Tekutý hněv ve Francii

Obálka týdeníku Minute ze 13. listopadu vzbudila obrovský rozruch. Na první stránce listu blízkého krajní pravici byla zobrazena ministryně spravedlnosti Christiane Taubira s textem: „Škodolibá jako opice. Christiane, vrať se ke svému banánu!“ [slangový výraz pro úsměv – pozn. red.] Minute tak otevřeně v mediálním prostředí replikoval přirovnání ministryně k opici, které v minulých týdnech použila řada pravicových osobností.

Hledání nepřítele

„Krajní pravice se vždy snaží najít nějakého nepřítele, proti němuž je třeba organizovat politickou akci,“ uvádí Caroline Kalmi, spolu­autorka monografie La tentation du pire, l‘extrême droite de 1880 à nos jours (Pokušení nejhoršího: francouzská krajní pravice od roku 1880 do dnešních dnů, 2013), a dodává, že „většinou se jedná o sociální skupiny jako homosexuálové, Romové či Židé, ale ve třicátých letech se kvůli židovskému původu stal jejím oblíbeným terčem i Léon Blum“. Pro tyto „nové reakcionáře“, jak nazval sílící pravicové hnutí satirický týdeník Le Canarde Enachaine, představuje Christiane Taubira sjednocující symbol nepřítele: černá ministryně pocházející z Francouzské Guyany, kterou mnozí stále považují za kolonii, prosadila nenáviděný zákon umožňující manželství i homosexuálním párům.

A právě protesty proti zmíněnému zákonu vytvořily zakládající moment tohoto masového reakčního hnutí, v němž se dokázaly spojit nesourodé proudy francouzské pravice. Pod hesly typu „K anální souloži netřeba manželství“ se tak sešli významní zástupci republikánské pravice a představitelé Národní fronty, nacisté na plný úvazek a liberálně­konzervativní studenti z buržoazních rodin. Hlavní úspěch hnutí spočívá v tom, že dokázalo v mediální sféře prosadit a etablovat nový reakční slovník, zaměřený proti genderovým teoriím a společenské rovnosti. Zákon sice prošel s podporou drtivé většiny parlamentu i francouzské společnosti, ale protesty se staly odrazovým můstkem pro šíření reakcionářské propagandy. A právě vytvoření mediálně přijatelného diskursu je základem pro symbolickou revoluci (Bourdieu), neboli pro „trvalou změnu schémat vnímání a analýzy sociálního světa“.

Masová reakční hnutí nejsou ve Francii žádnou novinkou a od povstání ve Vendée se pravidelně objevují na tamní politické scéně. Současná situace je nová v tom, že neexistuje protivník, který by se dokázal reakcionářům postavit. Jakobíni jsou už dávno pod drnem, dělnické a levicové hnutí je jen nostalgickou vzpomínkou a gaullistická pravice se rozhodla spáchat ideovou sebevraždu. Sarkozyho strana UMP chtěla vypálit rybník lepenovcům, ale po prohrané prezidentské volbě hraje ve srovnání s Národní frontou Marine Le Penové druhé housle.

Co se týče socialistů a dalších progresivních hnutí, jejich republikánská rétorika ztratila na účinnosti. Již nestačí označit nějakou politickou sílu za „cizí republikánským hodnotám“, aby ji to diskvalifikovalo z veřejného života. Tato inhibiční funkce ztratila na síle, protože právě radikální pravice se v některých oblastech stylizovala do role pravé ochránkyně republikánských hodnot (například v otázce laicity, respektive „boje proti islámskému komunitarismu“). Současně si čím dál více představitelů republikánské pravice myslí, že je potřeba integrovat nové reakční hnutí do širšího stranického uskupení po vzoru španělské Lidové strany, v níž fungují bok po boku liberálové s frankistickými nostalgiky.

Proti sociálně­-komunistické hydře

V posledních měsících reakční hnutí našlo novou životní mízu, když se dokázalo zapojit do nedávných protestů v Bretani proti zavedení ekologické daně ze silniční dopravy a do mobilizace živnostníků proti změnám sazeb DPH. Svezlo se tak na vlně nevole vůči „daňovému útlaku“, kterého se prý dopouští socialistická vláda Jeana­Marca Ayraulta. A právě povstání proti daním dostalo pod tlak prezidenta Hollanda, který nakonec několika požadavkům hnutí ustoupil.

Aktéři hnutí veřejně deklarují, že nejsou spojeni s žádnou politickou silou a že neusilují o volené funkce. Nemusí se přitom jednat jen o mediální pózu: více či méně pitoreskní lídři a lídryně několikrát zdůraznili, že jejich hlavním cílem je porazit „hegemonii sociálně­komunistické hydry“ (tj. socialistické strany a zelených) v kultuře a myšlení Francouzů, a nikoliv vyhandlovat pár křesel v Národním shromáždění, jak to udělali jejich příbuzní z americké Tea Party.

Nové téma je pro hnutí, jež až do léta bazírovalo jen na tradičních hodnotách, zachování heterosexuální rodiny a rasismu, jednoznačným obohacením. S novinkou se vypořádalo postaru a odpor proti eko­dani a zvýšení DPH zarámovalo do příběhu o boji dobrých francouzských živnostníků a zemědělců proti velkým firmám, jimž Hollande nedávno poskytl daňové úlevy v hodnotě dvacet miliard eur.

Avšak hlavní síla nových reakcionářů tkví ve slabosti oponentů, kteří nejsou s to najít adekvátní odpověď na toto pestrobarevné a potenciálně velmi nestabilní sdružení řemeslníků, církevních hodnostářů, bretaňských zemědělců, řidičů kamionů, bigotních katolíků a nenávistných lidí všeho druhu. Umírněná pravice je v pokročilém ideologickém a personálním rozkladu, zatímco socialisté pozapomněli na to, že vláda a politika spočívá především v úspěšném zvládnutí (či vyvolávání) společenských konfliktů. Odbory se zatím zdržely velkých akcí v domnění, že tím pomůžou spřátelené vládě: místo toho jen uvolnily prostor mohutnému proudu tekutého hněvu.

Ačkoliv se zdá, že noví reakcionáři mají před sebou skvělou budoucnost, stále jsou jen na začátku své cesty. Do určité míry se dokázali etablovat ve veřejném prostoru skrze homofobní a rasistický diskurs. V několika případech se jim pak dokonce podařilo donutit vládu, aby zařadila zpátečku. Nicméně ani pro tyto pohrobky povstalců z Vendée nebude snadné vrátit společnost do devatenáctého století.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.