Kdybych byla kluk

Sociologie ukazuje, že tím, čím jsme, se nerodíme, ale stáváme, a popisuje, jak k tomu dochází. Platí to i pro knihu Lucie Jarkovské Gender před tabulí. Nejde ovšem o převratné sociologické dílo, po jehož přečtení se už na společnost nebudete nikdy dívat jako dřív, ale o podrobné zkoumání jedné školní třídy šesťáků, kde se děti učí, hrají si, zlobí – a při tom reprodukují genderové vzorce.

Kdo chce být queer?

Doba strávená ve škole je genderovými kategoriemi a soudy zcela prostoupená. Hodiny sexuál­­ní výchovy vyplňují výklady o mužské aktivitě a ženské pasivitě a kluci v jejich průběhu dominují tím, že jsou drzejší a provokují sexuál­ně explicitním vyrušováním. Učitelka nicméně předpokládá zájem o tento předmět spíše u dívek. Mezi světem dospívajících mužů a žen a jejich hodnotami vede výrazná dělicí čára a stejně ostře se liší jejich představy o budoucnosti. Studie ovšem zároveň ukazuje, že na individuální rovině existuje ještě množství odchylek, které do jednoznačných škatulek nezapadají.

Jarkovská zkoumá genderové identity „od pólu k pólu“. K lepšímu odstínění rozdílů v přijímání nebo odmítání genderového řádu jí pomáhá trojice experimentů, které ve třídě provedla. Těmi jsou dotazník na téma „Co by bylo jinak, kdybych byla kluk/holka“, čtení feministické pohádky Princezna v papírovém pytlíku a malování fantazie „Až mi bude třicet“. Jak se ukáže, jedna z žaček, Magda, osud dívky nese těžce, a to přesto, že se kamarádí s kluky, nosí chlapecké oblečení, v čemž jí nikdo nebrání, a dělá si podle svých slov, co chce. Přesto zastává názory, ze kterých je zřejmé, že si genderové hranice silně uvědomuje a že jimi i trpí. Tyto hranice však zároveň hájí. Na otázku, co by bylo jiné, kdyby byla kluk, odpověděla: „Že by jsem pomlouvala s klukama holky a kamarádila jsem se s klukama víc a líp by jsem se učila. Měla by jsem hezčí věci a byla by jsem starší o pět let než teď a měla by jsem větší pokoj.“ Magda si tedy do mužství projektuje všechno, co vnímá jako lepší. Ale přestože ve svém chování genderové hranice sama celkem běžně a bez problémů překračuje, vnitřně je respektuje. Odmítnutí ženské role by ji totiž posunulo do kategorie queer, čemuž se usilovně brání.

Za větší nebezpečí pro jednoznačné genderové kategorie Jarkovská považuje případ Emilie, která v odpovědi na citovanou otázku uvedla, že by se možná nezměnilo nic. K jinému narušení genderové jednoznačnosti došlo, když se na obrázku kluka Kuby na téma feministické pohádky, kterou jim výzkumnice přečetla, objevil drak se dvěma malými dráčky, o kterých ale v pohádce nebyla zmínka. Chlapec tak převedl agresi do „výuky malých dráčků“.

Patriarchální dividenda

Utlačovaní vždy vědí o světě těch dominujících o trochu více, než oni o životě utlačovaných. Podobně dívky počítají ve svých fantaziích na téma „Až mi bude třicet“ s manžely a v krátkých textech, kterými doprovázejí své kresby, popisují jejich povolání a mají sklon přisuzovat jim vyšší příjmy. U několika dívek však Jarkovská identifikuje i emancipovanější myšlení, vedoucí k upozadění role manžela a k vyzdvižení jiných vztahů. U těchto dívek se zároveň objevují představy o budoucnosti, jež vycházejí z jejich skutečných koníčků. Chlapci jsou oproti dívkám ve většině případů ve svých fantaziích o budoucnosti ještě o něco bohatší (někteří mají na kontě čtyři biliony) a svými partnerkami se příliš nezabývají. Nerovné genderové distribuce bohatství jsou si ovšem vědomi také. „Patriarchální dividenda“ však neslouží všem chlapcům bez rozdílu, ale jen těm z vyšších vrstev, kteří jsou systémem na mnoha úrovních zvýhodňováni a mohou si dovolit být bohorovní. Pro chudší chlapce vědomí nadřazenosti a nezájem o budoucnost znamenají v dospělém životě spíše jen symbolickou převahu nad ženami.