Po letech se znovu mluví o válce. Celá generace českých mladých mužů i žen vyrostla, aniž byla nucena na válku myslet. Atmosféru v intelektuálských a kulturních kruzích určuje pacifismus. Tento druh pacifismu, který je nenáročný na sebereflexi, odmítá útočné i obranné zbraně a nezná už vůbec pojmy, jako je spravedlivá válka a bojová čest. Nechce ale ani nic vědět o možnosti vynucené války a nutné obrany.
Překvapilo mne, když mi kamarádka z Vídně řekla, že na rozdíl od mého stejně starého syna ten její už narukoval. U nás armádu vnímáme jako prostor pro pár jedinců, kteří se nezbavili maskulinního bojového atavismu a jsou ochotni jej realizovat jako slušňáci, a ne jako náckové nebo fotbaloví rowdies. Mimo povodně je náš obraz armády složen především z korupčních skandálů, operetních ministrů a ministryň a prázdných státních rituálů. Rozpad představy, že občané sami chtějí a v případě nutnosti také dokážou bránit svou zem, doprovází rozklad ideje soudržné společnosti a jejího státu.
Teď v létě se mluví o začátku První světové války. Kodifikovaná podoba s malým „p“ jen charakterizuje náš přehlíživý vztah k zlomové události moderního světa, a proto budu používat písmeno velké. Pro západní Evropu je to totiž Velká válka. Ta válka, která ukončila mír, pohřbila starý svět a začala strašlivé půlstoletí nikdy předtím nevídaných krutostí. Válka, s níž zanikl pojem válečné pole, protože civilisté už nejsou někde mimo a jejich hlad, bezmocná smrt i každodenní utrpení se staly běžnou součástí vojenských strategií. Povinná účast milionů mužů i tisíců žen v hrůzách boje, znásobených zcela novými technickými vynálezy, od základů změnila evropskou civilizaci.
Ve střední a východní Evropě věnujeme raději pozornost politickým důsledkům První světové války, kterým říkáme národní osvobození (kromě Maďarů, pro něž je Versailleská smlouva dodnes živým traumatem). Jen velmi pomalu přibývá knih, které rozkrývají skutečný život v českých zemích za první války, jako například výtečná studie Rudolfa Kučery Život na příděl (2013), pojednávající o českém dělnictvu. Pro většinu Čechů je vzpomínka na Velkou válku vyřízena Švejkem. Jeho reakce na děs a šílenství spočívá v obrácení blbosti a řádu naruby. Smích a výsměch vytvářejí odstup, který usnadní přežití, a proto se Haškův román stal světově proslulým. Jenže taková reakce zároveň zabrání připustit si naplno, že se tu stalo cosi velkého a převratného. Namísto kritického poznání a sdílené reflexe války a jejích hrůz tu pak máme mlhu c. a k. nostalgie, zdegenerovanou až k vážně míněnému oslavování monarchie.
Česká paměť První světové války je fatálně zkreslená od samého počátku. Zakladatelským mýtem Československé republiky byl hrdinný příběh legionářů, tedy těch, kteří sice narukovali v RakouskuUhersku, ale nakonec bojovali proti Centrálním mocnostem. Po Druhé světové válce v letech diktatury komunistické strany byl příběh legií naopak potlačen a po pádu reálného socialismu si matné stíny legionářského mýtu bez skrupulí a sebereflexe přivlastnilo již pouhé Česko. Jenže zhruba dvě stě tisíc (přesně se jich dopočítat nelze) česky a německy mluvících vojáků z Čech a Moravy, kteří padli na frontách, bojovalo v rakouskouherské uniformě, tedy na poražené straně. Oficiální vzpomínání se jim vyhýbalo a váleční invalidé, třeba Poláčkův starý Zilvar, byli zobrazováni jako tragické a směšné existence. Většina rodin však měla jiné vzpomínky. Z kdekteré zapadlé vesničky o dvaceti staveních padlo aspoň dvanáct mladých mužů. V každé obci dodnes najdeme pomníky, většinou umělecky naivní, které nepostavil stát, ale místní lidé „spoluobčanům padlým ve válce světové: budiž jim cizí země lehkou“. Paměť se prosadila zdola vedle oficiálního příběhu a propojila přes hlavu národního státu osudy konkrétních rodin s velkým světem.
Vznikl tu model ideologicky rozdvojené společenské paměti, který jsme si zopakovali po vysídlení Němců po Druhé světové válce, upevnili dvojřečí minulého režimu a pokračujeme v něm naplno dnes. Stát podporuje, ba zákonem povoluje jen jednu verzi minulosti, tu, jež odpovídá aktuálním potřebám politického hegemona. To, co je z hlediska jeho reprezentantů nepohodlné a co by kazilo ideologický konstrukt minulosti jako legitimizačního zdroje současné moci, se potírá a potlačuje, přestože je to nezcizitelná paměť většiny. Z Velké války máme Švejka a tisíce malých pomníčků. Netušíme ale, co dělat, pokud by se válka blížila k naší hranici. Existuje tu vůbec nějaké my?
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.