaoceánská loď, když už jsme u moře. Otevírá pusu, málem vysloví pár blábolivých vizí. Vtom si uvědomí, že ostatní mluví o něčem docela jiném.

„Osmdesát korun na 200 gramů? Tak to soráč,“ zvedne dlaně Martina a spolu s Danielou se tážou šéfky na cenu ostatních výrobků. Chce vědět, jaký by koupily? Tak ať kouká vybalit, kolik stojí. Spojenými silami přepočítávají cenu na gram a na čtvereček. U téhle, první, vyjde čtvereček mnohem levněji, ale je pravda, že je mnohem lehčí. Jestli by se dívaly i na to, jak vypadá, jak na ně působí? Jako – proč ne, ale cena je cena. Počítat umějí. Šéfka se sklesle posadí. Zaklapne notes s tvrdými deskami, kam si po celou dobu něco zapisovala. Podepře si bradu. Už ji nezajímá nic z Darjiných fantazií. Podívá se na hodinky, zatímco ženy se umouněnými, hnědými prsty probírají ochutnávkami a obaly, zatímco zaútočí na drobounká písmenka složení, přepočítávají a kritizují předražené, ošizené sladkosti. Názvy a značky starodávných a dosud prodávaných laciných cukrovinek, těch, které mají i v té nejmenší samoobsluze, prší jako očistný déšť upřímnosti: stará dobrá… Staré dobré dobroty.

Darja zamkne kabinku: hrozně potřebovala na záchod. S úlevou se posadí na prkénko, které obložila voňavým a měkoučkým papírem, i když bylo očividně naprosto čisté. Vytáhne z kabelky obálku, kterou vyfasovala na recepci. Je v ní velká bankovka. Bůhvíproč ji rozbolelo břicho, snad z těch sladkostí a veškeré té mléčné kávy. Dívá se na krásné nové bílé dveře bez jediné vady, dveře, které ji izolují v dočasně nenarušitelném vypůjčeném soukromí, a najednou si nedokáže představit, že vyjde ven. Nedokáže si vzpomenout, co ji tam čeká. Zdá se jí, že tu strávila neúměrně dlouhý čas, celé roky, jak to bývá v některých pohádkách o návštěvách jeskyní a únosech podmořskými tvory.

Z tvrdého břicha se hlasitě vyřine ohromné tekuté lejno. Opře se lokty o kolena a pocítí úlevu. Vydechne. Nahlédne do obálky a překvapením si rukou přejede po čele: v obálce není jedna bankovka, ale dvě. Dvě velké bankovky, dvakrát tolik, než měla dostat. Museli se splést. Znamená to, že někomu jinému bankovka chybí? Nebo byla Darja oceněna za svůj nadstandardní výkon? Rychle, duchapřítomně jednu bankovku z obálky vytáhne, pro případ, že by ji někdo kontroloval, obálku s jedinou bankovkou strčí zpátky do kabelky a druhou smotá do ruličky a schová v dlani. Břicho ji stále bolí, nejspíš bude následovat ještě jedno hovno. Mohlo se jí tak rychle udělat špatně z těch čokolád? Neměla by čokoláda způsobovat spíš zácpu? Nebo to jsou všechny ty smetánky do kávy? Darja se dívá na ruličku peněz. Měla by být šťastná, ale je tak unavená, tak skleslá, že se na radost nevzmůže. Ani neví, co s těmi penězi udělá. Nijak zvlášť je nepotřebuje. Kdyby měla děti nebo sourozence, nebo alespoň synovce a neteře, někdo by radost zařídil za ni.

Mohla by tu spoustu peněz elegantně prošustrovat, utratit za nějaký absurdní večer, kdy by pokračovala ve hře se sebou samou jako s panenkou. Nebo by, což nejspíš také udělá, mohla zaplatit dluh za plyn v podnájmu. Matka ji neocení v žádném případě. Bude se na peníze dívat nedůvěřivě, jako by byly získané nějak pokoutně, jako by hrozilo, že je Darja bude muset vrátit. Jako by k nim domů tenhle výdělek ani nepatřil. Darja si zatlačí na břicho. No prosím. Vydechne. Přivoní si k parfémovanému toaletnímu papíru a začne se utírat. Vstane. Za dveřmi někdo projde, pouští vodu v umyvadle. Budu muset vystoupit, pomyslí si, a hned jí dojde, že si spletla slovo, vždyť nikam necestuje. A přece ji vystrkují, vyhazují. Je to tak, vystupuje.

Když byla malá, toužívala Darja po usměvavých blonďatých barbínách, připoutaných do svých průhledných krabiček, toužívala je vlastnit, aby jimi mohla být. Ale matka ji odbývala. Doma měla Darja jednu starší panenku, kterou zdědila po sestřenici, s hřívou již trochu zacuchaných vlasů, které šly přesto vázat gumičkami. To tahle panenka byla při hrách s kamarádkami Darjou a Darja panenkou. Problém tkvěl v tom, že jí nedržela paže – plastový kloub byl vyviklaný a ruka každou chvíli upadla. V některých oblečcích ji přidržel rukáv, ale když měla panenku svléknout – což občas příběh vyžadoval –, upadla jí ruka a odhalilo se její mrzáctví. A Darju hra přestávala bavit.

Záchod je pořádně zaneřáděný a Darja najednou nad porcelánem poskvrněným cákanci stolice pocítí hluboké uspokojení. Je to uspokojení odpovídající tomu, které cítí, když podobné krásné toalety drhne a leští. Odtažitá noblesnost nablýskaného prostoru je ta tam. Posrala ho. Tohle je ono. Posranej život a posraný výmysly. Darja si natáhne kalhoty a všimne si, že se bankovka, již držela srolovanou mezi prsty stejné ruky, kterou se utírala, stihla ušpinit. S úlevou ji hodí do mísy mezi smrad a zmuchlané papíry. U umyvadel ani na chodbě nikdo není. Nechá nespláchnuto.