editorial

„Moje srdce se podvědomě zachvělo. Vzpomněl jsem si na obrovské a rodné. Na to, co mě nutilo třást se v němém vytržení, nespat po nocích, neúnavně jít a mlčet se stisknutými zuby. Bylo to blízko. Znovu jsem to pocítil srdcem. Ale už klidně, bez slz a nářků. Obrovské a rodné mě volalo. A já jsem se pustil za jeho voláním.“ Toto „obrovské a rodné“ ze Sorokinovy knihy Led by klidně mohlo posloužit jako název tématu, který je věnován nejvýraznějším jménům současné ruské literatury, ale také oficiální kulturní doktríně institucionálně prosazované současným režimem. Důraz se klade, a to nejen v literatuře, na takzvané tradiční hodnoty, didaktičnost a především na velebení vlasti a její velikosti. Dozvíme se, že v tomto prostředí i ty nejdivočejší fikce často zůstávají pozadu za realitou, která jako by navazovala na nejlepší charmsovskou tradici. A jak že to vypadá, když se uprostřed sibiřských močálů konečně zjeví „obrovská a rodná“? Na to opět odpovídá úryvek z citované knihy: „Zadýchával jsem se a polykal jsem vlhký vzduch bažiny. Vepředu se zelený žabinec trochu rozestupoval. V měsíčním světle se tam zableskl Led! Kousíček Ledu velký jako mince! Stoupl jsem si a rozběhl jsem se k němu, od nohou mi cákala voda, rozhrnoval jsem tisíciletý žabinec. Led! Led probleskoval bíle a bleděmodře! Jak je čistý! Jak je mocný! Jak je rodný! Můj, můj navěky!“