V pořadí šestý román Petra Stančíka otevírá neodolatelně zhýralý portál do světa, který zanikl dávno předtím, než vůbec vznikl. Fantaskní výprava komisaře Durmana za bestiálním pražským „sériákem“ kličkuje mezi bájnými pražskými hampejzy, zapomenutými putykami a spletí všemožných mýtů.
Řečeno bez zbytečných příkras, pokud bychom zbavili novou knihu Petra Stančíka Mlýn na mumie všech scén, v nichž se debužíruje, souloží a tlachá při pivu, zbyla by krkolomná dějová kostra bizarní detektivky o pátrání po vrahovi pošťáků v kulisách Prahy šedesátých let devatenáctého století. Nebyla by rozhodně nijak převratná, spíše by evokovala děj mnoha pravověrných šestákových románů, v nichž je neohrožený a téměř dokonale „prázdný“ detektiv na stopě hrůzného zločinu, provázaného s globální konspirací všemocné sekty. Našly by se tu i nezbytné propriety: překombinované mordy, bizarní převleky, markýrované smrti, fantastické vynálezy.
Hody a smilstvo
Pochopitelně by tak text přišel o značnou část zábavnosti, která pramení právě z kombinace těch nejpřístupnějších čtenářských požitků takzvaných nízkých žánrů s autorskou kontrolou – jednotlivá klišé a schémata jsou precizně poskládána, upravena, ironizována a dováděna ad absurdum. Detektivní kostra slouží jako dobrá záminka k rozprostření románu do vskutku epické šíře prostorové i motivické. Děj se neodehrává jen v panoptikálních kulisách staré magické Prahy, zabrousí i do válkou zmítaného Mexika či do Paříže, kolébky pravé „debauchery“. Rozmáchlost pátrání a deklarovanou převratnost objevů používá vypravěč jako zlomyslnou sabotáž čtenářských očekávání: cesty za hranice odhalí místo vraha mystérium orálního sexu či mezcalu, závěrečné srocení hlavních podezřelých končí blamáží a nejbídněji zakamuflované tajemství plní roli pointy.
Pachatelem, vyšetřovatelem i obětí v tomto románu není žádná z postav, nýbrž sklon k bezbřehé fabulaci. Petr Stančík penetruje dějiny, mýty o národní identitě, vypůjčuje si figury národních hrdinů i podivínů, doplňuje je o své vlastní postavy a vše smíchává s důmyslnou nepředvídatelností, která evokuje některé z mnoha receptů v knize obsažených. Mlýn na mumie můžeme číst jako uštěpačný komentář formování moderní doby na kostech té staré, láskyplnou parodii jankovitého vlastenčení i servility k mocnářství, staropražskou fantasy, případně jako nespoutanou orgii vypravěčství, kterou definuje slast z těkání mezi různými literárními a historickými rovinami. Stančíkova inklinace k pokleslým múzám je zřetelná. Nejde jen o velmi četný výskyt smilstva, k němuž dochází se směšnou lehkostí a nezávazností, známou především z pornografie. Jde i o hojnou a z přísně literárního hlediska vlastně redundantní hojnost receptů a popisů hodování všeho druhu.
Panoptikální hračkářství
Mlýn na mumie je románem neobyčejně taktilním (často se zde plácají bujné zadnice, bere do rukou a do úst pyj a tak dále) a zároveň ho charakterizuje posedlost chutěmi a vůněmi. Konkurovat mu v tomto ohledu dokáže snad jen Ecův Pražský hřbitov, jehož hrdina trpěl podobnou náchylností k labužnictví. Stančíkovo dílo můžeme brát jako fiktivní gastronomický místopis magické Prahy a zároveň jako text, který konečně pozvedá na zasloužený piedestal pivo coby nápoj, v němž je zakleta identita míst i dějin.
Opojení smyslů je definujícím rysem knihy. Všechno ostatní ustupuje do pozadí a plní roli podpůrné konstrukce, která otevírá prostor pro jazyk vyprávění, prosycený okouzlujícími archaismy, reflektovanými klišé a elegantní stavbou obrazů. V tomto ohledu lze Stančíkovu prózu přirovnat k nejlepším textům Miloše Urbana: i ona slouží jako budoár slastného eskapismu, v němž vypravěč může zakoušet dokonalou utopii vepsanou do minulosti. Mlýn na mumie však ve srovnání s tematicky podobným Lordem Mordem působí výrazně odpoutanějším dojmem. Fikční svět tu nefunguje jako fetiš protagonisty pohrouženého do vážné autostylizace, ale jako panoptikální hračkářství, v němž si vypravěč z pozice třetí osoby skládá výstřední obrazce, aby je vzápětí rozmetal ironií a podvratnou nadsázkou.
Rafinovaný hédonismus
Nic tu nelze brát dostatečně vážně. I častou výtku, směřující k dutému nostalgickému jádru Urbanových postav, jako by tu vypravěč bral dopředu v potaz. Když se komisař Durman doslechne další z převratných odhalení, které se tentokrát týká jeho původu, reaguje celkem příznačně: „Nebyl z té zprávy veselý ani smutný, nerozčílila ho ani neuklidnila, vlastně se tím nic nezměnilo. Až na to, že dostal hrozný hlad.“ Hrdina je zkrátka úmyslně modelovaný jako chodící žaludek a penis.
Stančík nabízí čtenářům po způsobu pařížských kokot literární verzi praktiky faire une pipe. I při ní kunčoft dostane perorálně, co si žádá, přitom dotyčná dáma nechá odpočinout zbytku jeho těla. Navzdory prvoplánovosti je Mlýn na mumie ve svém hédonismu dostatečně rafinovaný na to, aby čtenář podobně jako Durman žádal „fajfčičku“ znovu a znovu. Požitek z čisté fabulace se někdy vyrovná tělesným rozkoším, třeba jen tím, že nám připomene, jak pod chaotickým pozlátkem dějin a společnosti může být lidská existence upřímně blažená po pozření prosté brambory.
Autor je bohemista.
Petr Stančík: Mlýn na mumie. Druhé město, Brno 2014.