Na letošním ročníku Noir Film Festivalu, který se konal od 21. do 24. srpna, se promítaly také dva nové filmy skupiny studentů olomouckých filmových studií, kteří se věnují natáčení amatérských snímků. Co pro ně znamená amatérská tvorba? Více se dozvíte z rozhovoru s autory obou snímků.
Skupinu studentů a částečně i absolventů teorie a dějin filmu z Univerzity Palackého v Olomouci, mezi něž patří i Jan Haluza, Milan Cyroň a Tomáš Uher, spojuje touha točit filmy a experimentovat s filmovou formou. Dokladem toho jsou jejich úspěchy na přehlídkách typu Mladé kamery v Uničově, pražského PAFu či olomouckého V.Ř.E.D.u. Své snímky letos uváděli i na druhém ročníku Noir Film Festivalu, pořádaném na hradě Křivoklát. Sedmadvacetiletý student filmové vědy Jan Haluza zde uvedl středometrážní Případ pro Jáchyma Semiše (2013), noirový detektivní příběh s prvky komiksových filmů, přiznaně inspirovaný bondovkami a Indianou Jonesem. Tvůrčí dvojice Milan Cyroň a Tomáš Uher, známá též pod značkou Ovínění, se na amatérské filmové scéně pohybuje už několik let a vytvořila řadu krátkometrážních a středometrážních snímků. Bezejmenné (2013) se z jejich dosavadní hravé a místy až výstřední tvorby vymyká – jedná se o noirově drásavé psychologické drama s celovečerní stopáží. Všichni tři zmínění tvůrci byli ochotni odpovědět na následující otázky.
Zvažovali jste jakožto studenti filmové teorie také studium na praktické škole? Pomáhají vám při tvorbě vaše teoretické znalosti?
Jan Haluza: Párkrát jsem se hlásil na FAMU, ale nikdy jsem se tam nedostal. Myslím, že je to dáno tím, jakým žánrům se věnuji. Být student teorie a přitom se věnovat filmu prakticky má své výhody i nevýhody. Pozitivní je, že se na film dokážu dívat analyticky, a ne jen perspektivou tvůrce. Vím, že mezi praktiky a teoretiky existuje jakási těžko pochopitelná vzájemná nevraživost, kterou teď vnímám o to víc, že se setkávám s praktickými filmaři a s mnohými i spolupracuji. Samozřejmě vůbec nejlepší by bylo, kdyby se olomouckým amatérským filmařům podařilo prorazit a ukázat, že to jde i bez praktické školy.
Tomáš Uher: Já jsem o tom nikdy neuvažoval. Navíc, podívámeli se na úroveň současné české kinematografie i snímků studentů filmových škol, jejichž kvalita je většinou nevalná, od případného studia na těchto školách to spíše odrazuje.
Milan Cyroň: Myslím, že výhodou absolventa filmové vědy je mnohem důkladnější obeznámenost s historií kinematografie. Máme více nadíváno. Jsem přesvědčen, že bez toho nemůžete točit dobré filmy. A domnívám se, že studenti praktických filmových škol se na filmy příliš nedívají, soustředí se na své vlastní práce, aniž by se důsledně seznámili s tím, co už vzniklo. Jak mi jednou řekla kamarádka, která studuje dokumentaristiku: „Nemůžu ztrácet čas díváním se na cizí filmy, musím dělat vlastní.“
Můžete popsat svůj režijní styl a přístup? Kdo jsou vaše inspirační zdroje a filmařské vzory?
J. H.: Můj režijní styl chtě nechtě výrazně ovlivnily podmínky, ve kterých své filmy točím. To znamená nulový rozpočet, hercipřátelé, amatérská technika, málo času. Proto je nutné pracovat velmi rychle a úsporně. Není prostor na klasické záběrování, a tak často točím v dlouhých záběrech bez střihu, jsem hodně spontánní, protože se obvykle nemůžu připravit na prostor, kde budeme točit. Neherci navíc vyžadují velmi specifický přístup. Často nemá smysl s nimi rozebírat psychologii postavy nebo jim dávat nějaké složitější pokyny. Většinou je nechávám přirozeně fungovat v dané situaci a scény točím vcelku, jako by to bylo divadlo. Přerušování by je vytrhávalo z role. Inspiračních zdrojů mám více, snažím se ale nenapodobovat jiné režiséry. Spíše sleduji, jaké postupy fungují univerzálně, bez ohledu na to, co zrovna je nebo není moderní. Nakonec se vždycky vrátím k režisérům, jako jsou Steven Spielberg nebo James Cameron, jejichž styl je univerzální a nikdy nezastaral. Zároveň mám ale rád Martina Scorseseho, Stanleyho Kubricka, Terrence Malicka a další filmaře, jejichž styl je natolik výrazný a specifický, že je nemá smysl napodobovat.
