Aktuální výstava v galerii MeetFactory prezentuje téma cesty a plenérové tvorby v dílech současných umělců různých generací a národností. Letně odlehčený námět nevzbuzuje přílišná očekávání, přináší zajímavou zápletku a ústí v rozpačitý závěr.
Galerie MeetFactory v čele s kurátorkou Karinou Pfeiffer Kottovou si zaslouží uznání za dlouhodobé usilování o prezentaci umění, jež přesahuje rámec české výtvarné scény. Přispívají k tomu i rezidenční programy a podpora mezinárodních projektů. Na programu galerie je znát tendence propojovat umělecká díla z odlišných generačních i národních skupin. Snaha o diverzitu ale často vyznívá příliš nuceně. Dojem vystavení „za každou cenu“ se nevyhnul ani projektu Cesta.
Výstavní prostor otevírá film The Right Way „celebrit“ videoartu Petera Fischliho a Davida Weisse, zachycující oba autory v komických kostýmech při absurdních dialozích a akcích v přírodě. Projekce je zastřešena stanovou konstrukcí, která důvtipně koresponduje s atmosférou videa a připomíná prázdninové kempování. Stan ale propouští až příliš mnoho světla a vydržet se dívat na špatně čitelné video celých pětapadesát minut není snadné.
Skladatel-umělec-triatlonista
Sledování po chvíli vyruší podmanivé zvuky smyčcového orchestru, které nutí k následování. Jejich zdrojem je video nizozemského umělce a hudebního skladatele Guida van der Werveho s názvem Nummer Veertien, Home (2012). V nesmírně působivém díle tvůrce předkládá téma inspirované příběhem smrti skladatele Frédérika Chopina, jehož tělo je pohřbeno na pařížském hřbitově Père Lachaise, zatímco srdce leží v rodném Polsku. Werve se s vervou jeho jménu vlastní pouští na cestu z Polska do Paříže, na „cestu srdce Frédérika Chopina“. Podniká ji jako triatlonista – plaváním, během a jízdou na kole zdolává celkem 1 704 kilometrů. Jeho pouť je navíc doprovázena Requiem, které sám složil.
Pokud někoho nepřesvědčí hudební skladatelumělectriatlonista, musí se pozastavit nad formální precizností samotného filmu. Nad některými záběry, podpořenými sugestivní hudbou, se zatajuje dech. Například v momentě, kdy kamera z výšky snímá osamělého plavce ve zdánlivě nekonečné řece. Souhlasně přikyvuji Jennifer Higgie, jež o Wervem v magazínu Frieze (č. 114, duben 2008) napsala, že točí videa tak, jak by je natáčel Caspar David Friedrich, kdyby měl kameru. Síla lidské vůle, která není poražena ani při poměřování s mohutností vodního toku, je jádrem Werveho prací. Není divu, že film v roce 2013 obdržel cenu Golden Calf za nejlepší krátký film na Nizozemském filmovém festivalu v Utrechtu.
Po zhlédnutí téměř hodinového videa, které nasadilo uměleckou laťku velmi vysoko, je nesnadné vrátit se s jasnou hlavou do výstavních prostor, přestože první část výstavy nabízí zajímavých exponátů více. Například objekt z jehličí Martina Bražiny v kombinaci s dílem Vojtěcha Fröhlicha nazvaným H013 (strop natřený nebeskou modří) vytváří vtipnou analogii nebe a země. Spolu s instalací Rudolfa Samohejla řeší tyto práce téma přenesení uměleckého díla „zvenku“ do interiéru galerie a přece jen se díky nim dostává i na avizované konceptualizování galerijního prostoru. Za zmínku jistě stojí také nanápadná instalace dnes již historické akce Francise Alÿse The Loop (1997), během níž umělec „obkroužil“ zeměkouli, aby se vyhnul hranicím mezi Spojenými státy a Mexikem.
Proč vystavovat fotokopie?
Ve druhé části galerie ale výstava pomalu „schází z cesty“. S exponátem Františka Skály se do projektu začíná vkrádat skřípavá nucenost, zmíněná v úvodu článku. Skálovy velmi známé ilustrované deníky z putování na Benátské bienále v roce 1993 jsou přímo zhmotněním tématu cesty v umění, a mohlo by se tedy zdát, že tu mají své neoddiskutovatelné místo. V galerii však nevisí originály, ale digitální tisk přefocených stránek z deníku. Proč byla na výstavu zařazena práce podobající se laciné fotokopii, navíc od autora, jehož díla proslula intenzivní materiální smyslovostí? To, že z finančních či jiných důvodů není možné vystavit originál, je pochopitelné. Nebylo by ale v takovém případě lepší namísto vystavování kopií pouze zmínit dílo v doprovodném textu?
Dojem, že výstava přestává držet pohromadě, nevylepší ani zvuková instalace Jana Krtičky, která se v galerii těžko hledá, ani instalace spojená s performancemi Dariny Alster a Veroniky Slámové, které, podobně jako Fischli a Weiss, podnikají cestu do přírody s rozličnými kostýmy, snad jen jejich dialogy a akce nejsou tolik zajímavé. Navíc nacházím v doprovodných textech k výstavě stylistické chyby, korunované jednou faktickou: hudební skladatel Frédéric (polsky Fryderyk) Chopin byl přejmenován na Arthura Chopina. Cesta tak nakonec působí nevyváženě: umělecké „masterpieces“ střídají kurátorské přešlapy.
Velké riziko současného směřování galerie MeetFactory vnímám v tom, že se snaží být za každou cenu světová. Přestože je taková snaha nezbytná, musí se s ní nakládat obezřetně. MF se neprofiluje jako masová galerie, která potřebuje přitáhnout davy diváků na zvučná jména, jako je třeba František Skála. A v tom je právě její velký potenciál. Nedostatek prostředků totiž přináší jeden velký benefit: možnost svobodně experimentovat.
I přes určitá zaváhání se ale výstavě povedlo to, co umí umění nejlépe – inspirovat. Když jsem z galerie odcházela, byl teplý večer a právě zapadalo slunce. Vystoupala jsem za ním na kopec u Prokopského údolí a šla domů pěšky. Až do Dejvic.
Autorka je teoretička umění a kurátorka.
Cesta. Galerie MeetFactory, Praha, 5. 6. – 22. 8. 2014.