Soap opera režim nedělá

Hned na začátku své knihy Zelinář a jeho televize (The Greengrocer and His TV, 2010) nastiňuje Paulina Bren historický a politický kontext, ve kterém se rodila potřeba nekonfliktní „zelinářovy“ normalizační televize. Nové médium, kterým televize v šedesátých letech bezpochyby byla, stálo podle autorky od začátku reformního období až do konce pražského jara v čele postupného prolamování cenzury. Díky tehdy novému formátu televizních debat dostávali prostor před kamerou lidé z různých částí společnosti, straníci i nestraníci, kriticky se vyjadřovali k poměrům a diváci na jejich názory reagovali tisícovkami dopisů na Kavčí hory.

Potřeba „normalizovat“ pražským jarem aktivizovanou společnost kladla před televizi velké úkoly. Médium, které dosud burcovalo, mělo nyní především zklidňovat. Sovětští poradci tedy doporučili vedení KSČ, aby na obrazovku uvedlo především lehkou zábavu, a toto doporučení bylo vzato vážně. Pozornost, kterou věnovali každé scéně televizních seriálů sami nejvyšší představitelé strany, svědčí o tom, jak moc jim na televizi záleželo. Zároveň se z této péče dá vyvodit, že se toho po čistkách v socialistickém Československu moc zajímavého nedělo.

Nejvýraznější prostor je v knize věnován scenáristovi Jaroslavu Dietlovi jakožto klíčové osobnosti televize sedmdesátých a osmdesátých let. Podle autorky právě Dietl vytvořil prototypickou normalizační televizní zábavu, která dokázala dostatečně zabavit a zároveň do lidí napumpovat potřebnou dávku nenápadné ideologie „privatizovaného občanství“. Tento pojem pochází od americké teoretičky Lauren Berlantové, která jej použila při analýze reaganovské Ameriky. Podobně jako v normalizačním Československu šlo také americkému reaganovskému režimu o to uzavřít lidi do jejich domovů a redefinovat občanství jako doménu soukromé sféry, skrze niž se člověk teprve stává součástí celku.

Fascinace seriálem

Dietlovy seriály a večerní estrády sice měly úspěch, ale politicky uvědomělá díla a neméně uvědomělé zpravodajství nedokázalo diváky uspokojit. Ostatně i podle názoru kulturního vedení státu si spořádaný občan chtěl po celodenní práci u televize zejména odpočinout. Jako příklad jalovosti, trapnosti a dramaturgického zoufalství uvádí Paulina Bren televizní Den s Estonskem. „Estonský den začal v 19:10 přečtením zpráv, po kterém vystoupil před kameru ten či onen expert, žádný neřekl nic, co by mělo nějaký obsah, a v nejlepším případě vysvětlil, proč vlastně nemá nic konkrétního, čím by přispěl do diskuze,“ cituje autorka dopis někdejšího televizního zaměstnance Vladimíra Škutiny, který jej zlomyslně poslal řediteli ČST. Diváci byli krmeni zoufale nudným kolovrátkem pořadů, v nichž režim slavil sám sebe, aniž by dokázal vysvětlit, proč se tak děje.

Naděje upínané k lehčí televizní zábavě našly své nejlepší vyjádření v seriálech o „obyčejných lidech“, prožívajících své běžné starosti a radosti v běhu dní, jejichž náplň tvořila práce, rodina a mezilidské vztahy. Patos a hrdinství spojované s revolucí nebo válkou byly pryč, hrdinou se stal skoro čapkovský „obyčejný člověk“, se kterým se mohl nebo měl každý identifikovat. Jak ukazuje archiv korespondenční sekce Československé televize, fungovalo to skvěle. Hned první „socia­listické soap­opery“, jak říká Bren seriálům z této doby, vyvolaly masové reakce a diváci posílali dlouhé dopisy, v nichž líčili své dojmy a popisovali vlastní osudy, které srovnávali s osudy seriálových postav.

