První zářijový den zahájilo svůj kemp hnutí No Tav. Hlavním tématem setkání aktivistů, kteří již desátým rokem bojují proti plánované vysokorychlostní trati TAV, jež by měla spojit Turín a Lyon, byly možnosti občanské obrany proti represím.
Hnutí No Tav, bojující proti vysokorychlostním vlakům v údolí Val di Susa, se od roku 2005, kdy došlo k prvním ostrým střetům mezi aktivisty a policií, stalo jedním z nejvíce diskutovaných a rozdělujících témat italského veřejného života. Zastánci vysokorychlostních vlaků argumentují, že hnutí trpí takzvaným syndromem Nimby (zkratka „Not in my back yard“, v překladu „Ne na mém dvorku“), který poškozuje italskou konkurenceschopnost a nepřímo podporuje kamionovou dopravu. Aktivisté se naopak snaží dokázat, že nová trať je drahá, zhoubná pro alpskou přírodu a navíc zbytečná, protože navzdory předpovědím objem přepravovaného zboží do Francie skrze toto alpské údolí stále klesá.
Mimořádný stav v Alpách
Letošní kemp hnutí No Tav však byl poznamenán jinými tématy než diskusemi o přínosu či škodách nové trati. Zaměřil se především na témata související s ochranou aktivistů proti státnímu dohledu a represím. Ačkoliv se stát a justice nikdy nezdráhaly používat proti aktivistům a demonstrantům mimořádné prostředky, represe nabrala na intenzitě až v posledním půl roce pod taktovkou státního zastupitelství v Turíně, které využívá mimořádných opatření a zákonů zděděných z dob boje proti politickému terorismu v sedmdesátých a osmdesátých letech.
V první polovině roku tak byl zahájen proces s třiapadesáti aktivisty kvůli střetům s policií během demonstrací z 27. června a 3. července 2011, který měl dokázat násilné chování velké části hnutí No Tav. Svědectví předvolaných osob ale zatím poukazují spíše na nepřiměřené násilí ze strany policie, která dle obhajoby vystřelila v průběhu 3. července více než čtyři tisíce projektilů se slzným plynem, tj. více než v průběhu demonstrací proti zasedání G8 v Janově.
Justiční ofenzíva se dotkla také čtyř mladých aktivistů podezřelých z útoku zápalnou lahví na jedno z mála stavenišť sloužících k průzkumným vrtům, ke kterému došlo v noci z 13. na 14. května 2013. Útok, při němž došlo pouze k poškození strojů, prokuratura vyhodnotila jako teroristický čin a aktivisty obvinila z teroristického spolčení. Obvinění, které je s přihlédnutím k faktickým škodám, evidentně nadhodnocené, umožnilo uvalit na zadržené vazbu ve speciálním režimu, který počítá se zesílenou izolací. Evropský soudní dvůr pro lidská práva a lidskoprávní organizace italskou justici za využívání tohoto druhu vazby opakovaně kritizují. Speciální režimy totiž primárně neslouží k přetrhání kontaktů s kriminální organizací, ale poskytují nástroje k intenzivnímu psychologickému nátlaku, který hraničí s mučením a jehož cílem je přinutit obžalované ke spolupráci a doznání. Vzhledem ke zdlouhavosti italských soudů se přitom mohou táhnout i několik let.
Justiční opatření však dolehla i na podporovatele hnutí z řad spisovatelské obce. Soudce pro předběžné vyšetřování Roberto Ruscello se totiž 9. června rozhodl zahájit proces se spisovatelem Errim de Lucou, který v mnoha rozhovorech prohlásil, že „sabotovat TAV je správné, protože to ukazuje zbytečnost této infrastruktury“. Soudce tyto výroky vyhodnotil jako nabádání k páchání trestného činu. Soud se spisovatelem, který již uvedl, že se nehodlá odvolat proti prvoinstančnímu rozsudku, začne v lednu příštího roku.
Podle aktivistů i obecních zastupitelů měst v horském údolí Val di Susa dochází k militarizaci území skrze polovojensky nastavenou ochranu několika stavenišť pro průzkumné vrty, častější kontroly na hlavních komunikacích a policejní praktiky při demonstracích. I přes tyto obtíže si však aktivisté myslí, že stavba nové tratě díky činnosti No Tav nikdy nezačne. Vlna represí tedy hnutí nezastavila, ale spíše vedla aktivisty k větší obezřetnosti na sociálních sítích i ve vzájemné elektronické nebo třeba jen telefonní komunikaci.
Dlouhověkost protestních komunit
V době, kdy se zdá, že sociální hnutí mívají jepičí existenci, No Tav překvapuje pestrostí svých aktivit už bezmála deset let. Tuto dlouhověkost však nelze přičítat jen dlouhé historii vzdoru a kacířství, jíž se může tato část Alp pochlubit. „Případ hnutí ve Val di Susa je ze sociologického hlediska velice zajímavý, protože jeho hlavní část je tvořena místní komunitou, která provádí určitou formu společenské sebeochrany a současně zastupuje všeobecné zájmy,“ říká sociolog a historik Marco Revelli a doplňuje: „Současně se jedná o komunitu, která je schopná vést dialog s velkým množstvím dalších aktérů, a na rozdíl od společenství založených na nenávisti se neuzavírají do své partikularity ani vlastních mýtů minulosti, ale naopak se snaží reinterpretovat naši společnou budoucnost.“
No Tav však není v Evropě ojedinělé. V posledních letech dochází k mnoha sociálním konfliktům, jež jsou často namířeny proti novým obřím dopravním infrastrukturám. Příkladem může být třeba občanský odpor proti novému letišti v NotreDamedesLandes nebo baskické hnutí proti vysokorychlostním železnicím, které je ostatně podobně vytrvalé jako No Tav. Jejich sociální praktiky i teoretické reflexe jejich aktivit ukazují, že se nedá zjednodušeně mluvit o syndromu Nimby. Hnutí, jako je No Tav, kriticky uvažují o rozvoji nových infrastruktur, u nichž existuje riziko, že za pár let budou morálně i koncepčně zastaralé. Současně je ale třeba konstatovat, že se jim nepodařilo přenést své protesty a požadavky na evropskou úroveň, kde se o budoucnosti infrastrukturních sítí rozhoduje. A právě to je možná, vedle zastavení jednotlivých stavenišť, hlavní výzva, před níž aktivisté a angažovaní občané stojí.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.