Dobře utříděná slova

Kniha kolektivu autorů nesoucí název Třídit slova je v českém prostředí průkopnickým počinem nejen proto, že se věnuje konceptuálnímu psaní. Jejím nezanedbatelným vkladem je i fakt, že autoři úvodních studií se sami pohybují jak na rovině teoretické reflexe, tak i umělecké praxe spadající do rámce konceptuální literatury, jakkoliv je obtížně vymezitelná. Po­­dvojná je pak i samotná kniha – úvodní texty podrobují reflexi experimentální a progresivní literární díla, jejichž příklady následně tvoří druhou část svazku. Binárnost tohoto rozdělení nepůsobí nijak triviálně, ale naopak tvoří relativně koherentní celek, který čtenáři umožní se do tématu dostatečně komplexně vnořit.

Východní konceptuál

Zároveň platí, že cíl knihy je partikulárnější, než se na první pohled může zdát. Ačkoliv její podtitul zní Literatura a konceptuální tendence 1949–2015, zaměřuje se na středoevropský a východoevropský kontext. Nejedná se a nemá se jednat o vyčerpávající antologii textů a studií, ale spíše o snahu zaplnit slepé místo v re­­flexi širokého fenoménu konceptuální literatury. Můžeme říct, že tam, kde se především západoevropští a angloameričtí autoři píšící o tendencích (post)konceptuální umělecké tvorby zastavují, kniha Třídit slova začíná. Podíváme­li se ale na strukturu studií v první části svazku, zjistíme, že jsou to právě teze západních teoretiků (mezi nimi především práce Kennetha Goldsmitha a Craiga Dworkina), jež autorům slouží jako interpretační východiska, která jsou aplikována při analýze slepé (post)komunistické skvrny v aktuálním diskursu o konceptuálním psaní. Vymanit se z této „západní determinace“ se snaží především úvodní a zároveň zastřešující text Markéty Magidové, který k teoretickému podchycení konceptuální literatury využívá i interpretačních schémat Bohumily Grögerové, Josefa Hiršala nebo Jiřího Valocha. Výsledkem je inkluzivní pojetí, v němž je tvorba středo­evropského a východoevropského konceptuálního psaní začleněna do stávajících definic.

Zajímavý je v tomto ohledu například text Václava Magida, který s využitím analýz Borise Groyse nachází v tradici – poněkud uměle označené jako „moskevský konceptualismus“ – východiska, jež nejsou nijak triviálně redukovatelná na způsob práce západních umělců. Tato linie tvorby byla historickou součástí neoficiální sovětské kultury během období reálného socialismu, a vyrůstá tedy ze zásadně odlišného podloží než její západní protějšky. Pokud pro západní konceptuální tendence platí, že jejich základními prostředky jsou příklon k vědě, algoritmizaci nebo obecně matematizaci literární tvorby, pro ruské prostředí je alespoň v některých případech charakteristický důraz na více či méně nekonformní religiozitu, sakrálno a z nich vyplývající lyrické zabarvení.

Problém definice

Ačkoliv se už v úvodu autoři skromně distancují od aspirace na všezahrnující definici konceptuálnosti, v některých studiích se stejně s problematikou definice musí potýkat, a to alespoň v její provizorní a „flexibilní“ podobě. Kolektiv autorů ze střední a východní Evropy si tak vystačil s úvodním zarámováním, které předkládá knihu spíše jako „soubor hledisek, s nimiž lze k dané tematice přistoupit“. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli tato intence stála u zrodu projektu, nebo se stala spíše zpětnou úvahou, reflektující to, čeho bylo dosaženo. Mluvit o „kolektivu autorů“ v tomto případě znamená především smířit se s vcelku standardním způsobem akademické práce, tedy jakýmsi sborníkem vzájemně relativně konzistentních a promyšlených studií, které se věnují partikulárním tématům v rámci zastřešujícího záměru. Po vstupní teoretické studii Markéty Magidové tak následují texty zabývající se například tvorbě Milana Adamčiaka, Jiřího Valocha nebo Jiřího Koláře, společně s širšími tématy jako digitální lettrismus nebo destatická poezie.

