Když v Portugalsku na počátku nového tisíciletí dekriminalizovali držení drog pro vlastní potřebu, řada zastánců represe varovala, že problémy s omamnými látkami budou prudce narůstat. Po letech je zřejmé, že dekriminalizace pomáhá závislým, ale má jen malý vliv na produkci a distribuci drog.
Portugalsko se v roce 2000 odhodlalo k nečekanému kroku. Země se potýkala od začátku devadesátých let se záplavou levného heroinu z Afghánistánu a jeho konzumaci provázela celá řada vedlejších negativních jevů. Socialistická vláda tedy prosadila zákon, který dekriminalizoval užívání všech typů drog. Zdá se, že rozhodnutí, které šlo proti mainstreamovému pojetí války proti drogám, bylo správné.
Méně mrtvých a závislých
Zákon, který vstoupil v platnost roku 2001, dekriminalizoval uchovávání omamných látek pro vlastní potřebu v množství, které nepřesahuje běžnou desetidenní spotřebu. Pokud uživatel tuto hranici překročí, je policií poslán před správní komisi, složenou ze sociálních pracovníků, doktorů či právníků. Komise může přistiženému uživateli navrhnout ozdravný program a má k dispozici také řadu poměrně významných donucovacích pravomocí. Může například zakázat vstup na určitá místa. Hlavním cílem komise však není uvalovat tresty, ale spíše zachytit problémové uživatele s hlubokou závislostí. I správní omezení musí brát v potaz, že uživatelé drog nejsou kriminální živly, které je žádoucí trestat. Portugalská vláda uvažovala dokonce o úplné dekriminalizaci užívání drog, tím by se ale země postavila mimo rámec dohod OSN o boji proti obchodování s omamnými látkami.
Nový přístup Portugalska slavil nejeden úspěch. V devadesátých letech kulminovala v Portugalsku éra levného kokainu a na některé z omamných látek byl závislý každý stý obyvatel. Dekriminalizace se pozitivně projevila především na zdraví samotných uživatelů (spolu s kampaněmi proti přenosu nemocí). V roce 2000 se nakazilo virem HIV při užívání drog téměř patnáct set lidí, zatímco o dvanáct let později počet nakažených klesl na 56 osob. Ačkoli k poklesu došlo i v zemích, kde se liberalizace přístupu k drogám nekonala, žádná ze zemí Evropské unie nezaznamenala tak prudký pokles infikovaných. Klesl i počet mrtvých v důsledku předávkování, a sice z 80 osob v roce 2000 na 16 v roce 2012, což je poslední rok, o němž lze dohledat statistiku.
Patnáctiletá zkušenost s dekriminalizací drog v Portugalsku neprokázala, že to vede k výraznému nárůstu uživatelů. Nejprve sice lehce stoupl počet osob, jež ve výzkumech přiznaly užívání drog, ovšem v dlouhodobé perspektivě došlo k jasnému poklesu. Dnes Portugalsko vykazuje jeden z nejnižších počtů dospělých uživatelů drog, a to i ve srovnání se zeměmi, kde zesílila protidrogová legislativa (a dá se tudíž odhadovat, že počty uživatelů jsou ve srovnání s realitou značně podhodnoceny). Portugalsko přitom v Evropě patří k zemím s nejnižší cenou drog. Vidíme tedy, že cenově přístupnější drogy nevedou automaticky k zvýšení počtu uživatelů. Nízké ceny a dekriminalizace nepřinesly ani obávanou drogovou turistiku, před níž varovali zastánci prohibičního přístupu.
Konopné paradoxy
Portugalsko se svou politikou dekriminalizace v otázce užívání drog jistě patří společně s Nizozemskem k nejliberálnějším evropským zemím. To ovšem neplatí pro produkci a distribuci omamných látek. Patrné je to v případě marihuany: v Portugalsku je konzumace konopí dekriminalizovaná, ovšem samotné pěstování, a to i pro osobní účely, je trestáno. Naopak třeba v Uruguayi lze v malém marihuanu nejen pěstovat, ale uživatelé mohou dokonce založit družstvo a zažádat o státní licenci. Pěstování malého množství rostlinek pro osobní potřebu je de facto legalizováno i v blízkém Španělsku, kde držení ostatních drog podléhá daleko striktnější legislativě.
„Dnes portugalské zákony umožňují vlastnit určité množství marihuany pro osobní použití, ovšem pokud někdo chce pěstovat pro vlastní užití několik rostlinek marihuany, je zákonem hodnocen jako překupník drog. Tento rozpor pomáhá nelegálním dealerům, kteří dosahují obrovských zisků,“ říká Helena Pinto, poslankyně levicového uskupení Bloco de Equerda a první signatářka návrhu zákona, jenž měl tento nesoulad řešit. Zákon, který byl nakonec většinou smeten ze stolu, počítal s legalizací pěstování malého množství marihuany pro osobní účely a také s vytvořením takzvaných Konopných sociálních klubů (Clubes Sociais de Canábis). Tyto neziskové spolky by mohly legálně pěstovat a prodávat marihuanu svým členům, kteří si ji dnes musí obstarávat ilegálně. Podobný model se osvědčil již ve Španělsku, kde se ostatně zákonodárci zjevně inspirovali.
Černý trh zůstává
Portugalská dekriminalizace drog má jen omezený dopad na černý trh, protože neřeší otázku legální produkce a distribuce. Celkově lze sledovat pouze pokles cen, který snižuje výnosnost obchodu. Tudíž se v podstatě reprodukuje strukturální situace, ve které bují nelegální obchod s drogami. Stát totiž není schopen omezit černý trh ani v momentě, kdy přesměruje veškeré své represivní úsilí z uživatelů na překupníky.
Existence silných drogových kartelů financovaných z výnosů na vyspělých trzích přitom představuje nezanedbatelné bezpečnostní riziko: stačí připomenout případ zavražděných mexických studentů či trestné výpravy kolumbijských drogových gangů proti zemědělcům. Vytvoření legálních a certifikovaných okruhů výroby a distribuce drog by navíc výrazným způsobem zvýšilo ochranu a bezpečnost uživatelů, kteří dnes konzumují látky, o jejichž složení a dopadech prakticky nic nevědí. Portugalsko má v této oblasti sice jednu z nejpokrokovějších legislativ na světě, ale ke konečnému překonání zažitého prohibicionistického paradigmatu války s drogami bude ještě i tam potřeba velkého úsilí.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.