Dobové fanouškovství často překračovalo hranici mezi fikcí a realitou. Na svatbu fiktivního páru ze seriálu Tři chlapi v chalupě přišly na Staroměstské náměstí tisíce lidí. Pro potřeby seriálu vytvořený hrob fiktivní paní Hamrové byl místními udržován ještě dlouho po skončení vysílání. Normalizační popkultura, co se týče smyslu pro aktivní spoluúčast fanoušků, tedy rozhodně nezaostávala za současnými kulty, které se točí okolo fantasy blockbusterů, jako je Harry Potter.

Dietl, nebo Husák?

Paulina Bren několikrát v různých obměnách cituje tvrzení, že Dietl byl pro normalizační režim „důležitější než Gustáv Husák i s celým ÚV“. Této nadsázce se nebrání. ­Dietl pro ni – ve shodě s citovanými disidenty, propagandisty i televizními diváky – reprezentuje toho, kdo udělal normalizaci snesitelnou. Prezentoval ji způsobem, který činil každodennost obyvatelnou, a svou „realističností“ záměrně klamal, jak ukazuje například Nemocnice na kraji města, která se vyhýbala celé řadě problematických oblastí socialistického zdravotnictví. Na pomyslnou, byť nadnesenou otázku, zda byl Dietl pro hladké fungování normalizace důležitější než jeho politická reprezentace, odpovídá autorka v kapitole věnované východnímu Německu. Nebyl. Východo­­německá televize nevytvořila žádný srovnatelný kult, a přesto se nedá říct, že by byl tamní režim méně stabilní.

Státní televize v NDR stála před konkurencí západoněmecké televize, s níž se za celou dobu svého fungování nedokázala vyrovnat. Šedesát procent diváků existenci východoněmecké televize zcela ignorovalo a ladilo jen televizi ze Západu. Obyvatelé Drážďan, které jako jediné větší město nedosáhly na západoněmecké vysílání, žádali mnohem častěji o vystěhování na Západ. Sami východo­­němečtí vládci tam nakonec nechali nainstalovat anténu, která obyvatelům toto vysílání dopřála. Sedativum v podobě západní popkultury neváhali němečtí komunisté využít.

Východoněmecká zkušenost ukazuje, že občané reálně socialistických zemí nepotřebovali k vytouženému klidu ani tak domácí a ideo­logicky vyhovující produkci, jako spíš nějakou nenáročnou zábavu. Blahodárný vliv na stabilitu režimu měli tedy i Angelika nebo Vinnetou, aniž by propagovali reálný socialismus.

Ilustrace kompromisu

Dobře napsané i zrežírované seriály vysílané uprostřed ideologického bezobsažného balastu měly v době, kdy existoval jediný televizní program – později dva – a vlastnictví videa bylo pro většinu lidí nedosažitelným snem, z dnešního pohledu neuvěřitelnou sledovanost a popularitu. Přes komické momenty (jako byly dotazy diváků na představitele doktora Sovy herce Ladislava Chudíka, jak vyzrát na bolest kloubů) však nepřekročily tyto seriá­ly meze oddechové zábavy.

Pokud na nich Bren ukazuje normalizační bezčasí, fungují jako výborná ilustrace normalizačního kompromisu, na který přistoupili diváci stejně jako jejich dvorní scenárista. Pokud ale autorka zkoumá Dietlovy seriály jako něco, co by vytvářelo normalizaci a o co by se režim mohl opřít, argumentace selhává. Samy seriály nemohly mít takovou sílu – staly se stejně jako paneláky, tesilky a rekreace ROH jen jednou z kulis režimu. Východo­německý příklad ukazuje, že pro zajištění večerní televizní zábavy mohla stejně dobře zafungovat i importovaná, navíc západní produkce. A stejně tak se dala československá seriálová tvorba exportovat na Západ a tam mohla sklízet úspěchy, jak tomu bylo v případě Majora Zemana, Nemocnice na kraji města nebo dětské Arabely.