Hledání nové revoluce

Íránská opozice na svém nedávném setkání v Paříži nešetřila optimismem. „Íránský režim se nachází v konečné fázi života,“ řekla ve svém projevu prezidentka Íránské národní rady odboje (National Council of ­Resistance of Iran, NCRI) Maryam Radjavi. K destabilizaci režimu podle ní přispívá řada faktorů: „Společnost je připravená povstat, rozkol mezi špičkami režimu se zvětšuje, režim musel ustoupit v otázce výroby jaderné bomby a současně se angažuje ve dvou těžkých válkách v Sýrii a Iráku.“ Dle zástupců NCRI bylo i zvolení současného íránského prezidenta Rúhaního jen ústupným manévrem státu, který se nachází pod tlakem protestních hnutí, kolabující ekonomiky a nepříznivé mezinárodní situace v regionu. Režim prý zůstává na nohou jen díky neustálé mobilizaci státního násilí vůči opozici a disentu.

Proti al­-Málikímu

Teheránští vládcové sice neprožívají nejsvětlejší momenty své existence, ale ani íránská opozice kolem NCRI nemá mnoho důvodů k radosti. V posledních letech se sice etablovala u celé řady politických elit, díky čemuž byla její největší organizace, Lidoví mudžáhedíni (Mojahedin­e­Khalq, MEK), vyškrtnuta ze seznamu teroristických organizací, ale tento proces přinesl i určitý ideologický obrat. NCRI se odklonila od kritiky imperialismu a kapitalismu a dnes sází na liberální pojetí lidských práv, emancipace žen a zastupitelské demokracie. Současně se však výrazně zhoršilo postavení členů MEKu v Iráku, kde měla organizace od osmdesátých let svou základnu pro bojové operace a atentáty na íránském území.

Po americké invazi a nástupu prošíitských sil k moci se aktivisté a sympatizanti Lidových mudžáhedínů ocitli v pozici bývalých spojenců padlého tyrana a byli internováni do uprchlických táborů, které jsou často terčem útoků irácké policie či šíitských ozbrojených skupin. Jen při jednom z posledních bombardování Campu Liberty na jihu Iráku bylo zabito na padesát osob. Ztráta základen v Iráku se silně dotkla operativních možností nelegálních sítí v samotném Íránu. Ještě na konci devadesátých let byl MEK schopen uskutečnit úspěšné atentáty na významné hodnostáře teheránského režimu, jak ukazuje zastřelení zástupce náčelníka generálního štábu íránské armády, brigádního generála Ali Sayyada Shiraziho, k němuž došlo v roce 1998.

Nepřekvapuje tedy, že jedním z hlavních terčů kritik vyslovených ve Villepinte byla vláda iráckého premiéra al­Málikího, na něhož opozice pohlíží jako na jednoho z hlavních spojenců íránského režimu. Aktuální situace v Iráku pravděpodobně povede k jeho pádu, ale nová politická situace by se nakonec mohla obrátit v neprospěch íránské opozice.

Mnohé výtky směřovaly i na současného amerického prezidenta Baracka Obamu, kterému je vyčítán příliš měkký přístup v otázce íránského jaderného programu a v konfliktu v Sýrii a Iráku. Ačkoli Maryam Radjavi tvrdí, že „konfrontace mezi íránským režimem a Spojenými státy není hlavní hnací silou současné situace“, zároveň platí, že po odchodu Ahmanídežáda není pro Spojené státy změna íránského režimu ani prioritou, ani žádoucím cílem.

Sjezd politických důchodců

Kritiky a útoky na Obamu však směřovaly především od amerických řečníků. V tomto ohledu mítink ve Villepinte připomínal sjezd Klubu politických důchodců (především Republikánské strany): na pódiu se vystřídali Rudolph Giuliani, John Bolton a další bývalí vysocí funkcionáři Bushovy administrativy. NCRI sice odmítá vnější intervenci do Íránu, ale takto viditelné spojenectví s politiky, kteří ochotně exportují demokracii na křídlech amerických bombardérů, tento postoj v určité míře devalvuje. Silná přítomnost americké politiky se projevila jak v choreografii mítinku, jež se hodně podobala dobře známým volebním sjezdům před americkými prezidentskými volbami, tak v projevech strukturovaných do krátkých vět a srozumitelných a jednoznačných tvrzení. I přes toto zabarvení však NCRI podpořily i osobnosti, jež byly kritické vůči intervenci do Iráku, například bývalý španělský premiér José Luis Rodríguez Zapatero.

Podporu kampaním NCRI vyjádřila také většina francouzských poslanců, ale Francie zastávala vždy vůči íránské opozici ambivalentní pozici. Na začátku osmdesátých let mohl být MEK otevřeně aktivní v Paříži, ale v roce 1986 mu tehdejší vláda pohrozila vyhoštěním, a tak bylo jeho sídlo přemístěno do Iráku. Tento dvojaký postoj pokračoval i v posledních letech, kdy francouzská diplomacie sehrála roli nejtvrdšího vyjednávače v otázce íránského jaderného programu a války v Sýrii, ale současně se snažila udržovat s Teheránem čilé obchodní vztahy.

Vedle těchto geopolitických souřadnic přetrvává ovšem i určitá neschopnost íránské opozice pochopit režim, proti kterému bojuje. NCRI pohlíží na současnou vládu ajatolláhů jako na systém, jehož panství je založeno především na všudypřítomné represi. Ačkoliv se režim nezdráhá proti svým oponentům po­­užít i těch nejtvrdších prostředků, nelze pomíjet ani otevřenou politickou konkurenci mezi jednotlivými křídly vládnoucích elit, neustálé střídáni tiché tolerance a náhlých útoků na undergroundové společenské a kulturní proudy. To vše činí režim schopnějším absorbovat společenské tlaky. Dělnické a sociální boje či podzemní kulturní scéna ukazují, že Írán není zpacifikovanou a normalizovanou zemí. Vláda ale dokázala udržet úroveň konfliktu pod bodem zlomu. Pravděpodobně již totiž vyprchala ona politická spiritualita, o které psal ve svých reportážích k íránské revoluci Michel Foucault a skrze niž se ajatolláhům podařilo subjektivizovat íránskou společnost a vystrnadit ostatní revoluční síly, včetně těch, jež v současnosti tvoří NCRI. Íránská společnost a vláda se zkrátka naučily žít ve schizofrenním stavu, v němž se střídá tichá tolerance a otevřená represe. Hlavní otázka pro íránskou opozici doma i v zahraničí zní: Jak tuto situaci zvrátit?

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.