V čele společenského vývoje

Svůj film o televizi veřejné služby jste pojmenoval Pod dlažbou je pláž, což je heslo z revoluční Paříže roku 1968. Co má televize společného s revolucí?

Film byl natočen k šedesátému výročí založení Československé televize. Vysvětluje vznik, vývoj, stav a budoucnost televizí veřejné služby. Samozřejmě i té naší. Není zcela jednoznačný, je to mozaika různých názorů a pohledů z různých zemí. Ale většina odborníků se shodla, že veřejnoprávní televize patří jejím koncesionářům. Že je to veřejná služba. Název filmu – Sartrovo heslo pařížské revoluce 1968 – říká, že koncesionáři by si měli uvědomit, že je televize jejich. U nás se o to vede letitý spor, který začal polemikou mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem o roli občanské společnosti.

Princip financování televize veřejné služby spočívá v tom, že televize není přímo placená ministerstvem financí z daní, ale je honorovaná přímo od koncesionářů. Peníze tím pádem nemůže televizi nikdo vzít a nemůže ji touto cestou ovlivňovat. Naši politici si to samozřejmě pojistili hned na začátku a do Zákona o České televizi nedali inflační doložku. To například znamená, že v době, kdy se zákon schvaloval a metr filmu stál dvacet korun, měla televize zhruba stejně peněz jako v době, kdy už stál metr filmu čtyřikrát víc. A pokud chce televize navýšit poplatek, ocitne se zase v rukou politiků, kteří to musí odhlasovat. Navíc je tu ještě Rada České televize, která je volena sněmovnou. Některé současné vládní strany měly už ve svém volebním programu odpolitizování mediálních a jiných rad, což by vedlo k větší samostatnosti televize a rozhlasu. Po televizi je třeba chtít, aby nám sloužila, ostatně stejně jako politici.

Jakou roli podle vás současná veřejná televize ve společnosti hraje?

Zajímavější je, jakou roli by hrát mohla. Na rozdíl od komerční televize, která má jediný smysl, a sice vydělávat peníze, je úkolem médií veřejné služby budování informované, kulturní, životaschopné, etické a v neposlední řadě i technologicky moderní společnosti. BBC má ostatně heslo „informovat, vzdělávat, bavit“. Budoucností může být i internet veřejné služby. Nikoliv jen jako prostředek zisku, ale jako služba.

Co vám osobně jako koncesionáři vadí na současné televizi?

Reklama, aspoň pokud jde o veřejnoprávní média. Nejen proto, že potom musí brát ohledy na její zadavatele. Reklama stojí peníze, které se promítají do ceny zboží, a když si pak koncesionář koupí zboží, na které běží reklama, platí vlastně dvakrát. Platí koncesionářský poplatek a ještě se musí dívat na reklamy. Protože si platíme i za to, co nechceme vidět.

Na druhé straně platit poplatky musí i ti, kteří sledují jenom komerční televize a služby České televize vůbec nevyužívají.

Jsou služby, které se nedají rozložit na jednotlivce, například veřejné osvětlení. Není možné, aby někdo neplatil daně jen proto, že nechodí v noci ven. Jeho příspěvek potřebují ostatní, které zase potřebuje on. I ten, kdo se normálně na Českou televizi nedívá, její služby druhotně využívá. Komerční televize například nemusí informovat o povodních – pokud bude mít jiný program s větší sledovaností. Veřejná televize to dělá ze zákona.

Před dvěma lety jste v rozhovoru pro Literární noviny mluvil o „ofenzivní dramaturgii, která by měla být předvojem společnosti“. Co tím myslíte? Jakou roli by tento předvoj měl hrát?

Televize veřejné služby by měly být v čele společenského vývoje. Měly by společnosti předkládat problémy, které třeba ještě nejsou zjevné, k veřejné diskusi jako první. Formulovat společný život a společné hodnoty. Mají k tomu všechno, co potřebují. Peníze, kredit, schopnosti, platformu, přístup k nejlepším odborníkům. Mohou vést společnost ve všech oblastech, i v těch zdánlivě okrajovějších. Když se dívám na sportovní kanál, ptám se, kde jsou pořady o korupci fotbalových rozhodčích, o dopingu, o anabolikách, o zápasech prodaných sázkařům, o smyslu masového sportu. Televize musí investovat do budoucnosti. Musí vyvíjet nové formáty, které, pokud se uplatní, pak mohou komerční televize převzít. Komerční televize nic systematicky vyvíjet nebude, protože si nemůže dovolit experimentovat nebo vysílat rok pořad s nízkou sledovaností. Nemá žádný smysl, aby veřejná televize dělala to samé co ty komerční. Mezi divadelníky se říká, že každá avantgarda nakonec skončí v Národním divadle. I to je úkol televize.

Dnes by Česká soda už asi v České televizi neprošla.

Nejen dnes. Televize nikdy neopakovala chronologicky všechny díly včetně těch nejlepších, vysílaných pod názvem Čtvrtníček, Šteindler, Vávra uvádějí. Jen občas pustila silvestrovské sestřihy. To by také byla zkouška demokracie.

Co se v rozhodování změnilo?

Od nástupu Jakuba Puchalského v roce 1998 se Česká televize už jen centralizovala. Začalo stále víc rozhodovat programové oddělení. Od té doby probíhá ten nejtěžší zápas. Třeba BBC má za povinnost uvádět i cizí dramaturgii, nejen vyrábět v zakázce.

Jak se podle vás dělá dobrá veřejnoprávní televize?

K veřejné službě musí mít člověk vztah, jako doktor, učitel nebo hasič. Jednou se mě, trochu opilého, ptala Halina Pawlowská pro pořad V žitě, jak si vybírám režiséry, a já jí odpověděl, že podle toho, jestli chtějí změnit svět.