T. U.: Zpravidla se snažíme každému námětu přiřadit odpovídající stylové prostředky. Někdy je velmi těžké nepodlehnout svodům, které technologie nabízejí. Řada prostředků se nadužívá – třeba kamerové filtry a efekty nebo hudba. Toho se snažíme vyvarovat.
Jaké jsou podle vás v dnešní digitální éře možnosti a limity amatérských filmařů?
J. H.: Za posledních několik let došlo k neuvěřitelnému technologickému posunu. Digitální zrcadlovky umožnily točit ve vysokém rozlišení s nádherným obrazem. Digitální střižny umožňují rychle zpracovat natočený materiál a na běžném stolním počítači můžete udělat triky, které v dobách Jurského parku vypadaly jako kouzlo. Omezení jsou naproti tomu pořád stejná. Amatérský filmař nemá prostředky, herce a tak dále. Některé věci jednoduše není možné v amatérských podmínkách realizovat. Nedělám si ale iluze, že by se náš způsob natáčení zas tolik lišil od práce na profesionálním českém filmu. V českém filmu obecně je málo peněz a omezení zde budou vždy. Takže si říkám, že zkušenost amatérského filmaře by pro mě v budoucnu mohla být výhodou.
Liší se nějak ohlasy na vaše filmy od běžných diváků oproti porotám amatérských festivalů? Kdy je amatérský film vděčný i pro širší veřejnost?
J. H.: Ač nerad, začal jsem svou tvorbu dělit na filmy pro diváky a filmy pro porotu. Účastnil jsem se mnoha festivalů amatérského filmu a mým žánrovějším věcem odborné poroty často vytýkají, že nemají téma a je to prostě jen zábava. Na druhé straně diváci mé filmy mají většinou rádi. Ve výsledku to ale ani s těmi porotami není tak špatné. Nakonec jsme nějaké ceny dostali. Samozřejmě nejvděčnější diváci jsou ti, kteří nás znají, a skutečnou zatěžkávací zkouškou jsou tedy projekce mimo Olomouc. Ale myslím, že poslední dobou se i v tomto ohledu docela daří. Občas mě potěší, když se dozvím, že mé filmy znají i lidé mimo Olomouc.
M. C.: Mám takovou teorii, že amatérský filmař má své amatérské diváky, kteří sledují jeho filmy pouze tehdy, když v nich hrají jejich kamarádi. Takže když jsme promítali Bezejmenné v Lednici, přišlo tam asi deset lidí, jelikož tam nehraje nikdo, koho by znali, zatímco na snímek Phénoménal a Argonauti přišlo skoro sto diváků. Jednak se ten film natáčel v Lednickovaltickém areálu, jednak tam hrají převážně lidé odtamtud. Naopak ve Zlíně, kde promítáme déle, už si diváci navykli i na filmy, kde nikdo z jejich známých nehraje. Zkrátka amatérský divák prochází určitým vývojem stejně jako amatérský filmař. Celá tato pseudoteorie ovšem neplatí pro „mimokamarádské“ publikum, které je navíc ve svých kritických soudech mnohem neúprosnější.
Jaké jsou reakce na vaši tvorbu ze strany profesionálních filmařů? Setkáváte se s nějakou rivalitou ze strany studentů praktických filmových škol?
J. H.: Kupodivu reakce profesionálních filmařů na moji tvorbu jsou poslední dobou veskrze pozitivní. Většinou oceňují moji řemeslnost a schopnost tvořit za nula peněz. Na soutěže amatérských filmů občas zavítají zajímaví lidé z oboru. Díky tomu jsem se seznámil s Janem Buštou a spolupracoval jako grafik na jeho výtečném filmu Televise bude! Stejně tak jsem díky interaktivnímu projektu FIND měl možnost dát producentce Karle Stojákové svůj film a ona mě pak na základě něho nechala natočit film o filmu Všiváci. Takže poslední dobou se mi daří infiltrovat se mezi lidi z oboru. Rivality ze strany filmových škol jsem si nikdy nevšiml. Možná je to dáno tím, že se věnuji žánrům, kterým se u nás věnuje málokdo, takže jdu tak trochu mimo hlavní proud. Ale většinou se setkávám spíš s podporou a radami.
M. C.: Dva z našich filmů – Chuť střelného prachu a Ve stínu borovic – jsme měli na soutěžní přehlídce Mladá kamera, a u poroty, v níž zasedali i profesionální filmaři, vyvolaly, mírně řečeno, neskrývané rozpaky. Ale v případě prvního jmenovaného titulu bylo to, co v Uničově kritizovali, pochváleno na PAFu v Praze. Ale jinak od profesionálů žádnou zpětnou vazbu nemáme.
T. U.: S rivalitou se nesetkáváme také proto, že studenti filmových škol o naší existenci vlastně ani nevědí, natož aby věděli něco o naší tvorbě.
M. C.: A proč by také měli, že ano?