Přesto můžeme napříč texty narazit na vzájemně se prolínající definiční body, kupříkladu na analýzu umělecké subjektivity, potažmo na problematiku autorství jako takového, které možná nejtrefněji shrnuje Ondřej Buddeus v koncepci „neoriginálního génia“, vycházející z interpretačního schématu americké teoretičky Marjorie Perloffové. Dochází zde k subverzi tradiční představy nejen o „romantickém uměleckém géniovi“, ale proměňuje se i představa o samotném „kreativním aktu“, který od takového umělce očekáváme. Konceptuální a postkonceptuální tendence ve svém celku pracují s autorskou subjektivitou, která se opírá například o mechanismy apropriace nebo algoritmizace, cíleně problematizující kreativní, originální a invenční status umělce. Nejinak je tomu i v případě konceptuálního psaní, jehož součástí je též dekonstrukce stávající figury autora na poli literatury. Tyto způsoby uvažování o díle a jeho „neexistujícím demiurgovi“ můžeme samozřejmě situovat do intelektuálního kontextu (post)strukturalismu.

Ze studie Markéty Magidové pak pro uchopení definice konceptuálního psaní můžeme vytěžit nejvíce. Kromě zmíněné subjektivity autora se ve snaze najít určující a definiční rysy obrací k absurdní racionalitě, která se novými způsoby snaží operovat v oblasti umění, nebo k metaforičnosti, jež je specifickým způsobem přítomná v uměleckých dílech. Studii Markéty Magidové je možné považovat za úvod nejen do konceptuální literatury, ale i konceptuálního umění vůbec.

Chybějící snaha o „rigidní“ definici je nicméně legitimizována poukazem na to, že by byla svazující pro fenomén, který není historickou epizodou, jež by si tím pádem zasloužila teoretickou klasifikaci, ale naopak živým, aktuálním, a především tedy neukončeným procesem. Předložená kniha nám tak slouží nikoli ke zpětné reflexi už daného fenoménu, ale je naopak organickou součástí procesu konceptuálního psaní a zejména je příspěvkem k jeho rozvoji.

Ambice na půli cesty

Po formální stránce lze knize stěží co vytknout. Kompaktnost celku, v němž jsou jednotlivé studie provázány s předloženými konceptuálními texty, které tvoří dostatečně reprezentativní výběr, dotváří i grafické řešení Štěpána Marka. Hodnotit ji lze tedy především z (ne)naplnění cíle, který v úvodu deklarují sami autoři: „Cílem této knihy (…) není vyčerpávajícím způsobem zmapovat všechny konceptuál­ně a postkonceptuálně píšící tvůrce, nýbrž poskytnout možná teoretická východiska a nové interpretační rámce, jež se k této aktuální problematice váží.“ Jak už bylo naznačeno, z pera autorů se dovídáme především o stávajících teoretických východiscích společně s jejich větší či menší kompatibilitou s liniemi konceptuálního psaní (post)komunistického prostoru.

Úspěšnost naplnění ambice, která chtěla poskytnout „nové interpretační rámce“, je ovšem diskutabilní. V nejlepším případě se východo­ a středoevropskou tvorbu podařilo předložit jako širší součást historických i současných tendencí konceptuální literatury, aniž by stávající paradigmata teoretického uchopování těchto směrů byla nějak zásadně narušena. Především z výběru děl, který tvoří druhou část knihy, se ale při bližším průzkumu nabízí, že ambice, které by se pokoušely více podvracet stávající západní schémata, mohly být v úvodních studiích podstatně smělejší. Pokud ale čtenář hledá na prvním místě erudovaný a vysoce kompetentní vstup do tématu konceptuálního psaní v (post)komunistickém kontextu, bude mít před sebou v českém prostředí nepostradatelnou publikaci.

Autor je filosof.